Na dnešní den připadá 35. výročí násilného potlačení demokratických protestů v Číně, kdy Komunistická strana Číny zabila stovky civilistů. Některé odhady hovoří o tisících obětí. Zatímco protesty ve východní Evropě, včetně Československa, vyeskalovaly v roce 1989 do změny politického uspořádání, Peking se rozhodl vybrat od studentů a dalších protestujících daň nejvyšší.
Tato událost je pro čínský režim každoročně citlivým datem a jakékoliv zmínky o ní nekompromisně cenzuruje, přičemž monitoruje a zadržuje aktivisty, kteří by podle nich mohli na výročí masakru upozorňovat.
Nyní také v Hongkongu, kde Komunistická strana Číny od převzetí metropole setrvale omezuje základní svobody občanů. Minulý týden zatkli policisté šest lidí za organizování vzpomínkových akcí na masakr na náměstí Nebeského klidu. Další osoby byly zatčeny v průběhu víkendu.
Masakr ze 4. června 1989 ukončil týdny protestů a naději Číňanů na politické reformy, k nimž došlo o pár měsíců později ve východním bloku a následně celém Sovětském svazu. Událost si tradičně připomínají v zemích, jako je USA, Tchaj-wan a dříve i Hongkong, tedy v oblastech, kam emigrovalo největší množství účastníků protestů.
Zdaleka ne všichni však z Číny uprchli. Jedním z těch, kdo zůstali, byl i 33letý stavební malíř Čchi Č‘-jung, který zemřel letos v lednu. V důsledku střelných poranění, která při masakru utrpěl, mu amputovali obě nohy.
Ani jeho zmrzačení ho ale nezastavilo v poukazování na zvěrstva režimu. Své postižení využíval jako důkaz toho, co se na náměstí Nebeského klidu stalo. Často nosil šortky, aby ukázal své jizvy, a všem otevřeně vyprávěl svůj příběh. Státem vlastněný stavební podnik, kde před zásahem pracoval, mu nabídl finanční vyrovnání výměnou za mlčení o svých zraněních, ale on odmítl.
„Tenhle příběh budu vyprávět po zbytek svého života, protože to není jen můj příběh. Kdybych tuto nabídku přijal, zbláznil bych se. Mám vůči tomuto národu zodpovědnost,“ řekl katolickému médiu Asia News.
Demokratický aktivista Sun Čchuan-cheng, který po letech věznění emigroval v 90. letech do Austrálie, a který Čchiho znal, sdělil Epoch Times, že Čchi žil do konce života v chudobě a musel se živit jako pouliční prodavač.
Podle Suna považuje čínský režim každého demonstranta za nepřítele a hrozbu své diktatuře. „Demokracie v Číně nastane, až se utlačovaní lidé postaví vládcům a autokratům, generaci za generací, dokud nakonec ten despotický režim nesvrhnou,“ řekl a dodal, že věří, že se to jednou určitě stane.
Událostem na Tchien-an-menu předcházelo působení Teng Siao-pchinga (Deng Xiaoping), který se otevřel Západu a ekonomickým reformám, což ale bylo dle lidí znalých cílů nejvyšších vůdců strany pouze falešným závojem. Stejně tak, když se v roce 2001 dostala Čína do Světové obchodní organizace – i přes pronásledování Falun Gongu a Tibeťanů – idealistické naděje Západu a vidina zisku neutichaly.
Až v posledních letech politici a firmy stranu začínají hlouběji chápat. V tomto smyslu se pro Epoch Times vyjádřila předsedkyně sněmovního Podvýboru pro podporu demokracie a lidských práv v zahraničí Eva Decroix. Podle ní není ani po tolika letech situace v Číně „o moc růžovější“.
„Režim přitvrzuje, poslední zbytky demokracie v Hongkongu mizí a napětí v Tchajwanském průlivu stoupá. To neznamená, že vidina demokratické Číny je směšná, či nedosažitelná. Jen to znamená, že západní společenství musí dokončit revizi vztahů s Čínou. A musí se postavit tvrdě a sebejistě za ideály demokracie a lidských práv, které čínská komunistická strana demontuje nejen na svém území, ale i na území jiných států,“ uvedla Decroix a dodala: „Čína není primárně ekonomický partner, Čína je především politický konkurent, který ohrožuje naši bezpečnost. Čím dřív to jako společnost pochopíme, tím větší máme šanci tuto výzvu zvládnout.“
