Lidé z Lipska stáli v čele takzvané „pokojné revoluce“, která svrhla poválečnou komunistickou vládu.
Lipsko, dříve uvězněné ve východním Německu, je dnes pulzujícím městem obchodu a kultury. Je to ale také město s bohatou historií – působili tu Martin Luther, Goethe, Johann Sebastian Bach, Felix Mendelssohn, Richard Wagner, Angela Merkelová a mnoho dalších významných Němců.
Důvodů, proč se do Lipska vydat, je celá řada. Milovníci hudby mohou navštívit kostel sv. Tomáše – kde Bach působil jako sbormistr – a také výborné muzeum věnované jeho osobnosti. Milovníci výtvarného umění ocení Muzeum výtvarného umění v Lipsku, nadšenci do historie se mohou vydat na místo napoleonské bitvy na okraji města a ti, kdo vyhledávají moderní a živé čtvrti, zamíří do čtvrti „Karli“ jižně od centra.
Existuje však i další silný důvod k návštěvě. Lidé z Lipska stáli v čele takzvané „pokojné revoluce“, která vedla k pádu komunistické vlády po druhé světové válce. Slavné scény Berlíňanů radujících se na vrcholu Berlínské zdi byly umožněny méně známými protesty, které začaly právě v Lipsku roku 1982. Tyto protesty nakonec vyvrcholily sérií akcí občanské neposlušnosti, které v roce 1989 režim zcela zaskočily. Komunističtí představitelé očekávali ozbrojené povstání, ale mírumilovná povaha protestů je natolik vyvedla z míry, že jim jednoduše dovolili pokračovat.
Středobodem těchto událostí byl kostel sv. Mikuláše – nejstarší v Lipsku (založen 1165) – nacházející se v kompaktním historickém centru zvaném Mitte. V 80. letech se zde konaly modlitební setkání, která se postupně stala fórem pro ty, kdo byli hluboce nespokojeni s komunismem. Jak protikomunistické nálady sílily, kostel se stal hlavním dějištěm pokojné revoluce. Během protestů lidé odvážně vcházeli dovnitř, aniž by věděli, co je čeká, až vyjdou ven. Na památku těchto událostí dnes před kostelem stojí monumentální sloup, který odkazuje na neoklasicistní interiér stavby. V jeho okolí se v dlažbě po setmění rozsvěcují barevné panely, symbolizující různorodé názory na komunismus.
V ulicích čtvrti Mitte uvidíte barevné nástěnné malby připomínající tyto protikomunistické události. V centru města se nacházejí také dvě muzea dokumentující život za železnou oponou. Prvním je Stasi muzeum v budově zvané „Runde Ecke“ (Zaoblený roh) – nechvalně proslulém sídle východoněmecké tajné policie Stasi, kde docházelo k výslechům a zadržování domnělých zrádců. Dnes tu najdete silnou výstavu věnovanou těmto temným časům. Muzeum bylo založeno občanským výborem v roce 1990 jako dočasná výstava dokumentující zločiny Stasi, aby se podobné věci už nikdy neopakovaly. O několik desetiletí později muzeum i výbor stále fungují.
Druhým muzeem bývalého východního Německa je Fórum současných dějin, které financuje německá vláda. Centrum se zaměřuje na život v rozděleném Německu (1945–1990), především na život ve východní části, ale pro srovnání nahlíží i na Západ. Výstava je moderní a dobře zpracovaná, ale skutečný smysl jí dodává audioprůvodce.
Ačkoliv to muzea příliš nezmiňují, mezi myšlením lidí z Východu a Západu stále panuje překvapivý rozdíl. Průvodcem po Lipsku mi byl západní Němec, který nyní žije ve východní části země. Jednou večer jsme seděli u večeře s jeho manželkou, která vyrostla v komunistické NDR.
Můj průvodce uvedl, že jen asi jedno procento Němců žije ve ‚smíšených manželstvích‘ mezi lidmi z Východu a Západu. A přestože od znovusjednocení uplynuly desetiletí, polovina všech západních Němců nikdy nenavštívila východní část. Jeho manželka k tomu dodala: „Lidé se psychologicky nechtějí svým předsudkům postavit.“
Mluvili jsme o tom, jak se lidé z Lipska postavili proti komunistům. Vláda věděla, že bezpečnostní složky pravděpodobně budou sympatizovat s lidmi. Bylo běžnou praxí, že pohraničníci i policisté pracovali ve dvojicích – pokud by jeden voják ztratil odvahu a nevystřelil, druhý to udělal místo něj – nebo ho nahlásil.
Poznamenal jsem, jak stateční museli být demonstranti, když se v kostele sv. Mikuláše shromáždili v solidaritě, aniž by tušili, jak zareagují vojáci a policisté, až vyjdou ven. Průvodcova manželka, která se tehdejší tiché vzpoury účastnila, vyprávěla, jak lidé při odchodu z kostela chránili plamen svíčky dlaněmi, aby vojákům dali najevo, že jsou neozbrojení. Vzpomínala, jak lidé s sebou nosili své děti a drželi je v náručí jako živé štíty. Její manžel se na ni překvapeně podíval – nikdy předtím ji o tom neslyšel mluvit.
Lipsko, které leží mezi bývalým východem (Berlín a Drážďany) a bývalým západem (Frankfurt a Norimberk), je dnes mostem mezi těmito dvěma světy. Možná tu nenajdete kouzlo hrázděných domů s typickými dřevěnými trámy a bavorské kroje s koženými kalhotami, ale fascinující historie Lipska mu právem zajišťuje místo na vašem seznamu evropských cestovatelských cílů.
Vážení čtenáři: Rádi bychom slyšeli váš názor. O jakých tématech byste si chtěli přečíst? Zašlete nám své tipy a zpětnou vazbu na adresu: namety@epochtimes.cz
–ete–
