SÉRIE: Jak vést rozhovor jako gentleman
Následující text je úryvkem z knihy The Gentlemen’s Book of Etiquette, and Manual of Politeness od Cecila B. Hartleyho, vydané nakladatelstvím Locke & Bubier v roce 1875.
Vyhněte se zlu, které spočívá v tom, že v běžné konverzaci vyslovujete nadnesené výrazy a poznámky.
Je poněkud nevděčným úkolem říkat těm, kteří by se rádi vyhnuli obvinění z nepravdy, že mají ve zvyku denně vyslovovat nepravdy; a přesto, budu-li pokračovat, nelze postupovat jinak než takto. Nemá smysl přijímat polovičatá opatření; přímá řeč ušetří mnoho starostí.
Příklady přehnaných výrazů, které se chystám uvést, jsou jen některé z mnoha, které se neustále používají. Zda se můžete zprostit obvinění, že je občas používáte, nedokážu posoudit; sám za sebe si však netroufám tvrdit, že jsem zcela bez viny.
„Včera v noci mě zastihlo počasí, lilo jako z konve.“ Většina z nás už někdy byla venku v prudkých deštích, ale příval vody valící se z nebe by nás přece jen trochu překvapil.
„Jsem mokrý až na kůži a nemám na sobě ani nitku suchou.“ Tam, kde jsou tyto výrazy jednou použity správně, jsou dvacetkrát použity v rozporu s pravdou.
„Snažil jsem se ho dohonit, ale marně, neboť utíkal jako blesk.“ Slavný dostihový kůň Eclipse prý uběhl míli za minutu, ale chudák Eclipse zůstává tímto výrazem smutně pozadu.
„Nechal mě stát v mrazu tak dlouho, až jsem si myslel, že tam budu čekat věčně.“ Neexistuje ani částečka pravděpodobnosti, že by se taková myšlenka mohla byť jen na okamžik objevit.
„Když jsem přecházel pospolitost, vítr byl ostrý jako břitva.“ To je jistě velmi bystrá poznámka, ale nejhorší na ní je, že její bystrost daleko přesahuje její správnost.
„Šel jsem na schůzi, ale měl jsem co dělat, abych se tam dostal, protože tam bylo narváno k prasknutí.“ V tomto případě je v rámci spravedlnosti vůči pravdivosti vypravěče nutné předpokládat, že k jeho uzdravení byly použity úspěšné prostředky.
„Musel to být krásný pohled; dal bych celý svět za to, abych to viděl.“ Ačkoli většina z nás má ráda památky, byla by to koupě potěšení za vskutku drahou cenu; ale je snadné nabídnout se, že se rozloučíme s tím, co nevlastníme.
„Byl jsem z toho docela skleslý, srdce jsem měl těžké jako z olova.“ Většina z nás ví, co je to těžké srdce, ale olovo rozhodně není nejvhodnější metafora, kterou bychom mohli použít, když mluvíme o těžkém srdci.
„Sotva jsem našel cestu, noc byla temná jako smola.“ Obávám se, že jsme všichni po sobě takto hanobili oblohu; smola je o mnoho odstínů tmavší než nejtemnější noc, jakou jsme kdy poznali.
„Tohle jsem mu řekl už padesátkrát.“ Pětkrát by bylo se vší pravděpodobností mnohem blíže skutečnosti než padesátkrát.
„Celou noc jsem nezamhouřil oči.“ Je-li to pravda, jednal jste nerozumně; kdybyste totiž zavřel oči, mohl jste třeba usnout a užívat si požehnání osvěžujícího spánku; není-li to pravda, jednal jste ještě nerozumněji, když jste uvedl jako skutečnost něco, co je zcela nepravdivé.
„Je vysoký jako kostelní věž.“ Svého času jsem se setkal s několika vysokými chlapíky, ačkoli kostelní věž je o něco vyšší než nejvyšší z nich.
„Na trhu si můžete koupit rybu velkou jako osel … za pět šilinků.“ O této věci mám jistě své pochybnosti, ale pokud je to skutečně pravda, musí být lidé na trhu opravdu osli, když prodávají tak velké ryby za tak málo peněz.
„Byl tak tlustý, že se sotva vešel do dveří.“ Je velmi pravděpodobné, že potíže, na které se zde naráží, nepocítil nikdo jiný než vypravěč; předpokládáme-li opak, musel být muž velmi široký nebo dveře velmi úzké.
„Nepovídejte!“ – „Ale vždyť to stačilo k tomu, aby ho to zabilo!“ Skutečnost, že ho to nezabilo, je dostatečnou odpovědí na tuto nepodloženou poznámku; ale žádná poznámka nemůže být pro nespoutaný jazyk příliš absurdní.
Takto bych mohl pokračovat celou hodinu a nakonec bych nechal mnoho nevyřčeného na téma přehnaných výrazů. Neustále slýcháme přirovnání „černý jako saze, bílý jako sníh, horký jako oheň, studený jako led, ostrý jako jehla, tupý jako hřebík, lehký jako pírko, těžký jako olovo, tuhý jako pohrabáč a křivý jako krab“ v případech, kdy jsou takové výrazy zcela mimo mísu.
Praxe vyjadřovat se takto nadneseně a bezmyšlenkovitě je zhoubnější, než si uvědomujeme. Jistě nás vede k obětování pravdy; ke zkreslování toho, co chceme věrně popsat; k vybělení vlastních charakterů a někdy i k očernění pověsti bližního. Existuje poctivost v řeči i v jednání, o kterou bychom se měli usilovně snažit. Čistota pravdy je poskvrněna a měřítko poctivosti je sníženo nesprávnými poznámkami. Přemýšlejme o této věci svobodně a s plnou vírou. Milujme pravdu, následujme pravdu a praktikujme pravdu ve svých myšlenkách, slovech a činech.
Toto je poslední díl.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložil P.M.
