Málokterý dobrý velkofilm má potíže pokrýt i jen desetinu až pětinu ze svého rozpočtu, zejména pokud byl zastřešován režisérem, který kvalitní filmy vyloženě točit umí, Francisem Fordem Coppolou. Proč je tedy tomu tak v případě Megalopolis? Na základě čeho někteří lidé dokonce píšou, že odešli z kina?
Odpověď na tyto otázky se nabízí poměrně snadno – Megalopolis totiž není snímkem, který by byl klasickým filmem, u kterého si odpočinete, anebo by vás zabavil svojí akcí a dějovými zvraty. Megalopolis má blíže ke zfilmované divadelní hře plné alegorií a vybrané filosofie, než k filmu.
Na základě očekávání podle jména režiséra ale divák čeká dějový film. Podle traileru divák čeká něco mezi Matrixem a Všemocným, nebo alespoň Amadea. A na základě samotného formátu divák čeká obrazový snímek s plynulou dějovou linií a nějakou akcí, nebo zápletkami a dramatem.
Místo toho všeho se ale divák dočká obrazově zpracovaného pojednání o kultuře civilizace, protkané filosofií a alegoriemi na povahu lidí a jejich postojů. Není tak divu, že film u naprosté většiny lidí nenaplnil ta očekávání, kvůli kterým navštívili tento snímek v kině, a cítili se velmi zklamaní. Jde o typ filmu, kde zcela regulérně i režisér sám dal najevo, jakými knihami se inspiroval, místo toho, kterými filmy.
Plné alegorií
Jedna z úvodních scén filmu přivádí Cesara Catilinu, v podání Adama Drivera, který vpluje do veřejné debaty, sledované novináři, s nadměrnými otočkami a citáty Shakespeara. Dalo by se říct, že přesně tato scéna je už testem, jak na diváka bude snímek působit.
Vidíte v tom třeba alegorii na celebrity naší kultury? Možné uvědomění, že třeba i když Cesar působí při citování Shakespeara opravdu divně, tak je to ve skutečnosti mnohem více smysluplné, než obecná prohlášení typu „Snažili jsme se na 110 %“ a další, která se v naší kultuře v takových okamžicích objevují?
Snímek obsahuje celou řadu takovýchto scén, a tak je otázkou, zda vás tento přístup a snaha hledat, „co tím režisér mohl zamýšlet“, bude bavit po celou dobu dvou hodin stopáže. I když jsou tu vyjeveny dějové linie, tak přístup režiséra k nim byl nejspíše něco jako: „Zkusím sestříhat pryč, co nejvíce toho jde, z dějových linií, tak aby si sice diváci mohli věci pospojovat a domyslet (jako vše ostatní), ale zároveň zbyl co největší prostor pro kulturu, alegorie a filosofii.“
Asi nejznámější hádanka, co se týče filmu, je důvod, proč vlastně hlavní postava Cesara Catiliny má zdánlivě superschopnost zastavit čas? Ve filmu se to sem tam objevuje, ale neslouží to žádné dějové linii a stejně tak se to mohlo vypustit – koneckonců, ještě více to zvýšilo propast mezi očekáváním diváků a podobou snímku.
Pokud vás bude bavit nad tím přemýšlet, tak můžete přijít s přirovnáním, že zastavit čas je synonymum pro to, umět předběhnout svoji dobu, jak by se hodilo i k postavě architekta Cesara, anebo cokoliv jiného, ale jsme tedy stále u toho samého – bude vás bavit takto celou dobu přemýšlet?
I kromě zmíněných scén jsou alegorie jednoduše téměř všude. Například v jednom okamžiku se jistá žena stala celebritou, protože je panna, a tento její slib je marketingově používán, aby město získalo dotace. Jinými slovy, prodává se nevinnost pro získání peněz. Anebo při cestě do velmi chudého zákoutí města se objevují římské sochy, které jsou očima Cesara oživlé a jakoby skomírají – a jedna z nich vyobrazuje svobodu. Tedy nedostatek svobody je vyobrazen jako příčina chudoby.
Kromě zmíněných falešných očekávání tento přístup však Megalopolis také finančně, co se týče tržeb v kinech, nevychází z toho důvodu, že lidé jsou ochotni analyzovat a cítit zvědavost hlavně u lidí, celebrit nebo čehokoliv, kde jsou už sami skalními fanoušky. Hudební skupina R.E.M. tak například má příznivce, kteří psali celé eseje, v nichž analyzovali jejich skladby, ale pokud divák teprve přijde do kina, a ještě než se rozhodl, zda se mu film líbí, nebo ne, je vyzván k analýze a hledání, tak to nemusí fungovat.
Otázka civilizace
Francis Ford Coppola jako kdyby používal Megalopolis i k nastolení otázek toho, co vlastně tvoří civilizaci, jak může přetrvat a jak se na tom může každý podílet.
Tematicky se snímek svým způsobem nese v duchu „pokládat si otázky, dívat se dlouhodobě do budoucnosti a milovat lidstvo“. Vize plánů Megalopolis jsou také velmi v souladu s přírodou a ta láska není jen něco teoretického, ale brána jako osobní zdroj pro pomoc ostatním – koneckonců, i postava Cesara přišla podle všeho na svůj převratný objev právě díky lásce vůči své manželce.
Když člověk nepřestane analyzovat věci i po skončení filmu, tak si toho lze také všimnout ve slovech první skladby hrající na začátku titulků, nazvané „The The“ od skupiny Lonely Planet: „Když nemůžeš změnit svět, změň sám sebe.“
Pak poněkud konkrétněji jsou nadhozeny otázky civilizace také přímo ve snímku skrze teorie o pádu říše římské, připodobněním toho k naší současné civilizaci, anebo té ve filmu, například skrze citát: „Kdy říše umírá? Zhroutí se v jednom strašlivém okamžiku? Ne, to ne… Ale přijde čas, kdy v ni její obyvatelé přestanou věřit.“ Tato perspektiva je rozvinuta poměrně podrobně, například i narážkou na to, že Řím padne, až padne Koloseum – a pod Koloseem si lze také představit více věcí.
Ono i celé Megalopolis funguje totiž, zdá se, částečně na římské kultuře – snad i proto, že je všeobecně známá, a tak divákům nebude činit potíže se v tom zorientovat.
Celý snímek tak působí nejen jako poslední film Francise F. Coppoly, ale také jako jeho vzkaz lidstvu, na to, že je třeba myslet hlouběji, než jak vyžaduje pouze přítomnost, a kam by mohlo být dobré směřovat a jak se k tomu dostat.
Herecké výkony
První herecký výkon, který je třeba zmínit, je samozřejmě ten od Cesara Catiliny, kterého hraje Adam Driver. Jeho herectví dává postavě překvapivě suverénní dojem, ale je až s podivem, že za celou dobu snímku nezahrál ani jednou nějaký hluboce zamyšlený výraz – ať už to bylo dané minimalistickým scénářem a důrazem na teatrálnost, anebo tím, že v tom Driver není přesvědčivý. Celkově ale snímek posunuje spíše kupředu.
Nathalie Emmanuel, která ztvárňuje Julii Cicero, pak mnohdy působí až příliš neutrálně. Jako kdyby to, že je v záběru, mělo nějak odůvodňovat nepotřebnost vdechnout scéně nějaké emoce.
Nejlepší herecké podání pak dává Aubrey Plaza, hrající Wow Platinum, která, snad i ze štědrosti scénáře, má jako jedna z mála postav skutečně nějaký vývoj a posunula se viditelně charakterem v průběhu příběhu od bodu A do bodu B.
Kupodivu slabší pak je ale Jon Voight, hrající postavu Hamiltona Crassa III. Při tolika zkušenostech herce by člověk čekal, že scénám vdechne nějaké charisma a hloubku, ale spíše působí jako komediální strýček z filmů typu Sám doma. Stejně tak je příliš plytký dojem z Grace VanderWaal, hrající Vestu Sweetwater.
Poslední výkon stojící za zmínku podává ještě Giancarlo Esposito, hrající starostu Cicera. Scény, ve kterých je, činí herecky solidními. Oproti tomu zbytek postav, včetně Laurence Fishburna, buď příliš do snímku nezasahuje, anebo kvalitě snímku ani nepřidává, ani ji nesnižuje.
Finální hodnocení
Megalopolis naprosto strádá vyvoláním falešných očekávání v divácích o tom, jakým typem filmu je tento snímek. Kdyby se to mělo vzít plně v potaz, tak si zaslouží 4/10.
Ale s ohledem na to, že všem divákům, kteří se na film dostaví, už musí být naprosto jasné, o jaký film jde, a budou dost opatrní, aby se informovali předem, tak se zdá objektivnější spíše hodnocení 6,5/10.
Jde o obrazově povedený odkaz režiséra zbytku lidstva, který je plný alegorií a skrytých uvědomění u možných opakovaných zhlédnutí. Avšak co vše bylo přidáno na kulturní a filosofické rovině, bylo ubráno na té základní, filmové, aniž by se to alespoň trailer snažil dát najevo.
6,5/10
