Když ředitel muzea Paolo Dal Poggetto objevil v roce 1975 v Nové sakristii baziliky sv. Vavřince (Basilica di San Lorenzo) ve Florencii padací dveře ukryté pod skříní, musel to pro něj být velmi vzrušující okamžik. Pod padacími dveřmi vedly kamenné schůdky do malé místnosti, která zůstala 500 let zcela bez povšimnutí. Zpočátku se zdálo, že se jedná pouze o sklad uhlí, ale Dal Poggetto vzhledem k umístění místnosti vytušil pod omítkou stěn něco víc.
Odborníci strávili týdny opatrným odstraňováním omítky a s pomocí skalpelů a dalších nástrojů hledali stopy po uměleckých pozůstatcích, až skutečně odhalili desítky kreseb, z nichž byly mnohé téměř s jistotou připsány Michelangelu Buonarrotimu.
Byl to uměleckohistorický nález století a s tímto objevem ožil příběh plný víry, síly a neutuchajícího poslání umělce. Dnes se předpokládá, že právě v této komnatě se Michelangelo v roce 1530 dva měsíce skrýval před pomstou Medicejských, tehdejšího nejmocnějšího bankéřského rodu ve Florencii.
„Skrýval jsem se v malé cele,“ napsal Michelangelo, „pohřben jako mrtví Medicejští nahoře, ačkoli jsem se skrýval před živým. Abych zapomněl na svůj strach, zaplnil jsem stěny kresbami.“
Pozůstatky těchto kreseb vyvolávají otázku, proč se Michelangelo v obavách o svůj život skrýval právě před rodinou, která ho kdysi vzala pod svá křídla. Ve čtrnácti letech Michelangela přijal do paláce Medicejských Lorenzo de Medici, který si mladého talentu všiml. Žil u nich jako jejich vlastní syn a dostalo se mu výsady získat humanistické vzdělání.
V této době vytvořil svůj první pohanský motiv, „Bitvu kentaurů“, kterou si u něj Lorenzo objednal v roce 1492. Proč však upadl umělec o 40 let později u Medicejských v nemilost? Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, musíme vzít v úvahu bouřlivé období, kdy se obyvatelé Florencie vzbouřili proti vládě Medicejských a celá rodina byla v roce 1494 vyhnána z města.
Vyhrocené události provázející konflikt mezi Michelangelem a rodinou Medicejských prozrazují mnohé o umělcově duchovním přesvědčení. V Michelangelových pozdějších básnických sbírkách se stále více projevuje jeho oddanost víře v Boha.
Svůj postoj ke kráse lidského těla ve svém umění odhalil takto: „Bůh, umělec nejvyšší, se zjevuje ve smrtelném závoji lidském. Bůh se mi ve své milosti také nezjevuje v žádném jiném světle jasněji než v krásném závoji lidském.“
Vyhrocený konflikt
Jak ale došlo k neshodám s rodinou Medicejských, kvůli kterým se Michelangelo musel v roce 1530 skrývat?
Rodina Medicejských se z bohatých obchodníků vypracovala na konci 13. století na nejvlivnější bankovní rodinu v Evropě a v roce 1434 převzala dokonce vládu nad tehdejší florentskou republikou. Za to, že se jim tak rychle podařilo nabýt moc, mohli vděčit svému nejdůležitějšímu zákazníkovi, kterým byl Vatikán v Římě pod vedením papeže Jana XXIII (považovaného za antipapeže). Šlo o bývalého piráta jménem Baldassare Cossa. Ten byl jedním ze tří papežů, kteří v té době soupeřili o moc, ale nakonec schizma ukončil a udržel se u moci.
K tomuto ekonomickému propojení Medicejských s Římem došlo v době, kdy Vatikán ztrácel morální autoritu a duchovní jej stále častěji obviňovali z korupce. Zejména dominikánský mnich Girolamo Savonarola z Florencie veřejně vystupoval se svým skeptickým postojem k hlavě církve.
Savonarola: Prorok spravedlnosti
Savonarola nebyl obyčejný kazatel. Důvěru lidu si získal jasným teologickým porozuměním a způsobem kázání, který promlouval přímo k srdcím davů. S jeho rostoucí popularitou rostla i jeho kritika církve.
Jednou obvinil papeže takto: „Postavil jsi dům klamu. Na Šalamounův trůn jsi dosadil nevěstku. Církev pozvala všechny, kdo si mohou dovolit zaplatit, aby vstoupili a dělali, co se jim zlíbí. Ti, kdo plní Boží vůli, jsou vyhoštěni. Ó prostopášná církvi, všude od země až k moři šíříš svou zhýralost.“
Savonarola navíc považoval medicejské panovníky za příčinu morálního úpadku a odklonu od křesťanské víry ve Florencii, protože posilovali pohanské rituály. Díky Savonarolovu vlivu se florentské obyvatelstvo začalo proti vládě Medicejských bouřit, a když se kazatel v roce 1494 rozhodl postavit na stranu francouzských okupantů ve Florencii, byli Medicejští nuceni z města odejít a vzdát se tak vlády.
13. ledna 1495 pronesl Savonarola v katedrále Cattedrale di Santa Maria del Fiore silné kázání o obnově. „Ona [Florencie] je slavnější, mocnější a bohatší než kdykoli předtím a rozprostírá svá křídla dál, než si kdokoli dokáže představit. V novém Jeruzalémě, kterým je Florencie, bude vládnout mír a jednota.“
Po vyhnání Medicejských vedl Savonarola Florencii zpět k nezávislé republice s myšlenkou, že základem jejího politického a společenského života by měly být Kristovy zákony. Savonarolovo vedení netrvalo dlouho, protože začal stále ostřeji kázat proti zkaženosti církve. Za to ho papež Alexandr VI. v roce 1497 exkomunikoval.
Navzdory exkomunikaci Savonarola dál pokračoval ve Florencii v kázání, a proto ho papež potřeboval potrestat. Pohrozil Florenťanům interdiktem, který by jim odepřel většinu svátostí a křesťanských pohřbů, pokud by ho i nadále ukrývali. Na Květnou neděli roku 1498 byl Savonarolův klášter svatého Marka napaden křičícím davem, Savonarola byl zatčen a nakonec toho roku popraven oběšením a upálením v centru města.
Všechny Savonarolovy spisy, kterých bylo 90, od dopisů až po obrovské svazky, byly jeho stoupenci hojně šířeny po celé Evropě. Předpokládá se, že Savonarolovo učení nikdy neopustilo Michelangelovu mysl.
Michelangelův David symbolem nezávislosti
Savonarola považoval sakrální umění za nástroj propagace tohoto světového názoru, a zároveň se stavěl proti světskému umění jako škodlivému. Jeho názor na umění formoval názory umělců a florentského lidu.
Michelangelova biblická postava Davida například sehrála významnou roli při symbolizování porážky rodu Medicejských. Sochu si několik let po vyhnání Medicejských objednávali zejména členové florentského cechu vlnařů zvaného Arte Della Lana.
Původně měla být socha umístěna na vrcholu florentské katedrály. Místo toho, aby byla 17metrová socha umístěna u katedrály, byla však v roce 1504 vztyčena v centru Florencie, metaforicky proti obru Goliášovi. Zápisy odhalují diskusi ohledně provokativního umístění sochy. S radnicí za zády vypadal hrdina, jako by se připravoval k boji. Jeho rozvážně upřený pohled směřoval k Římu, místu, kam uprchli nedávno svržení florentští vládci z rodu Medicejských.
Podle profesora historie na Virginské univerzitě Paula Barolského, který ve svém článku „Machiavelli, Michelangelo a David“ (2004) uvádí, že Itálie měla dlouholetou tradici zobrazování biblické postavy Davida jako ochránce společnosti i kulturního dědictví. Michelangelo se snažil zobrazit Davida jako ochránce, a proto ho ztvárnil vyššího, hezčího a svalnatějšího, než naznačovaly biblické texty.
Po Savonarolově smrti rodina Medicejských znovu získala vliv a nechala Giovanniho de Medici zvolit prvním medicejským papežem Leo X. Ten jako potomek Medicejských v nové funkci nechal v roce 1512 obnovit kontrolu nad vládou ve Florencii a ukončil éru republiky.
Nezískal si však srdce mnoha Savonarolových stoupenců a Florenťanů, kteří podporovali demokracii, včetně Michelangela.
Toto období Michelangelova mladého života bylo pro něj duchovně i umělecky zlomové. Vytvořil svá nejznámější díla, jako je David a stropní malba Sixtinské kaple. Podobně jako Savonarola se považoval za služebníka Božího, nikoli však skrze kázání, ale skrze umění.
Když se v roce 1527 skupina Florenťanů znovu postavila na odpor medicejské moci, Michelangelo se mezi ně aktivně zapojil a zasazoval se o jejich nezávislost. Stal se dokonce ředitelem opevňovacích prací pro republiku. Rodina Medicejských byla opět vyhnána do exilu a vzpoura lidu republiku obnovila.
Obnovení však netrvalo dlouho. Po krvavých bojích se Medicejští vrátili k vládě v roce 1531 prostřednictvím papeže Klementa, rovněž potomka Medicejských. Ten znovu dosadil Alessandra de Medici na post florentského vévody.
Když se „medicejský papež“ a jeho rodina vrátili k moci, byli příznivci republikánů beze zbytku potrestáni. Michelangelo by mezi ně patřil také, pokud by se neuchýlil do svého podzemního úkrytu.
Zatímco se Michelangelo obával o svůj život a skrýval se před hněvem Medicejských, vědci se domnívají, že se věnoval uměleckým dílům, která se v místnosti našla. Zdá se, že se jimi nechal inspirovat při tvorbě souboru děl, která již vytvořil, i těch, která měl teprve dokončit.
Naštěstí pro Michelangela jeho sláva a proslulost, stejně jako jeho hodnota pro papeže jako oblíbeného umělce, převážily nad jeho prohřešky. Papež souhlasil s ušetřením Michelangelova života pod podmínkou, že dokončí Medicejskou hrobku v Medicejské kapli.
Michelangelo tuto zprávu obdržel, souhlasil, vrátil se z úkrytu a dílo dokončil. Po splnění zakázky odešel v roce 1532 z rodné Florencie do Říma, a protože florentská republika skončila, už se nikdy nevrátil.
V Římě pracoval na dalším velkolepém díle, „Poslední soud“ v Sixtinské kapli. V tomto okamžiku svého života byl Michelangelo svědkem toho, jak kazatel položil život ve snaze následovat Boží hlas místo hlasu papeže.
Na této impozantní fresce můžeme vidět, jak Michelangelo zpracoval své zážitky z Florencie. Zdá se, jako by jeho smysl pro spravedlnost ovlivňoval tuto malbu s nelítostným ztvárněním Božího soudu, který živě zobrazuje důsledky hříchu a vykoupení pro ty, kdo se postaví za víru.
