Jeffrey A. Tucker

20. 12. 2023

Komentář

Rozsáhlé soubory údajů o životních nákladech a nákladech na děti jsou poučné. Nic se však nevyrovná příběhům lidí, kteří si kdysi mysleli, že se jim daří dobře, ale nyní si kladou otázku, zda opravdu dokáží vyjít s penězi, zatímco úplně vylučují myšlenku mít a vychovávat děti. Je to skutečně změna, která je pro budoucnost zničující.

Minulý týden vyšel v deníku Wall Street Journal fascinující článek jednoho z pracovníků luxusních obchodů v New Yorku. Má skvělou práci a jeho žena také. Během posledního roku však zjistili, že skutečně žijí od výplaty k výplatě a sotva jsou schopni platit účty. Objevili vaření doma a docela dobře se vzdali koncertů a večeří s přáteli. Autor se hluboce upřímně vyjádřil k problému, který se zřejmě týká většiny lidí.

Mysleli si, že konečně dosáhli vytouženého cíle – prosperity. Místo toho mají pocit blížící se zkázy. Pikantní je, že autor je v čele samotného Wall Street Journal! Ukazuje se, že tato situace je nyní typická. Žije tak většina Američanů!

A to se jedná o bezdětný pár. Jak si proboha mohou dovolit mít děti? Manželka nemůže dát výpověď v práci, jinak by se museli oba přestěhovat, pokud by se jim podařilo najít bydlení. Vzdát se plného příjmu kvůli výchově dítěte je kromě vysokých nákladů na vše, co je s dětmi spojeno, od plenek přes umělou výživu až po zdravotní pojištění, obrovský výdaj.

Alternativou je pokračovat v práci a dát dítě do péče. To je ale všude nesmírně obtížné sehnat. Zpráva o péči o děti od Care.com nabízí úžasné údaje o nákladech za posledních deset let:

  • Týdenní náklady na chůvu: 736 dolarů (o 56 procent více než 472 dolarů v roce 2013).
  • Týdenní náklady na denní péči: 284 dolarů (o 53 procent více než 186 dolarů v roce 2013).
  • Týdenní náklady na rodinné centrum péče: 229 dolarů (o 80 procent více než v roce 2013, kdy činily 127 dolarů).
  • Týdenní náklady na hlídání: 179 dolarů (o 92 procent více než 93 dolarů v roce 2013).

Pokud jde o nejdražší místa, zpráva nabízí následující. Týdenní chůva ve Washingtonu stojí 885 dolarů, v Massachusetts 865 dolarů, v Connecticutu 799 dolarů. Týdenní chůva v Kalifornii stojí 200 dolarů. Denní péče vyjde na 250 až 400 dolarů.

Jedná se o nejdražší města a zároveň o státy s nejvyšší mírou regulace. Když neexistuje žádná konkurence a náklady na otevření zařízení péče o děti jsou astronomické, vzniká tato situace. Problém je ovšem celostátní.

Zpráva uvádí: „V současné době rodiny vynakládají v průměru 27 % svých příjmů na péči o děti. A 59 procent dotázaných rodičů nám sdělilo, že v roce 2023 plánují utratit za péči o dítě více než 18 000 dolarů na dítě. Není překvapením, že 50 procent rodičů se obává nákladů na péči o děti více než loni touto dobou.“

Přemýšlejte o této nemožné situaci, která se týká milionů mladých párů. K zaplacení účtů potřebujete dva příjmy, a to ještě při troše štěstí. Je pravděpodobné, že jeden z nich bude potřebovat další práci na částečný úvazek, a proto je počet držitelů více zaměstnání vyšší než kdykoli předtím. To byla velká změna, která nastala po poslední velké inflaci na konci sedmdesátých let. Po roce 1985 měly ženy s dětmi větší pravděpodobnost, že budou mít výdělečnou práci, než že ji mít nebudou.

Tehdy se tomu říkalo „osvobození žen“, ale to byl většinou jen marketingový trik, který měl zakrýt dramatický pokles příjmů domácností, který vyžadoval druhý příjem, aby domácnost prosperovala. Zdálo se, že to nějakou dobu, dokonce dlouho, fungovalo. Ale jak se zdražila zdravotní péče a péče o děti, druhý příjem se z luxusu stal očekávanou nutností.

Mnoho lidí v dnešní době doufá v domácí vzdělávání dětí. To platí zejména od doby, kdy zavření škol přinutilo mnoho milionů lidí k tomu, aby navštěvovali školu přes Zoom, která ovšem nefungovala, a vrátila celou generaci dětí o dva roky zpět ve vzdělávacích výsledcích. Mnozí rodiče se tomu chtějí vyhnout, až jejich děti povyrostou. Ale domácí vzdělávání vyžaduje vzdát se plného příjmu. To si dnes mohou dovolit jen ti nejbohatší, takže to stále více nepřichází v úvahu.

A mimochodem, Bidenova administrativa zvažuje nové předpisy pro au-pair, které by více než zdvojnásobily jejich náklady. Vláda chce požadovat, aby dostávaly minimální mzdu, což by dramaticky snížilo poptávku, a tím i nabídku, a zničilo tak jeden z mála fungujících migračních trhů, které máme.

Po vyřešení školní situace přichází problém vysoké školy, který přináší další řadu problémů. Už ani nepřipadá v úvahu, že by si lidé mohli školu odpracovat a zaplatit účty. Kolik lidí odmítá mít děti jen z těchto důvodů? Kdo si může dovolit vyhodit 200 tisíc dolarů za vysokoškolské vzdělání a navíc platit účty za domácnost?

Po většinu lidské historie bylo mít děti prostě to, co se dělá, celý důvod pro párování a hnací síla samotného smyslu života. Dnes máme různé možnosti a volby, a to je skvělé. Co se ale stane, až se plození dětí stane pro každý pár, který musí platit účty, hradit zdravotní péči a rád by myslel i na důchod, naprosto nedostupným? To je obrovský problém, a to nejen pro rodinu, ale pro celou společnost.

Všimněte si také, že tato chmurná situace je zcela v souladu s programem depopulace elitních tříd, který prosazují již mnoho desetiletí. Elon Musk má naprostou pravdu, když na to upozorňuje a tvrdí, že když porodnost klesne pod míru reprodukce, je to hluboké nebezpečí pro společnost jako takovou. Doslova to znamená, že lidstvo vymírá.

Myslím, že je načase, aby si všichni přiznali, že jsme v průběhu desetiletí přišli o obrovskou životní úroveň. Očekávání dvou a tří příjmů v každé domácnosti je hlavním viníkem, který se v údajích často nebere v úvahu. A přitom v některých ohledech je rodinný příjem to jediné, na čem skutečně záleží, pokud jde o hodnocení kvality života.

Tento týden jsem si vzpomněl na svět, ve kterém žili moji rodiče kolem roku 1958. Vzali se a hned nasedli do auta a odjeli do severní Kalifornie. Proč? Můj otec dokončil bakalářské studium historie a rozhodl se jít do semináře, kde plánoval studovat hudbu. Jeho ambicí tehdy bylo stát se hudebním ředitelem v kostele.

Když chodil do školy, narodilo se jim jedno dítě, můj bratr, a pak, když otec nastoupil na první místo, narodil jsem se jim já. Matka nepracovala. Nějak se mi zdá nepředstavitelná samotná myšlenka, že by se čtyřčlenná rodina v Kalifornii uživila z platu začínajícího ředitele chrámové hudby. A přesto nebyli chudí. Byli střední třída.

Později se opět přestěhovali, a když se stalo módou, že ženy mající děti pracovaly, získala moje matka i její matka učitelské osvědčení a nastoupily do zaměstnání. Byly nesmírně hrdé na to, čeho dosáhly. Cítily se být vzestupně movité a rodině to jistě prospělo, protože v té době už jsme s bratrem šťastně chodili do dobrých škol.

To vše se změnilo v pozdějších 70. letech s nástupem inflace. Vzpomínám si, jak se matčina práce změnila z radosti v povinnost, které se už nemohla vzdát. Situace se zintenzivnila, jak jsme potřebovali více aut, více oblečení a splátky hypoték se zvyšovaly a zvyšovaly. Nyní je situace samozřejmě nepoměrně horší, jak každý ví.

Jde mi o to, že okolnosti, za kterých se moji vlastní rodiče na počátku 60. let rozhodli mít děti, vypadají jako úplně jiný svět. Byla to doba, která byla v mnoha ohledech mnohem blahobytnější. Pravda, neměli streamovaná videa a internet, ale nevzpomínám si, že bych se někdy nudil. Život byl dobrý.

Často slýchám Roberta F. Kennedyho mladšího, jak o těchto dnech přemýšlí s hlubokou nostalgií a vědomím, že americká střední třída byla početná a silná a všude ve vzduchu byl cítit optimismus. Toto vědomí ho více než cokoli jiného přitáhlo do politiky, aby zjistil, zda může něco udělat pro návrat toho největšího z amerického snu.

Nejsem si jistý, zda to dokáže on nebo kdokoli jiný, ale neklamme sami sebe. Chudoba se šíří, střední třída vymírá, porodnost prudce klesá a sen se stále rychleji vytrácí do zákoutí naší paměti. Pokud o tom pochybujete, promluvte si dnes s kterýmkoli novomanželským párem o jejich těžké situaci a rozhodnutí mít děti. Dostanete za uši.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.

Související články

Přečtěte si také

Ministerstvo vám náhradu za újmu po očkování nevyplatí, pokud to nebudou „následky srovnatelné s usmrcením“
Ministerstvo vám náhradu za újmu po očkování nevyplatí, pokud to nebudou „následky srovnatelné s usmrcením“

Stát v určitém okamžiku zbavil výrobce vakcín odpovědnosti za případné újmy na zdraví způsobené povinným očkováním a občanům sdělil, že odškodnění provede sám. Tedy že újmu uhradí z peněz daňových poplatníků. Systém je však nastaven tak, že na odškodnění zatím nikdo reálně nedosáhl.

Trump ve volbách 2020 „téměř jistě“ zvítězil, uvádí studie o podvodech při korespondenčním hlasování v USA
Trump ve volbách 2020 „téměř jistě“ zvítězil, uvádí studie o podvodech při korespondenčním hlasování v USA

Nevládní organizace Heartland Institute se snažila posoudit pravděpodobný dopad, který by měly korespondenční hlasy odevzdané podvodným způsobem na hlasování pro tehdejšího kandidáta Joea Bidena a pro jeho protikandidáta, prezidenta Donalda Trumpa. A také, jak by ovlivnily celkové výsledky voleb v roce 2020.

Česko bude dál podporovat Ukrajinu, výsledek války je klíčový, zdůraznil Řehka
Česko bude dál podporovat Ukrajinu, výsledek války je klíčový, zdůraznil Řehka

Výsledek války na Ukrajině předznamená, v jakém světě budeme žít, řekl v úvodu dnešního armádního velitelského shromáždění náčelník generálního štábu Karel Řehka.

OSN tvrdí, že tání arktického ledu je klíčovým indikátorem změny klimatu. Led ale netaje
OSN tvrdí, že tání arktického ledu je klíčovým indikátorem změny klimatu. Led ale netaje

Klimatická politika založená na předpokládaném vztahu mezi CO2 a úrovní arktického ledu je podle vědců problematická. Led netaje s růstem CO2.

Pandemická úmluva – co reálně přinese nový předpisový rámec WHO?
Pandemická úmluva – co reálně přinese nový předpisový rámec WHO?

Sdružení právníků Pro Libertate ve svém právním rozboru upozorňuje na rizika dosavadní verze Pandemické úmluvy, jakými jsou např. centralizace přístupu, legalizace cenzury, potlačení individuálních práv či rozšiřování kompetencí WHO.