Upozornění: Tento článek byl publikován v roce 2023. Některé informace již nemusí být aktuální.
Johnny Kääpä má k veverkám zvláštní vztah. Sedmapadesátiletý fotograf z Göteborgu ve Švédsku pořizuje kouzelné detailní snímky, které zachycují emoce těchto malých tvorů.
Ptáčci ho zkrátka nezaujali.
„Veverky mají určitou osobnost, kterou podle mě ptáci postrádají,“ řekl pro Epoch Times.
Zapálený „lovec veverek“ Johnny Kääpä pracoval jako číšník a obchodník, než podlehl kouzlu fotografie a zahájil svůj vášnivý projekt v přírodním parku ve městě.
„Viděl jsem veverku, jak poskakuje,“ řekl, „a začal jsem ji honit. Musel jsem se k ní trochu přiblížit, abych mohl pořídit dobrý snímek. Jsou rychlé. Ale zároveň i zvědavé.“
Podle Johnnyho Kääpy, když poběžíte za veverkou, začnete vzbuzovat její zájem: „Co se děje? Proč mě ten člověk honí? Má snad něco k jídlu?“
Když se mu konečně podařilo pořídit fotografii, pobavilo ho, že veverka vypadala, jako by se usmívala. Od toho dne mu veverky učarovaly.
Johnny Kääpä začal navštěvovat další velký park, kde se snažil zvířata vypátrat a přimět je, aby se k němu přiblížila, nebo alespoň zůstala poblíž.
„A tak jsem tam zase běhal za veverkami; pobíhal sem a tam; skákal přes kameny a klády,“ řekl.
Zdálo se, že zvířata opět fascinovala přítomnost člověka, který za nimi pobíhal. „I když si myslíte, že jste je ztratili z dohledu, veverky budou někde vysoko na stromě pozorovat, co děláte. A právě tehdy máte šanci pořídit další skvělé snímky,“ vysvětlil Johnny Kääpä.
S čerstvými fotografiemi zveřejněnými na sociálních sítích sklidil Johnny Kääpä obrovskou odezvu od lidí, kteří jeho práci milovali.
Ačkoliv už byl zavedeným fotografem koncertů a krajin, musel si sám se sebou promluvit. Svůj první fotoaparát si koupil v roce 2010, kdy založil profesionální firmu. Dokonce měl příležitost fotografovat švédskou královnu, přičemž jedna z jeho fotografií se dostala až na královský dvůr.
„Tohle přece nemá být účet jen o veverkách,“ říkal si. Nemělo to být jen o veverkách, mělo to být o mixu různých témat. Ale, jak sám přiznal, zjistil, že „lidé mají rádi konzistenci.“ A tak se rozhodl zaměřit na veverky. Začal pořizovat stovky fotografií a pokaždé nahrával kolem třiceti snímků.
Když ale přišlo léto, všechny veverky jako by zmizely. Johnny Kääpä později zjistil, že v oblasti, kterou často navštěvoval, dospělé veverky v létě odcházejí, aby mláďata nechaly naučit se postarat sama o sebe, protože je tam dostatek potravy. Dospělé veverky se vracejí až na podzim.
Zapálený fotograf se vrátil ke koncertům a hudebním akcím, ale pak přišla pandemie v roce 2020. Omezení společenského života prakticky zničila vše, co jako fotograf vybudoval. Neměl co dělat, a tak se opět vydal „lovit“ veverky.
„Je to tak trochu sázka na nejistotu. Seděl jsem tam a nic se nedělo, což mě dost stresovalo,“ řekl. „Musím ale říct, že jsem brzy přestal za veverkami běhat. Místo toho jsem začal chodit na konkrétní místo, které mi připadalo jako malá svatyně.“
Toto místo objevil spolu s přítelem, který měl větší zájem o ptáky. „On krmil ptáky, já krmil veverky. A díky naší vytrvalosti začaly veverky toto místo navštěvovat mnohem častěji,“ vysvětlil Johnny Kääpä.
I když jejich návštěvy nebyly příliš produktivní z hlediska fotografických výsledků, vytvořili si s místními zvířaty určitý vztah. Jednoho dne, když se mu nepodařilo pořídit žádné snímky, se Johnny Kääpä cítil zklamaný a chystal se jít domů. Podíval se však do lesa a na druhé straně malého potoka uviděl veverku.
„Byl jsem tam sám, nemluvil jsem s nikým,“ vyprávěl. „Tak jsem na ni zavolal, jak to člověk v lese někdy udělá: ‚Ahoj, pojď sem.‘“
„A od té doby se mi to občas stalo znovu, ale tehdy to bylo poprvé, co jsem zažil takové spojení s divokým zvířetem. Protože ta veverka se zastavila, podívala se na mě a rozběhla se ke mně. Říkal jsem si: ‚Bože, co se děje?‘ A tahle veverka měla rozštěpené ouško, takže jsem jí začal říkat Půlouško.“
Následovala malá hra – Johnny pokládal oříšky na kámen, veverka je sbírala, odbíhala je schovat a pak se vracela pro další. Takhle to pokračovalo dobrých třicet minut. Ale, jak říká Johnny Kääpä, veverka nikdy neutekla, aniž by předtím zapózovala na fotku.
Johnny Kääpä řekl: „Divoké zvíře obvykle nechápe, co se děje, ale měl jsem pocit, že tahle veverka to nějak vnímá. Na sekundu nebo dvě se zastavila, abych mohl pořídit pár fotek.“
Mezi nimi se začalo vytvářet silné pouto a Johnny vždy Půlouško okamžitě poznal podle jejího zvláštního znaku. Tato nešikovná veverka později přišla o špičku ocasu, a nakonec i o druhou polovinu, ale její původní přezdívka jí už zůstala.
V Kääpově sbírce vyniká jeden zvláštní snímek: veverka držící srdce – a tou veverkou je právě Půlouško.
„[Půlouško] se na mě jen podívala, zastavila se a dívala se na to všechno, jako by říkala: ‚Co se to tady děje?‘“ popsal Johnny Kääpä. Později prý veverka dokonce vyšplhala po jeho noze, aby si vzala oříšky přímo z ruky.
„Tohle jsem vlastně nikdy dělat nechtěl, protože mám k divokým zvířatům respekt – mohou kousnout, a to opravdu tvrdě. Ale ona nikdy nekousla. Byla velmi jemná. Očichávala mi prsty a palec, možná si trochu ďobla, ale to prý dělají, aby projevily náklonnost,“ vysvětlil.
Jejich interakce pokračovaly další dva roky, dokud Půlouško nezemřela. Ale ještě předtím, na podzim minulého roku, Johnny přinesl několik červených a žlutých listů a pár jablek, aby vytvořil malou scénu.
„Půlouško ke mně běžela, když mě uviděla, ale pak se zastavila a podívala se na všechno tohle, jako by se ptala: ‚Co se tady děje?‘ A pak se rozběhla ke mně, jako by se nic nestalo.“
Podle Johnnyho Kääpy byla na divokou veverku už docela stará: „Myslím, že jí bylo 5 let. Obvykle se dožívají jen 3. Byla opravdu výjimečná. Měl jsem pocit, že to bylo skoro něco jako láska.“
Podívejte se na další fotografie níže:
–ete–
