Méně známý barokní skladatel psal sonáty ovlivněné svou druhou vlastí – Španělskem. Jeho hudba evokuje flamenco i španělské lidové melodie.
Rok 1685 byl příznivým obdobím pro umění. Narodili se tehdy tři muži, kteří svou technickou brilancí a inovacemi navždy změnili podobu západní hudby.
Dva z nich – Johann Sebastian Bach (1685–1750) a Georg Friedrich Händel (1685–1759) – patří mezi všeobecně známá jména. Třetí, Domenico Scarlatti, si však také vydobyl významné místo v dějinách hudby.
Stejně jako Bach pocházel i Scarlatti z hudební rodiny. Narodil se roku 1685 v hlučných ulicích italské Neapole. Do jeho dětského pokoje doléhaly zvuky pouličního ruchu i zkoušky domácích instrumentalistů a divadelních pěvců.
Mnoho příbuzných Domenica byli profesionální zpěváci. Jeden z nich byl proslulý houslista. Nejslavnějším z rodu byl však jeho otec Alessandro Scarlatti, uznávaný operní skladatel. Rodina Scarlattiů, původem ze Sicílie, se usadila v Neapoli už před Domenicovým narozením. Alessandro zde přijal místo hudebního ředitele u španělského místokrále. Stejnou funkci předtím zastával u švédské královny Kristiny. Domenico tak vyrůstal v prostředí, které mu otevřelo dveře do aristokratických kruhů – a později dokonce zastínil i slávu svého otce.
Scarlatti a Händel
Díky svým kontaktům se Scarlatti setkal s nejvýznamnějšími skladateli své doby. Roku 1705 odcestoval do italských Benátek studovat hudbu. Právě tam se seznámil s Georgem Friedrichem Händelem a navázal s ním přátelskou rivalitu. Oba muži, narození ve stejném roce, byli tehdy teprve na začátku svých dvacátých let. Žádný z nich ještě nebyl spjat s královským dvorem, kde by vytvořil svá největší díla, ale už tehdy byli uznávanými klávesovými virtuosy.
Podle legendy se Scarlatti poprvé s Händelem setkal na maškarním plese, kde Němec hrál na cembalo v masce. Když ho Scarlatti uslyšel, údajně prohlásil, že to musí být buď „slavný Sas“, nebo sám ďábel.
Asi o rok později se oba znovu potkali v Římě. Jejich hostitel je tehdy vyzval ke klavírnímu souboji. Scarlatti byl uznán jako zručnější v jemném a elegantním projevu na cembalu, zatímco Händel zvítězil na varhany. Oba muži o sobě po celý život mluvili s velkým respektem. Podle Scarlattiho životopisce Ralpha Kirkpatricka se Ital pokaždé, když zmínil Händela, pokřižoval na znamení úcty.
Scarlatti ve Španělsku
Scarlatti během své kariéry působil u několika královských dvorů, mimo jiné u polské královny a krále Jana V. Portugalského. Když se roku 1729 králova dcera, princezna Maria Barbara, provdala za budoucího krále Ferdinand VI. Španělského, Scarlatti ji následoval do Španělska a zůstal v jejích službách až do své smrti o tři desetiletí později.
Na rozdíl od svého otce Alessandra, který byl průkopníkem italské opery a autorem množství duchovních kantát, je Scarlattiho odkaz spojen především s klávesovými sonátami. Právě ve Španělsku složil pro Marii Barboru více než 550 těchto skladeb.
Sonáty nesou silný vliv jeho nové vlasti – připomínají flamenco i španělské lidové melodie. Významný hudební historik Charles Burney o nich napsal: „V mnoha pasážích Scarlatti napodobuje melodie, jaké zpívají vozkové, mezkaři a prostý lid.“
Na španělském dvoře tehdy žil i slavný operní pěvec Farinelli, který byl Scarlattiho přítelem. Oba Italové měli u dvora takový vliv, že si někteří Španělé stěžovali, že „zemi teď vládnou hudebníci“.
Z těch dvou byl vlivnější Farinelli, neboť se věřilo, že jeho zpěv pomáhá léčit královy deprese. Scarlatti, o němž se v dokumentech španělského dvora příliš často nemluvilo, působil spíše v pozadí – skrze svou hudbu.
Scarlatti a Maria Barbara
Královna Maria Barbara byla výtečná hráčka na klávesové nástroje a vlastnila pět kladívkových klavírů (předchůdců moderního klavíru). Díky jejím pokročilým schopnostem mohl Scarlatti experimentovat s obtížnými skladatelskými technikami a psát pro ni výzvy hodné její úrovně.
Jednou z jeho nejslavnějších a technicky nejinovativnějších skladeb je Sonáta D dur (K. 96).
Stejně jako ostatní Scarlattiho sonáty má dvojdílnou formu se dvěma částmi, z nichž každá se opakuje. Dílo se vyznačuje veselým tónem a energií opakovaných not, které mu dodávají živý, taneční charakter. Rychlé stupnice a křížení rukou, střídající durové a mollové tóniny, jistě prověřily Mariinu Barbořinu prstovou obratnost, když si sonátu hrála v soukromých komnatách královského dvora, nebo snad při hře pro krále a vybraný okruh šlechty.
Hudební historik Charles Burney zaznamenal historku, že Scarlatti se v pozdějších letech stal „příliš obézním na to, aby mohl křížit ruce“, a že jeho závěrečná díla pro klávesy byla kvůli tomu jednodušší. To se však jeví jako přehnané tvrzení, které není podloženo důkazy. Ačkoli se jeho styl dále vyvíjel, Scarlattiho sonáty zůstaly až do konce technicky propracované a náročné.
Barokní období klasické hudby bývá obvykle uzavíráno rokem 1750, kdy zemřel Johann Sebastian Bach. Scarlatti i Händel však Bacha přežili a oba až do své smrti nadále tvořili v barokním stylu – Scarlatti zemřel v roce 1757 a Händel v roce 1759 – což narušuje snahu historiků dějiny pro zjednodušení pevně ohraničovat. Teprve když se definitivně uzavřely životy všech tří těchto mužů, lze říci, že barokní éra skutečně skončila. Jejich odkaz však rezonuje dodnes.
Chtěli byste číst i jiné články o umění a kultuře? Pošlete nám své nápady nebo zpětnou vazbu na e-mail: namety@epochtimes.cz.
–ete–
