Skryté palivo za kreativitou a úspěchem.
Umění zdřímnutí není jen pro batolata nebo líné kočky, které se protahují na sluncem zalitých místech.
Kdepak, některé z nejuznávanějších myslí historie považovaly obyčejnou polední siestu za klíčový prvek produktivity, a možná dokonce i za způsob, jak zachránit svět.
Například Winston Churchill povýšil zdřímnutí na něco, co připomínalo jeho vlastní soukromou olympijskou disciplínu.
Stačilo mu pouhých 20 minut, aby svůj den rozdělil na dvě poloviny, čímž efektivně získal „dva dny v jednom“ a elegantně vyřešil věčný problém pouhých 24 hodin denně.
Churchill se pochopitelně nepovažoval za obyčejného smrtelníka, který by byl podroben tyranii času. Čas byl pro něj spíše přátelským protivníkem, kterého bylo třeba jemně postrčit, přeskupit nebo, pokud to bylo nezbytné, překřičet.
Napoleon to zvládl na medvědí kožešině
Napoleon Bonaparte, neúnavný stratég s neutuchající chutí dobývat, spal údajně jen čtyři hodiny denně.
Těchto krátkých odpočinků, často přímo na bojišti, kde uléhal na medvědí kožešinu, nevyužíval jen k odpočinku – byly to jeho strategické nástroje.
Pro Napoleona byla krátká zdřímnutí taktickým manévrem, krátkou, ale nezbytnou pauzou, která mu zostřila mysl a posílila odhodlání. Dokázal se probudit přímo do bitevní vřavy s tím, co považoval za nadpřirozenou jasnost, a to navzdory hřmění dělostřelecké palby v pozadí.
Spánek filozofa
Aristotelés, neúnavný filozof starověkého Řecka, byl stejně oddaný svým zdřímnutím jako úvahám o podstatě reality.
Fascinovala ho hypnagogická fáze – zvláštní hranice mezi bděním a spánkem, kde se myšlenky ubírají zvláštními, napůl lucidními směry.
Aristotelés si všiml, že v tomto křehkém, napůl vědomém stavu, se myšlenky objevují s jasností a podivností, jaké běžné bdění nikdy nedokáže nabídnout. „Neboť často, když člověk spí,“ poznamenal, „je ve vědomí cosi, co říká, že to, co se tehdy objevuje, je jen sen.“
Dřímající inspirace k Moně Lise
O staletí později povýšil Leonardo da Vinci tuto myšlenku na zcela novou a lehce výstřední úroveň.
Leonardova oddanost umění jej přiměla považovat běžný spánek za neefektivní využití času, a tak začal dodržovat to, co dnes známe jako Ubermanův spánkový cyklus.
Tento polyfázický režim, který spočívá v sérii 20minutových zdřímnutí každé čtyři hodiny, mu umožnil fungovat s pouhými dvěma hodinami spánku denně, zatímco pečlivě pracoval na úsměvu Mony Lisy.
Leonardova kreativita pod tímto přísným režimem nejenže nezanikla, ale naopak vzkvétala.
Einsteinův „tužkový“ spánek
Albert Einstein tvrdil, že potřebuje úctyhodných deset hodin spánku každou noc, plus občasné zdřímnutí během dne. Pro Einsteina nebyl spánek jen luxusem, ale klíčovou součástí jeho vědeckého arzenálu – stejně jako tabule, rovnice a jeho ikonický knír.
Zdřímnutí pro něj bylo spíše jemně vyladěnými, vědecky navrženými mikro-událostmi, určenými k udržení vědomí na hranici bdění. Stejně jako Aristotelés se ponořil pouze do mělkých vod první fáze spánku, nikdy se nevydával dál.
Aby zabránil tomu, že upadne do nebezpečných hlubin skutečného spánku, seděl vzpřímeně ve svém křesle a držel v ruce tužku (nebo, pro větší efekt, lžíci). Když začal usínat, tužka mu vyklouzla z prstů, s dramatickým řinčením dopadla na podlahu a probudila ho.
Byl to jeho vlastní budík, který mu umožňoval proniknout do těžko dosažitelného hypnagogického stavu – zvláštního soumraku mezi bděním a spánkem, kde mozek vykouzlí podivné vize, živé pocity a, možná, občasnou teorii relativity.
JFK a jeho vlastní pojetí zdřímnutí
Prezident John F. Kennedy, jehož deník byl přeplněný povinnostmi spojenými s vedením svobodného světa, si stejně vážil umění kvalitního odpočinku. Často se k němu přidávala i jeho manželka Jackie.
JFK si tento zvyk osvojil od svého předchůdce Dwighta D. Eisenhowera, který jej zase převzal – ano, hádáte správně – od Winstona Churchilla.
Zdá se, že existovalo velké mezigenerační spiknutí vysoce prominentních dřímačů, kteří tajně vládli světu na základě požehnaně odpočinkového zapomnění.
Edisonův moment s žárovkou
Thomas Edison, geniální vynálezce a vášnivý příznivec zdřímnutí, si odpočinek s oblibou dopřával, ale nerad to přiznával.
Poté, co světu představil žárovku, měl ke spánku dosti rozporuplný vztah – považoval ho za poněkud zastaralou nepříjemnost „z dob, kdy jsme žili v jeskyních“.
Přirozeně si však své zdřímnutí dopřával, stočený tam, kde se právě nacházel. Tím, jak se zdá, nejen vynalezl nový způsob práce, ale také zvláštní kategorii „muže, který si zdřímne, ale zapírá to“.
Tolkien, Lewis, Murakami
A nyní spisovatelé – ti, jejichž profese téměř vyžaduje kvalitní odpočinek jako nezbytný zdroj pro kreativní proces.
Tolkien a C. S. Lewis jen stěží odolávali rychlé polední siestě, přičemž pravděpodobně vymýšleli něco hlubokého o dracích.
Haruki Murakami, tajemný japonský spisovatel, jehož romány kombinují surrealismus, magický realismus a bohaté popkulturní odkazy, se proslavil nejen příběhy o mluvících kočkách a alternativních světech, ale také tím, že se věnuje umění zdřímnout si.
Pro Murakamiho je odpočinek téměř zaměstnáním na částečný úvazek. Podle některých zpráv si dopřeje až čtyři zdřímnutí denně, přičemž každé z nich je dokonale načasováno s precizností švýcarských hodinek.
Pokud si můžeme vzít z této praxe nějaké ponaučení (a možná že ani ne), pak je to myšlenka, že zdřímnutí by mohlo být tou nejúčinnější zbraní v arzenálu produktivity – jak dokazují generálové, géniové, politici i umělci.
Zdřímnutí je nepostradatelný rituál, dovedený k dokonalosti lidmi, kteří by pravděpodobně dokázali změnit svět i bez něj, ale neudělali to. A možná právě to je myšlenka, kterou stojí za to zvážit během krátké 20minutové siesty.
–ete–
