TÉMA: Česko-čínské vztahy
Martin Hála
Od Putinova Ruska se po dobyvačném vpádu na Ukrajinu odvracejí i jeho někdejší skalní příznivci, jako třeba dosluhující prezident Zeman. Rusko však není jen Putin a jeho režim; např. ruská slovesnost se u nás vždy těšila velké oblibě, jež – doufejme – přežije i tuto válku. V ruském jazyce najdeme řadu inspirativních obratů pro naši dobu.
Ruština má například jadrné úsloví, trefně vystihující situaci na české politické scéně po loňských všeobecných volbách: „Cirkus odjel, klauni zůstali“ (цирк уехал, клоуны остались). Podle etymologů se pořekadlo vyvinulo z reálné situace v 19. století, kdy se Ruskem potulovali bezprizorní herci a artisté, kterým „shořelo divadlo“ – jedna z dochovaných starších verzí také zní „Cirkus shořel a klauni se rozutekli“ (Цирк сгорел, и клоуны разбежались). I tato starší obdoba promlouvá takříkajíc přímo k dnešku.
Takzvaná údajná genocida
Česká republika nabrala loni nový směr, resp. vrátila se, zejména v zahraniční politice, k základním východiskům svého vývoje po roce 1989. Po osmi letech nedomyšlených pokusů o sbližování s Kremlem, a především s jeho čínskou obdobou Čung-nan-chajem (sídlem nejvyššího vedení komunistické strany v Pekingu), se nová česká reprezentace vrátila k realističtějším postojům a ke spolupráci s demokratickým světem. Politikům, kteří předtím prosazovali nejrůznější experimenty typu „restartu“ vztahů s ČLR, jako by „shořelo divadlo“.
Někteří se rozutekli, jiní zůstali a působí tak trochu jako ti přísloveční klauni bez cirkusu. Nějak se však živit musí, a tak namísto někdejších velkolepých spektáklů (pamatujete na Čínská investiční fóra na Pražském hradě?) předvádějí už jen improvizované pouliční kejkle.
Tragikomickým příkladem osiřelého kejklíře na naší veřejné scéně je někdejší premiér Paroubek, který chrlí na svém blogu oslavné články na Peking a vyvrací pomluvy pravicových médií, např. o údajné (případně takzvané) genocidě místního obyvatelstva v čínské Autonomní oblasti Sin-ťiang. Jeho úvahy plné hlubokých myšlenek a překvapivých údajů z brožur čínského velvyslanectví pilně přetiskují Parlamentní listy.
Stínový ministr
Od Paroubka jako iniciátora dnes již polozapomenuté „diplomatické smršti“ z roku 2005, jakési předzvěsti pozdějšího „restartu“ v roce 2013, bychom asi nic jiného nečekali. Analogické postavy však vystupují i na druhém konci politického spektra, včetně stran současné vládní koalice, která si dala revizi vztahů s Ruskem a Čínou přímo do svého programového prohlášení.
Ve vedení nejsilnější vládní strany ODS působí přes dvacet let Jan Zahradil, v letech 1998–2006 její stínový ministr zahraničních věcí. O jeho náklonnosti k Pekingu se hojně diskutovalo v souvislosti s jeho skupinou přátelství s ČLR v Evropském parlamentu, jejíž činnost nakonec musel sám pozastavit. Ani po „požáru“ tohoto divadla však pochopení někdejšího bojovného antikomunisty pro soudruhy v Pekingu neochabuje, pouze nabírá, řekněme, poněkud improvizovaných podob.
National Interest a jeho zájmy
V tyto dny například Jan Zahradil propaguje na sociálních sítích (a na „svém“ profilu v Parlamentních listech) článek o čínsko-amerických vztazích z pera pákistánského politika a novináře Mushahida Hussaina, přetištěný v českém překladu, zjevně ze Zahradilovy osobní iniciativy, na webu Asiaskop (dříve Sinoskop, přejmenovaný po aféře se skrytým financováním a organizační podporou od firmy Home Credit v rámci její kampaně za „racionalizaci“ diskuze o Číně).
Hussainův článek vyšel původně v časopise National Interest, který vydává stejnojmenné Centrum, založené Richardem Nixonem (původně pod jeho jménem, jež však po skandálu Watergate dost utrpělo). Zahradil neopomíná zdůraznit, že čestným předsedou Centra je Henry Kissinger. Nezmiňuje ovšem, že Centrum i jeho časopis jsou dlouhodobě považovány za „dvě z nejvíce pro-kremelských institucí ve Washingtonu“, které po léta oslavovaly Putina jako „ruského Reagana“ a „smělého vůdce a vizionáře“. V redakční radě časopisu dlouho zasedal Alexej Puškov, v té době předseda zahraničního výboru ruské Dumy, na něhož uvalily sankce USA i EU pro jeho roli při anexi Krymu v roce 2014.
Železní bratři do každého počasí
Podstatnější než časopis sám je samozřejmě autor textu, který tak oslovil europoslance Zahradila, a obsah článku. Mushahid Hussain zastával jako vrcholný funkcionář Pákistánské muslimské ligy nejrůznější posty v pákistánské vládě, včetně ministra informací. Současně aktivně publikuje v konzervativních médiích, jako je The Muslim, jehož byl také v 80. letech šéfredaktorem. Je zastáncem tvrdé linie vůči Indii a úzké spolupráce s Čínou. Pákistán je po Severní Koreji nejbližším spojencem ČLR, s níž ho pojí oficiálně deklarované „přátelství do každého počasí“. I v tomto svérázném prostředí Hussain vyniká svou bezpodmínečnou oddaností Pekingu.
Mushahid Hussain je předsedou Pákistánsko-čínského institutu v Islámábádu a současně spolupředsedou společného čínsko-pákistánského think-tanku pod názvem „Research and Development International“; jeho spolupředsedkyní je místopředsedkyně zahraničního výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců, tedy čínské verze parlamentu pod taktovkou komunistické strany. K tomu stojí Hussain ještě v čele „Pákistánského klubu přátel Nové hedvábné stezky“. Při jeho slavnostním uvedení v roce 2019 prohlásil Hussain, že přátelství do každého počasí mezi Čínou a Pákistánem tímto přechází do nové, vyšší fáze „železných bratří“ (termín se ve skutečnosti v Pákistánu používá již od roku 2015).
O publicistických schopnostech pana Hussaina svědčí mj. to, že se minulý týden stal v Pekingu finalistou „První globální novinářské ceny Hedvábné stezky“ v kategorii „zvláštní přínos“. Tato nepochybně prestižní cena byla zřízena z rozhodnutí Druhého fóra Pásu a stezky v roce 2019, jehož se jak známo v Pekingu s velkou slávou osobně zúčastnil i český prezident Zeman. Uděluje ji „Novinářská síť Pásu a stezky“, které předsedá ústřední tiskový orgán Komunistické strany Číny, Lidový deník (Žen-min ž‘-pao).
Náměsíčná studená válka
Již z tohoto krátkého výčtu je zřejmé, že Mushahid Hussain je z těch nejpovolanějších, aby se vyjadřoval k čínsko-americkým vztahům. Jeho článek přeložený a vydaný péčí pana Zahradila v Asiaskopu plně odpovídá kvalifikaci autora. Stručně shrnuje současné floskule (tchi-fa) externí propagandy KS Číny: Spojené státy se soupeřením s ČLR řítí do propasti. Evropy se tato geopolitická rivalita netýká atd. Občas zachází i nad rámec exopropu, jako když označuje Mao Ce-tunga za „bojovníka za svobodu“ (freedom fighter).
Pod překladem v Asiaskopu je podepsán jeho šéfredaktor Vít Vojta, byť místy působí spíše jako produkt jedné z prvních verzí strojových překladačů na hodně zavirovaném počítači. Obraty jako „než vstoupí (USA) do náměsíčné nové studené války“ (before they sleepwalk into a new Cold War) nebo „neobtěžující schopnost dodávat ‘bez otázek’“ (non-intrusive “no questions asked” capacity to deliver) mají své kouzlo nechtěného a rozhodně zpestřují jinak fádní text originálu.
Osvětová iniciativa europoslance Zahradila, jinak člena výkonné rady ODS a jejího experta na zahraniční politiku, nicméně vzbuzuje jisté znepokojivé otázky. Bude revize vztahů s ČLR, avizovaná v programovém prohlášení vlády, probíhat podle pákistánského vzoru „železných bratří“? Stává se pro nás Pákistán a jeho vztah s ČLR novým zahraničně politickým vzorem? Utekl z cirkusu i Zelený Raoul?
Zdroj: Sinopsis
