Někdy začínají velké změny už doma.
Zhruba před dvaceti lety jsem si přečetla úkol z angličtiny pro první ročník vysoké školy a zjistila jsem, že musím napsat rozsáhlou výzkumnou práci, ve které budu obhajovat téma, které jsem si vybrala. Předtím, než jsem začala, jsem ovšem své téma ostýchavě předložila profesorce ke schválení v domnění, že bude jeho obskurní povahu považovat za zcela šílenou. Navzdory mému váhání mi ho bezvýhradně schválila a já jsem během několika následujících měsíců pečlivě vytvořila mnoho stránek argumentů o tom, proč by se školství mělo vrátit ke konceptu jednotřídní školy.
Hlavní myšlenka práce – myšlenka, která se mi líbila, ale kterou jsem považovala za poněkud bláznivou a dost nepravděpodobnou – ležela na staré disketě několik let. Ale zhruba v roce 2010 se dočkala realizace v podobě mikroškoly, konceptu, který v letech po covidu nabírá na síle.
Aby bylo jasno: s uskutečněním této myšlenky nemám nic společného. Nicméně chci tím říct, že údajně bláznivé nápady normálních lidí, jako jsem já, mohou mít skutečné základy. A někdy stačí tyto bláznivé nápady jen verbalizovat a pak je vyzkoušet, aby se zjistilo, jestli fungují, a to je možná to, co je potřeba ke změně vzdělávání k lepšímu.
Autor Neil Postman ve své knize Konec vzdělávání, vydané v roce 1995, rozvinul tři z těchto bláznivých myšlenek. Zdá se, že do dnešního dne se těchto šílených myšlenek nikdo nechopil a nepustil se do nich, takže je na čase je vynést na světlo a dále se jimi zabývat v době, kdy potřebujeme radikální opatření k ozdravení našeho školství.
Zahrajte si na škole na škatulata hýbejte se
První linií, kterou Postman navrhuje pro zlepšení vzdělávání, je otřást učiteli.
„Kvalitu výuky bychom mohli zlepšit takříkajíc přes noc, kdyby byli učitelé matematiky pověřeni výukou umění, učitelé umění výukou přírodních věd a učitelé přírodních věd výukou angličtiny,“ napsal.
Učitelé jsou tak vytrženi ze své komfortní zóny a jsou nuceni dívat se na předměty novýma očima – často očima amatéra, který se sám musí učit, aby byl o krok napřed před svými žáky.
Takové jednání nutí učitele „vidět situaci tak, jak ji vidí většina studentů“, čímž se vytváří větší sympatie nebo spojení mezi studenty a učiteli, a zároveň to nutí učitele inovovat, přemýšlet nestandardně a snést výuku takříkajíc na nejnižší úroveňi, čímž se zvyšuje porozumění pro studenty, kteří mají ve zmíněném předmětu problémy.
Ačkoli se o tom pan Postman nezmiňuje, hra škatulata hejbejte se by pravděpodobně také zvýšila pokoru mezi učiteli. Mnozí pedagogové dnes – ať už prostřednictvím příspěvků na sociálních sítích, interakcí s tiskem, nebo výměnou názorů mezi rodiči a učiteli – jako by naznačovali, že oni jsou „experti“ a jako takoví nemají být zpochybňováni. Je sice pravda, že mnozí pedagogové mají znalosti, které ostatní nemají, ale trocha pokory nikdy nikomu neuškodí. Jeden z nejmoudřejších učitelů v dějinách – Sokrates – si totiž pokoru zařadil jako hlavní součást své osnovy, když si uvědomoval svou vlastní omylnost a snažil se intelektuálně růst a učit se moudrosti.
Zahoďte učebnice
Druhá revoluční myšlenka Postmana, jak zlepšit vzdělávání, se týká posvátných svazků, z nichž téměř každý učitel dělá hlavní součást svých osnov: učebnic.
Prvním důvodem pro tak drastický krok je, že učebnice jsou nudné a nelidské. Ačkoli strohý, konsolidovaný formát učebnic pravděpodobně usnadňuje učitelům přípravu na vyučování, tyto vlastnosti automaticky odvádějí žáka a přesvědčují ho, že učení by mělo být na seznamu jeho priorit na nízkém místě.
Ještě horší však je, že učebnice skrývají zaujatost pisatele, „předkládají fakta o věcech… jako by o nich nemohlo být sporu, jako by byla pevná a neměnná“. Studentovi tak nezbývá nic jiného než být prázdnou hlavou, do níž se sypou vědomosti, zatímco vzdělání, které není závislé na učebnicích a údajně nezaujatých faktech, které obsahují, nutí studenty zabývat se myšlenkami a podívat se na všechny strany názoru, než „[se] dopracují k pravdě“.
„Zdá se mi, že učebnice jsou nepřáteli vzdělání, nástrojem podpory dogmatismu a triviálního učení,“ napsal Postman. „Učiteli možná ušetří nějaké starosti, ale problémy, které způsobují v myslích studentů, jsou zhoubou a prokletím.“
Udělejte ze studentů detektivy
Poslední doporučení, které Postman předkládá, je zaměřeno spíše na vyšší ročníky a snaží se naučit studenty rozlišovat mezi fakty a názory, pravdou a fikcí.
Postman vysvětluje, že mnoho učitelů dnes z pódia přednáší a často své myšlenky a názory vydává za fakta, která žáci bezmyšlenkovitě hltají. Studenti se však budou učit lépe, pokud učitelé budou do výuky záměrně vkládat názory a omyly, dají studentům vědět, že tak budou činit, a poučí je, aby si dávali pozor, zda se takové chyby neobjeví. Jakmile jsou spatřeny, studenti musí vyhledat další myšlenky, diskutovat o nich se svými vrstevníky a poté je prezentovat při příští hodině.
Tento postup vyvolává vzrušení a zájem, protože žáci jsou ve střehu a hledají momenty, které by mohli předvést svým učitelům. Učí žáky, aby nevěřili všemu, co jim někdo z autorit řekne, ale aby všechna slova a činy ověřovali z hlediska pravdivosti. Učí je také debatovat a diskutovat o problémech se svými vrstevníky, obhajovat své myšlenky a vzájemně se přitom učit.
„Snaha obnovit učitelův smysl pro rozdíl mezi vyučováním a učením, odstranit ze třídy zabalené pravdy a zaměřit pozornost žáků na chyby jsou součástí neobvyklého, ale podle mého názoru hlubokého příběhu, který je schopen vyvolat zájem a inspiraci ve škole,“ napsal Postman.
Začínáme doma
Zdá se vám nepravděpodobné, že by se takové radikální myšlenky někdy dostaly do výuky? Ano, ale to bychom kdysi dávno říkali i o mikroškolách, a podívejte se, jak to s nimi dopadlo!
Faktem je, že vzdělávání se nikdy nezmění k lepšímu, pokud nebudeme ochotni přijít s bláznivými, inovativními nápady, které se vymykají omezeným normám, a pak riskovat a vyzkoušet je nejen ve školách, ale i v našich domovech.
Začněte tedy v malém! Naučte své děti něco, o čem sami moc nevíte. Když už nic jiného, ukáže to vašim dětem, že nikdo není nikdy příliš starý – ani příliš hrdý – na to, aby se učil.
Vyberte si téma, o kterém se vaše děti učí ve škole z učebnic – řekněme například nějakou revoluční válku – a začněte s nimi číst historické beletristické knihy. Je pravděpodobné, že se nechají strhnout emocemi a příběhem a brzy budou o tématu vědět víc než jejich učitelé.
A nakonec naučte své děti být ve střehu a rozpoznávat mylné věty, které denně pronášejí média a politici. Pokud si nejste jisti, jak takové klamné věty rozpoznat, přečtěte si knihu Detektiv klamných vět od Nathaniela a Hanse Bluedornových.
Vzdělávání můžeme zlepšit, jen musíme být první, kdo podnikne bláznivé kroky a vyzkouší údajně radikální nápady.
–ete–
