Henry P. Stapp je teoretický fyzik na Kalifornské univerzitě v Berkeley, který spolupracoval s některými zakladateli kvantové mechaniky. Nesnaží se dokázat, že duše existuje, ale tvrdí, že existence duše zapadá do fyzikálních zákonů.
„Není pravda, že víra v duši je nevědecká,“ uvádí Stapp. Pod termínem duše se zde myslí osobnost nezávislá na mozku nebo zbytku lidského těla, která může přežít i po smrti. Ve své publikaci „Kompatibilita současné fyzikální teorie s přežitím osobnosti“ (Compatibility of Contemporary Physical Theory With Personality Survival) napsal: „Silné pochybnosti o existenci osobnosti založené pouze na přesvědčení, že posmrtné přežití je v rozporu s fyzikálními zákony, jsou neopodstatněné.“
Stapp pracuje s kodaňskou interpretací kvantové mechaniky. Víceméně s interpretací, jakou používali někteří ze zakladatelů kvantové mechaniky – Niels Bohr a Werner Heisenberg. Ani Bohr s Heisenbergem se neshodli na tom, jak kvantová mechanika funguje, a od té doby se chápání této teorie také různí. Vlivný byl Stappův článek o kodaňské interpretaci. Byla napsána v sedmdesátých letech a Heisenberg k ní napsal dodatek.
O svých vlastních konceptech Stapp poznamenal: „V mých předchozích popisech (nebo pojetí) ortodoxní kvantové mechaniky nebyl žádný náznak pojmu přežití osobnosti.“
Proč by kvantová teorie mohla naznačit život po smrti?
Podle Stappa museli zakladatelé kvantové teorie v podstatě rozdělit svět na dvě části. Na jedné straně může klasická matematika popsat empirické fyzikální procesy. Na druhé straně označuje kvantová matematika oblast, „která neznamená úplný fyzikální determinismus“.
O této oblasti Stapp popisuje: „Obecně lze říct, že vyvinutý stav systému nelze přiřadit k žádnému myslitelnému klasickému popisu vlastností viditelných pro pozorovatele.“
Jak tedy vědci pozorují neviditelné? Zvolí konkrétní vlastnosti kvantového systému a nastavují přístroje, prostřednictvím kterých pozorují jejich působení na fyzikální procesy.
Klíčem je volba experimentátora. Ukázalo se, že výběr pozorovatele při práci s kvantovým systémem fyzikálně ovlivňuje to, co se projeví a co lze pozorovat.
Pro interakci mezi vědcem a výsledky jeho experimentu uvedl Stapp Bohrovu analogii: „Když je hůl držena volně, je hranice mezi člověkem a vnějším světem rozdělena na ruku a hůl; když je však hůl držena pevně, stává se součástí zkoumaného já: člověk má pocit, že se sám rozšiřuje až ke špičce hole.“
Tělesná a duševní stránka jsou dynamicky propojeny. Co se týče vztahu mezi myslí a mozkem, zdá se, že pozorovatel může udržet na místě zvolenou mozkovou aktivitu, která by jinak byla pomíjivá. Jedná se o obdobnou volbu, jakou provádí vědec, když se rozhoduje, které vlastnosti kvantového systému bude studovat.
Kvantové vysvětlení toho, jak se mysl a mozek mohou od sebe oddělovat nebo lišit, ale přesto jsou spojeny fyzikálními zákony, je „vítaným objevem“. „Řeší problém, který po staletí trápil vědu i filozofii – pomyslnou, vědecky podmíněnou potřebu buď ztotožnit mysl s mozkem, nebo učinit mozek dynamicky nezávislým na mysli,“ popisuje Stapp.
V rozporu s fyzikálními zákony není podle Stappa, že by se osobnost mrtvého člověka mohla připojit k živému člověku, jako je tomu v případě tzv. posedlosti duchem. Nevyžadovalo by to žádnou zásadní změnu ortodoxní teorie, přestože by to „vyžadovalo uvolnění myšlenky, že fyzické a duševní události nastávají pouze tehdy, když jsou spolu“.
„Klasické fyzikální teorie se mohou tomuto problému pouze vyhnout a klasičtí fyzici se mohou pouze snažit vyvrátit intuici jako produkt lidského zmatku,“ přidává Stapp. Věda by podle něj měla místo toho uznat „fyzikální účinky vědomí jako fyzikální problém, na který je třeba odpovědět z dynamického hlediska.“
Jak takové chápání ovlivňuje morální strukturu společnosti?
Navíc je pro zachování lidské morálky nezbytné považovat lidi za něco víc než jen pouhé stroje z masa a kostí.
Ve své další práci nazvané Pozornost, záměr a vůle v kvantové fyzice napsal: „V současné době je všeobecně známo, že osvojení si tohoto ‚vědeckého‘ názoru, podle něhož je každý člověk v podstatě mechanický robot, bude mít pravděpodobně významný a destruktivní dopad na morální strukturu společnosti.“
Stapp se zmínil o „rostoucí tendenci lidí vymlouvat se tím, že za to nemůžu já, ale nějaký mechanický proces v nich: ‚zavinily to moje geny‘ nebo ‚způsobil to můj vysoký obsah cukru v krvi‘“. Viz nechvalně proslulá „obhajoba Twinkie“, díky níž Dan White dostal pět let za vraždu sanfranciského starosty George Mosconeho a dozorčího rady Harvey Milka.
Článek vyšel původně na stránkách americké redakce Epoch Times.
