Jako vždy je cesta do pekel často dlážděna dobrými úmysly, to je i příběh emisních povolenek v Evropské unii a některých dalších sousedních evropských státech. Evropský systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) je nástrojem politiky EU v oblasti snahy o zmírnění klimatické změny snížením emisí skleníkových plynů, v čele se stigmatizovaným oxidem uhličitým (CO2).
Měl mít co nejmenší ekonomické náklady vydáním omezeného počtu emisních povolenek a jejich následným obchodováním na trhu. Systém byl přijat nejvyššími orgány EU v roce 2003 a vstoupil v platnost počátkem roku 2005. V současné době zahrnuje a omezuje emise oxidu uhličitého z přibližně 11 000 zařízení ve 30 evropských zemích včetně 27 států EU při výrobě elektřiny, v těžkém průmyslu a například také v cementárnách a sklárnách.
Evropská unie (EU) zpřísnila v roce 2021 svůj klimatický cíl, kdy emise skleníkových plynů se mají do roku 2030 snížit o 55 % a tak se má směřovat k tomu, aby EU byla v roce 2050 emisně neutrální. Evropská komise proto v rámci svého balíčku „Fit for 55“ navrhla a parlament EU schválil dalekosáhlou reformu obchodování s emisemi Právním základem evropského obchodování s emisemi je směrnice EU ETS, která byla transponována do zákonodárství členských zemí.
Co bylo vlastně smyslem zavedení emisních povolenek? Jejich plánovitě rostoucí cenou donutit emitenty emisí, například uhelné elektrárny, aby zavedly ekologicky co nejúspornější technologie. Členské země pak dostávaly napřed bezplatně emisní povolenky, které přidělovaly svým podnikům. Poté se s nimi začalo obchodovat na burze.
Nejdůležitějším bodem současné reformy obchodování s emisemi je postupně cílené snižování jejich objemu na trhu. Každoročně se počet vydávaných emisních povolenek bude snižovat, dosud to bylo o 2,2 % ročně, od letoška o 4,2 % a do roku 2029 klesne jejich objem o 4,6 %. Kromě toho má být celkový počet dosud dostupných povolenek snížen ve dvou tranších celkem o 120 milionů.
Donedávna získávaly energeticky náročné podniky v zemích EU velkou část, nebo dokonce všechny požadované certifikáty CO₂ zdarma, pokud patřily k průmyslovým odvětvím a sektorům, které jsou globálně konkurenceschopné. Tento bezplatný příděl má být od roku 2027 postupně snižován a na konci roku 2032 zcela zrušen.
Emisní povolenky se ovšem z rukou bruselských politiků „utrhly z řetězu“ a staly se nástrojem celosvětových spekulací v rukou finančních žraloků, kteří zelenou ideologickou politiku EU bedlivě sledují a vyhodnocují ve prospěch svých obřích finančních zisků. Obchodují s nimi do značné míry, ne-li už převážně, subjekty, které s klimatickou politikou, cíli ekologizace energetiky a průmyslu nemají vůbec nic společného.
Emisní povolenka, která v počátcích své existence přišla na 5 eur za tunu ekvivalentu vypuštěného CO₂, postupně a stabilně rostla, až loni dosáhla i částečně překročila hranici 100 eur. Na konci roku 2023 se obchodovala na burze za 76,12 eura.
Jestliže se kdysi uvažovalo o cílovém a předvídatelném růstu emisní povolenky za 20 eur jako s dostatečnou mírou tlaku na emitenty, dnes zelení extremisté v hávu bojovníků za záchranu klimatu vykřikují o cílové ceně 400 eur za tunu CO₂. Loni už ovšem dali oba klíčoví čeští hráči v energetice, šéf ČEZ Daniel Beneš i majitel skupiny Sev.en Energy Pavel Tykač na vědomí, že růst ceny emisních povolenek může zničit ekonomiku uhelných elektráren, takže ČEZ by jako řádný hospodář pod tlakem (minoritních) akcionářů tyto provozy musel zavřít, stejně jako by těžko mohl dotovat své takto ztrátové elektrárny Pavel Tykač. Zdůvodnění je matematicky jednoduché: cena silové elektřiny prodávané na trhu – minus cena emisní povolenky – minus cena výroby – minus hrubá zisková marže.
Pokud po odečtení nezůstane kladné číslo hrubého zisku umožňujícího mj. reinvestice do oprav a výroby, provoz elektrárny se nevyplatí. Má to ovšem zničující dohru: malý nebo žádný odběr uhlí tepelnými elektrárnami by současně zničil ekonomiku provozu uhelných dolů ve vlastnictví ČEZ a Sev.en Energy, které by také musely zavřít. S tím by byl nedostupný zdroj energie pro vytápění 1,6 milionu českých domácností dálkovým teplem.
Mimochodem ale stejná kalkulace ekonomické provozuschopnosti uhelných elektráren platí pro paroplynové elektrárny na zemní plyn, který má oficiálně emise na polovině uhelných. Samozřejmě můžeme spekulovat nad tím, že takto vyvolaná energetická krize by mohla vyvolat prudké zvýšení ceny elektřiny, do níž by se zase kalkulace jak z uhlí, tak z plynu i s drahými emisními povolenkami ještě „vešla“.
Jak absurdní je tato konstrukce a jaký je to neuvěřitelný pokus o jakési finanční perpetuum mobile, dokazuje skutečnost, že z objemu obchodování s emisními povolenkami v celém světě v roce 2022 v hodnotě 800 miliard eur připadalo na EU 750 miliard eur (18,4 bilionu korun).
A s vybranými penězi pak hospodaří Evropská komise, která členským státům dovoluje polovinu z těchto prostředků (polovina byla dosud příjmem státního rozpočtu) dotovat zase jen dekarbonizační projekty, které se v ČR koncentrují na investiční dotace výstavby nových solárních a větrných elektráren, bioplynových stanic, nově i podnikových elektromobilů, zateplení budov, stavby tepelných čerpadel, ale také nových plynových zdrojů nahrazující uhlí.
EU ovšem chce, aby tyto prostředky už stát nesměl použít jinak než na boj s klimatickou změnou a také na pomoc pro nízkopříjmové domácnosti. Když ovšem propočteme plánovaný objem pomoci „zelenými žebračenkami“ pro další plánované období rozpočtu EU na polovinu obyvatel zemí EU zřejmě dotčených prudce rostoucími náklady na dekarbonizaci hlavně v cenách energie, pak měsíčně na jednoho člověka vyjde pomoc 120 korun.
Přitom zhruba řečeno, z každé kilowatthodiny spotřebované elektřiny se u nás platí asi 1 koruna na úhradu emisních povolenek, z nichž se pak dotují projekty třeba solárních elektráren, jež si kvůli kofinancování mohou samozřejmě dovolit jen majetní Češi.
V čem spočívá další absurdita financování světlých zelených zítřků Evropské unie s pomocí emisních povolenek? Nejagilnější zelení plánovači si pro Českou republiku do roku 2030 myslí na výnos až tisíc miliard korun (1 bilion), tedy polovina hodnoty státního rozpočtu ČR, který by se měl utratit na dotační projekty zelené ekonomiky. Má to ale jeden malý, malinkatý háček: pokud emisní povolenky prudce zdraží, ekonomickým zničením těchto energetických a průmyslových podniků bude výnos roven nule. V Česku na to máme krásné přísloví: Zaříznout si na polévku slepici snášející zlatá vejce.
Evropská komise zřejmě proto chce rozšířit systém emisních povolenek na další oblasti. Pod hlavičkou projektu EU ETS jsou již zaváděny od roku 2024 pro lodní dopravu. Emise z cest v rámci Evropského hospodářského prostoru EHP (EU plus Norsko a Island) a v kotvištích mají podléhat plné certifikaci, zatímco emise z cest do mimoevropských zemí a z nich budou zpočátku podléhat poloviční certifikaci. V odvětví letectví chce Evropská komise postupně zrušit bezplatné přidělování povolenek na emise z vnitroevropských letů do konce roku 2026.
Od roku 2026 bude zaveden samostatný systém obchodování s emisemi z používání fosilních paliv v budovách a silniční dopravě. Německo již takový systém obchodování s emisemi z paliv pro budovy a silniční dopravu agilně má. Systém se bude zpočátku vztahovat pouze na komerční spotřebitele paliv. Soukromí odběratelé mají být vyňati nejméně do roku 2029.
A jak odpovídá Evropská komise na to, že pod dekarbonizačním tlakem a růstem cen surovin a energií z EU masivně odcházejí průmyslové firmy? V rámci reformy obchodování s emisemi EU od roku 2027 zavede určitý druh cla na dovoz CO₂ ze zemí, které nemají nástroj na ochranu klimatu srovnatelný s EU ETS. Nazvali to Mechanismem pro úpravu uhlíkových hranic (Carbon Border Adjustment Mechanism, CBAM).
I když oficiálně to má zabránit tomu, aby podniky v EU po tvrdém uplatnění emisních certifikátů CO₂ přesouvaly svou výrobu do zemí mimo Evropu, ve skutečnosti si země EU dále zdraží dovoz životně důležitých komodit a služeb (například ocele, cementu atd.), jež už ekonomicky nepůjde v EU produkovat.
Dekarbonizační tlak Evropské komise na jedné straně a podvolenost české vládní administrativy na straně druhé zplodily v říjnu 2023 koncept Národního klimaticko-energetického plánu (NKEP). Výsledek Evropskou komisi kvůli „příliš malé ambici“ české vlády ve prospěch tzv. obnovitelných zdrojů neuspokojil. Ovšem i sama Komise musela upozornit českou stranu na to, že mezi zprovozněním nových jaderných reaktorů ve 40. letech 21. století a plánovaným postupným zavřením uhelných zdrojů vznikne velká mezera v dodávkách stabilní elektřiny.
Možno je to přiblížit na tabulce NKEP:
Použitý model SEPPIA (vypracoval tým Bedřicha Moldana) predikuje výrobu elektřiny pouze v celoročních bilancích, model ignoruje dodávku 24/7/365, takže výsledek je deformovaný.
Tabulka: Jiří Marek, think-tank Realistická energetika a ekologie.
Vysvětlivky: WAM3 je vlastně scénář převzatý Národním klimaticko-energetického plánem. K němu je odvozena výroba elektřiny a koeficient využití zdrojů (dle dat ČSÚ). Predikce na rok 2030 je potvrzením zásadních výpadků sítě (blackoutů) a pro rok 2050 jde o kopii dnešního stavu zdrojů v Německu (dvakrát vyšší instalovaný výkon solárních a větrných zdrojů, než je potřebný maximální výkon soustavy). S těmito kapacitami je Německo v řadě dnů i delších období zásadně deficitní, což zvládá jen díky masivnímu importu z Francie, Švýcarska i z ČR. Po roce 2030 nebude v celém regionu odkud elektřinu dovážet, což hrozí postihnout i Česko.
Ještě loni se mohla Česká republika spolehnout, že za jakékoli situace, povětrnostních podmínek, ve dne či v noci dodá potřebnou elektřinu celkem 16,1 GW stabilních zdrojů z uhlí, z atomu a z plynových zdrojů. 80 % z toho připadá na uhlí a atom. V důsledku klimatické „revoluce“ EU bude moderní a energeticky vysoce náročný průmysl Česka v podstatné míře záviset na tom, zda svítí slunce a jestli fouká vítr. A nezapomínejme na fakt, že v noci soláry fakt nic nevyrábějí.
Podle vládou schváleného plánu totiž už v roce 2030, tedy za nedalekých šest let, zbudou z instalované kapacity z uhelných elektráren v loňském objemu 9,4 GW jen 3 GW. Ve skutečnosti ale zásadní omezení produkce z uhelných zdrojů hrozí už v roce 2025! Jaderné zdroje zůstanou na své kapacitě 4,3 GW (první velký nový reaktor se dočká zprovoznění snad koncem 30. let), plynové zdroje se z 2,4 GW mají zvýšit na 3,2 GW. Takže oficiálně v roce 2030, ale ve skutečnosti už za dva roky nám ze stabilních zdrojů pro základní zatížení zůstane jen 10,5 GW.
Plánovaný 800MW nový plynový zdroj jako doplněk k současné kapacitě nikdo ani do roku 2030 nepostaví. Nemáme totiž dojednané kapacitní platby a žádný soukromý investor se u nás s nevalnou perspektivou povolené působnosti paroplynové elektrárny do roku 2035 (viz schválená taxonomie EU) a velké neznámé ohledně dostupnosti a ceny plynu nehrne. Potvrdil to v rozhovoru pro Seznam Zprávy 23. října šéf ČEZ Daniel Beneš. Mimochodem taková elektrárna se po všech povoleních staví tři roky a přijde na 20-25 miliard korun.
A co tedy má Českou energetickou bilanci s plánovaným poklesem stabilních zdrojů zachránit? Sázka na novou obří kapacitu dotované hlavně solární a z menší části také větrné energie. Z loňské instalované kapacity solárů 2,1 GW má být za 6 let už 10 GW a dosud zcela marginální jmenovitý výkon větrníků 0,3 GW se má do roku 2030 zpětinásobit na 1,5 GW. Jen připomeňme, že 1 GW solární elektráren znamená 2,2 milionu velkých čínských panelů o rozměru větším než 2×1 metr a výkonem 455 Wp. Přírůstek solárních elektráren s životností kolem 20 let musí být ještě větší, neboť mezitím budou pro stáří a defekty končit kapacity budované předtím, zvláště ty do konce roku 2010, na něž budou až do roku 2030 vyplaceny solární bonusy v objemu 800 miliard korun, což je dosud největší finanční tunel v historii země.
Početně to vypadá dobře: z emisního uhlí nám zmizí výkon 6,4 GW, a přece ji pohodlně nahradí celkem 10 nových GW ze slunce a větru. Nebo ne? V roce 2050 už žádné zdroje z uhlí mít nemáme, z jádra 5,9 GW, z plynu 4 GW, takže vše má dohnat dokonce už 26,1 GW dotovaných solárních zdrojů a 5,5 GW z větru. Jestliže se kolem roku 2045 pro stáří zavřou stávající čtyři 500 MW bloky, tak výsledný předpoklad 5,9 GW z jádra v roce 2050 ukazuje, že vláda ČR nepočítá se 4 velkými bloky o výkonu mezi 4 až 4,8 GW. Ty by měly doplnit stávající jadernou elektrárnu Temelín o výkonu 2,2 GW. A to je pro deklarovaný záměr (mimochodem obsažený v docela kvalitní Státní energetické koncepci z roku 2015, kterou se ovšem nikdo neřídil), že polovina české elektřiny má být z jádra, zarážející.
Zde ovšem kupecké počty selhávají, i když celkové kapacity a celoroční bilance zdánlivě vypadají dobře. Přitom se zamlčuje zcela zásadní nedostatek těchto občasných zdrojů energie (OZE): sluneční elektrárny v podmínkách ČR při optimální jižní pozici fungují jen 12 % ročního času, větrné 20 %. To je samozřejmě zcela zásadní v energeticky nejnáročnějším zimním období, kdy tyto zdroje obzvláště nejsou schopny pokrýt požadavky tuzemské elektroenergetiky.
Tabulka z dat Energetického regulačního úřadu za 1. čtvrtletí 2023 (výroba elektřiny netto):
Autor tabulky: M. Smutný dle dat ERÚ
Na webu ERÚ si každý může najít a spočítat, že letošní a na 2,5 GW už živelně navýšený výkon dotovaných solárních zdrojů vyrobila v lednu 2023 jen 0,6 % potřebné elektřiny, rovněž dotované větrníky 1 procento, kdežto uhelné elektrárny vyrobily 46 % a jaderné 41 % elektřiny. Takže ani plánované násobky OZE nemohou nahradit výpadky stabilních, řiditelných a flexibilních zdrojů v základním zatížení. Dle statistiky státní firmy ČEPS činí nejvyšší zátěž tuzemské elektroenergetické soustavy obvykle v nějaký lednový či únorový pracovní den bezmála 12 GW.
Závěr pro politiku současné i každé budoucí vlády ČR? Dokud nezprovozníme nejméně čtyři velké jaderné reaktory, zdroje stabilního výkonu z uhlí nemá reálně co nahradit.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí odrážet stanoviska The Epoch Times.