Evropská unie začíná být pomalu otevřená myšlence, že bude posílat nelegální migranty do třetích zemí, kde se rozhodne o jejich dalším osudu. Nasvědčuje o tom i reforma migračního paktu, který se ve středu projednával v Evropském parlamentu a v němž je ustanovení o posílání žadatelů o azyl do „bezpečné“ třetí země.
Podobná dohoda již existuje mezi Velkou Británií a středoafrickou Rwandou, kam chce Londýn posílat všechny ilegální přistěhovalce, než se vyřídí jejich žádost o azyl. Ti, co azyl nezískají, můžou ve Rwandě zůstat nebo se vrátit do země svého původu. Po letech plánování a soudních pří má zákon o deportacích do Rwandy vstoupit v platnost letos, ovšem vzhledem k tomu, že vládnoucí toryové podle průzkumů prohrají volby, není vůbec jisté, zda bude plán realizován.
Rwandu za její „humanitární“ přístup pochválil minulý týden i český prezident Petr Pavel při své návštěvě afrického státu. Se svým protějškem Paulem Kagame se podle ČTK shodl, že ve Rwandě budou mít migranti důstojnější podmínky než v přeplněných centrech zemí, kam se snaží dostat.
Humanitární organizace a aktivisté naopak napadli britský plán na základě tvrzení, že Rwanda bezpečnou zemí není a tudíž do ní nelze žadatele o azyl přesunout. Kagame však taková tvrzení odmítá. A přestože Dánsko nebo Rakousko vyjádřily zájem využít africkou zemi pro „své“ migranty také, pravděpodobnější bude „italská cesta“.
Albánsko-italská dohoda
Se sousední Albánií, která není součástí EU, se Itálie dohodla v listopadu 2023, že v zemi zřídí několik středisek, jež budou mít na starosti nelegální migranty, kteří byli dopadeni italskými složkami. Má jít až o 36 tisíc žadatelů ročně.
Protože Albánie je za bezpečnou zemi považována, Evropský soud pro lidská práva nemůže proti plánu zakročit tak, jak to učinil na žádost aktivistů v případě Velké Británie. Italská premiérka Giorgia Meloniová doufá, že tábory pro běžence budou připraveny již v květnu tohoto roku.
Areál pro migranty má podle výběrového řízení, které skončilo 28. března, stát 34 milionů EUR a sestávat ze tří objektů s maximální kapacitou kolem 3 000 lidí. Jedna stavba bude postavena v přístavu Shengjin, kde se budou provádět vyloďovací a identifikační procedury. Další dvě místa se budou nacházet v Gjaderu. Jedno zařízení bude věnováno zjišťování předpokladů pro uznání mezinárodní ochrany, druhé bude sloužit jako repatriační záchytné středisko. Přístup Itálie pochválila dokonce šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová jako „příklad nekonvenčního“ myšlení, uvedl server Euraktiv.
Český právník Robert Kotzian, který se ilegální migrací do EU zabývá, se domnívá, že hlavní přínos přemístění azylového řízení do třetí země spočívá v tom, že migranti, kterým nebude udělena mezinárodní ochrana, se nebudou fyzicky nacházet na území Itálie, případně jiného státu unie.
„Protože návraty odmítnutých migrantů do zemí jejich původu se daří uskutečňovat jen v malém množství případů, je nejdůležitější zamezit fyzické přítomnosti migrantů ve státech EU,“ míní Kotzian. Teprve praxe podle něj ukáže, jak reálně spolupráce Itálie s Albánií pomůže snižovat dopady nelegální migrace na Itálii.
„Uvidíme, zda vůbec se Itálii bude dařit žadatele o azyl přemísťovat do Albánie. Uvidíme, zda bude plánovaná kapacita přijímacích středisek v Albánii dostačovat. Také bude zajímavé sledovat, zda a jak bude Albánie bránit odmítnutým migrantům v útěku z Albánie do zemí EU. Těžko totiž předpokládat, že bude Albánie v jejich navracení do zemí původu úspěšnější než země EU,“ uvedl právník pro Epoch Times.
Pro i proti
Příliv nelegálních přistěhovalců do Evropy vyvolává napětí v řadě zemí unie a stává se důležitým bodem volebního programu. Rostoucí preference konzervativněji laděných stran před červnovými volbami do Evropského parlamentu zřejmě přiměly největší uskupení evropských zákonodárců EPP v čele s von der Leyenovou, aby se o odsouvání migrantů začalo hovořit jako o schůdné cestě.
Jens Spahn, člen německé Křesťanskodemokratické unie, která je součástí EPP, tvrdil, že do Evropské unie by se snažilo dostat méně nelegálních migrantů, „pokud by bylo zřejmé, že do 48 hodin budou posláni do bezpečné země mimo EU“. Takovými zeměmi mohou být mimo jiné Rwanda, Gruzie nebo Moldavsko. Jiní hovoří zase o balkánských zemích, například Severní Makedonii.
Jean-Louis De Brouwer, ředitel programu pro evropské záležitosti v think-tanku Egmont Institute, říká, že bilaterální dohoda typu Itálie-Albánie by mohla sloužit jako vzor pro jiné země, nicméně podotýká, že vzhledem k velkému počtu žadatelů o azyl jsou taková opatření pouze „kapkou v moři“, uvedl pro Euraktiv.
Naopak Stephanie Popeová z charitativní organizace Oxfam považuje přesouvání migrantů do třetích zemí za další krok, jak chtějí členské státy „přenést svou odpovědnost na země mimo EU“. Ostatně aktivisté z některých neziskovek byli ti, kdo narušil středeční schvalování migračního paktu v europarlamentu výkřiky jako „Tento pakt zabíjí, volte NE!“
Euraktiv poznamenává, že s konečným výsledkem migračního paktu byl spokojený málokdo. Finální text byl tvrdým kompromisem mezi levicovými a pravicovými silami v parlamentu a většina právních předpisů prošla jen těsně.
Podle europoslance Ondřeje Kovaříka (ANO, Renew Europe) byla kooperace se státy mimo EU v migračním paktu „upozaděna“, přičemž on vidí spolupráci se zdrojovými nebo tranzitními zeměmi jako „rozhodující pro zvládání migračních tlaků“.
„V momentě, kdy jsou žadatelé již na území EU, se vše komplikuje, protože jejich návrat je administrativně i logisticky velmi obtížný,“ napsal politik Epoch Times a dodal, že pakt řeší jen následky, ale ne to nejpodstatnější – jak migračním krizím předcházet. Proto s jeho zněním nesouhlasil. Z 21 českých europoslanců zvedli ruku pro přijetí migračního paktu pouze dva.
Přestože jednotný přístup členských zemí v otázce využití třetích zemí ke zpracování migrantů očividně není v současnosti na pořadu dne, dá se čekat, že jednotlivé státy budou hledat řešení pro zmírnění masové migrace na vlastní pěst, a bude-li fungovat italsko-albánský příklad, nechají se jím inspirovat při vytváření vlastních dohod s jednotlivými zeměmi mimo EU.
