Prostřednictvím důkladné četby hledáme a nacházíme moudrost.
Čteme z mnoha důvodů, včetně zábavy, informací a porozumění. Ať už nás poučí, potěší nebo obojí, svět se nám otevírá skrze dveře skvělé knihy, básně nebo eseje. Čtení odhaluje nové pohledy, nové směry pravdy, krásy a dobra, které je třeba sklízet.
Plodem hluboké analytické četby je porozumění a moudrost, které nespočívají pouze v hromadění dalších faktů, ale v tom, že jim dáváme smysl a spojujeme je do uceleného a smysluplného odrazu skutečnosti. Při hloubavé četbě hledáme moudrost: poznání příčin, nejen „co“ nebo „jak“, ale i „proč“. Stát se moudrým se nestane jen tak. Vyžaduje to, abychom dokázali správně číst.
Umět správně číst (a psát) znamená správně myslet. Ale stejně jako není samozřejmostí dobře myslet, není samozřejmostí ani dobře číst. Často předpokládáme, že jakmile se někdo naučí rozluštit písmena a slova na stránce a doplní si dostatečně velkou slovní zásobu, umí číst. Dokáže pochopit význam vět. Avšak umět správně číst znamená mnohem víc než to.
Aktivní čtení
Mortimer Adler a Charles van Doren ve svém klasickém díle How to Read a Book (Jak číst knihu) vysvětlují, že všichni čtenáři nečtou stejně dobře. „Jeden čtenář je lepší než druhý úměrně tomu, jak je schopen většího rozsahu aktivity při čtení a jak vynakládá větší úsilí. Je lepší, pokud od sebe a od textu, který má před sebou, vyžaduje více.“
Jinými slovy, správné čtení vyžaduje úsilí; aktivitu. Abychom ze skvělé knihy, článku nebo básně získali vše, co se dá, musíme se snažit a vynaložit úsilí.
To, že čtenáři dostávají informace, neznamená, že nemají žádnou roli ve vztahu mezi spisovatelem a čtenářem. Adler a van Doren vysvětlují: „Chybou je domnívat se, že přijímat sdělení je jako přijímat ránu, odkaz nebo soudní rozsudek. Naopak, čtenář nebo posluchač je mnohem spíše jako chytač v baseballovém zápase. Chytání míčku je stejnou činností jako jeho nadhazování nebo odpalování“.
Co obnáší „chytání“ sdělení, které autor nabízí v textu? Ke správnému čtení patří mnoho dovedností, zde je několik klíčových, které je třeba zvážit.
Pochopení záměru pisatele
Může to znít jako samozřejmost, ale mnoho lidí tento první krok správného určení žánru a účelu díla, které jsou pro jeho význam zásadní, zanedbává. Pokud není dílo zasazeno do správného kontextu, snadno dojde k nesprávnému pochopení významu.
Zřejmým příkladem je vtip. Pokud je vtip nesprávně interpretován jako vážný, může dojít k velkému zmatku. Začneme tím, že si uvědomíme, jaký typ knihy nebo článku čteme: jedná se o vědeckou práci, opus, osobní esej, politický projev, satiru, experimentální román, báseň nebo divadelní hru? Tyto různé typy děl nelze číst stejným způsobem.
Určení problémů, které autor řeší
Po určení obecného žánru a účelu díla chceme vědět, jaké konkrétní otázky nebo problémy se spisovatel snaží řešit. Tyto informace se obvykle objevují v úvodu knižního díla nebo v několika prvních odstavcích článku či eseje. Zde je užitečné získat základní přehled o struktuře díla. Funguje jako mapa, která nám pomáhá sledovat, kde jsme byli a kam směřujeme.
Otevřete se textu
Tento tip platí zejména pro imaginativní díla, jako je beletrie a poezie, v nichž se autor snaží zprostředkovat spíše zážitek než určitý soubor faktů. Ale i pro literaturu faktu platí, že chceme-li si z textu něco odnést, musíme k němu alespoň zpočátku přistupovat s určitou mírou otevřenosti. Učitelka angličtiny Jessica Meeková píše: „Správně číst znamená pozastavit předsudky na dostatečně dlouhou dobu, abychom plně porozuměli argumentu.“ To neznamená, že nemůžeme knihu kritizovat nebo s ní nesouhlasit, ale i to může být přínosné pouze tehdy, pokud jsme ji nejprve skutečně pochopili a snažili se dívat očima autora.
C. S. Lewis v knize An Experiment in Criticism (Pokus o kritiku) napsal: „Knihu můžeme shledat špatnou jen tehdy, když ji čteme tak, jako by přece jen mohla být velmi dobrá. Musíme vyprázdnit svou mysl a otevřít se. Neexistuje dílo, v němž by se nedaly najít díry; neexistuje dílo, které by mohlo uspět bez předběžného aktu dobré vůle ze strany čtenáře.“
Když Lewis mluví konkrétně o literárních nebo uměleckých dílech, zdůrazňuje potřebu otevřít se, „odevzdat se“ dílu, alespoň při prvním čtení: „První požadavek, který na nás klade jakékoli umělecké dílo, je odevzdat se. Podívejte se. Naslouchejte. Přijímejte. Uhněte z cesty.“
V literatuře faktu nalezněte argument
Obecně řečeno, každé dílo literatury faktu obsahuje tvrzení a popírání toho, jak svět vypadá. Jako čtenáři se chceme zaměřit na tyto body, protože tvoří jádro sdělení. Jsou to základy díla, na nichž vše závisí. Důležité nebo záhadné věty bychom měli číst pomalu a pozorně.
Adler a van Doren radí: „Z vašeho čtenářského hlediska jsou pro vás důležité ty věty, které vyžadují interpretační úsilí, protože na první pohled nejsou dokonale srozumitelné. Jsou to věty, které čtete mnohem pomaleji a pozorněji než ostatní … pravděpodobně budete mít největší potíže s tím nejdůležitějším, co chce autor říci.“ Takové věty je dobré podtrhnout nebo označit hvězdičkou.
Ptejte se a zapojte se do rozhovoru
Jakmile začneme identifikovat autorovy základní premisy a závěry nebo, v případě beletrie, klíčové charakteristiky světa, který autor vykresluje, měli bychom se na ně ptát. Jsou pravdivé? Co vyvolávají nebo naznačují? Odpovídají naší zkušenosti? Dávají důkazy smysl? Jak vstupují do kontextu s dalšími věcmi, které jsme četli? Jaká prohlášení autora nás matou, inspirují nebo vzrušují?
Adler a van Doren tvrdili: „Analytický čtenář si musí klást mnoho a uspořádaných otázek o tom, co čte.“ V tomto případě se jedná spíše o otázky, které se týkají toho, co čtenář čte. I když se tyto otázky mohou lišit při čtení beletrie a literatury faktu, můžeme do obou typů psaní proniknout hlouběji tím, že si budeme klást otázky a dávat je do souvislosti s jinými věcmi, které jsme zažili nebo četli.
Pište a dělejte si poznámky během čtení
Naše interakce textu nabývá konkrétní podoby v psaní – i kdyby nešlo o nic víc než o pár načmáraných slov na okraji nebo podtržení klíčové věty. Jak napsali Adler a van Doren: „Musíte vidět hlavní věty, jako by byly vyzdviženy ze stránky ve vysokém reliéfu.“ Toho dosáhneme podtržením nebo zvýrazněním klíčových pasáží.
Podtrhávání a poznámky nejenže vizuálně zvýrazňují klíčové pasáže a usnadňují jejich pozdější přístup, ale také nás nutí zpomalit, znovu číst a přemýšlet o drsných, vznešených, záhadných a jinak zásadních myšlenkách. Oregonská státní univerzita doporučuje, abychom si během čtení dělali poznámky a reagovali na text, shrnuli nebo vysvětlili obtížné pojmy vlastními slovy. Pokud nás něco konkrétního zaujme nebo nudí, měli bychom si to také poznamenat a zeptat se proč. Cítím se znevýhodněn, když se snažím číst bez tužky v ruce. Stalo se nezbytným nástrojem v mém procesu aktivního čtení. Prostřednictvím hvězdiček, podtrhávání, otazníků a poznámek na okraji dává pero výraz mému vnitřnímu dialogu s textem.
Stejně jako každá jiná dovednost není ani schopnost správně číst vrozenou vlastností. Vyžaduje praxi, experimentování a růst. Čtení je rozhovor a vztah mezi čtenářem, spisovatelem a světem. Prostřednictvím knih se můžeme dostat k největším světovým mozkům, které nás mají co naučit. Musíme však vynaložit potřebné úsilí, abychom nabízený dar přijali a nenechali ho propadnout rukama jako písek. Měli bychom udělat víc, než si jen zapamatovat, co bylo napsáno. Musíme se zabývat tím, proč to bylo napsáno a jak to souvisí se skutečností. Musíme umět správně číst.
–ete–
