Výroba oceli v Evropské unii v posledních letech stabilně klesá a nejinak je tomu i v České republice. Zdejší podmínky ocelářům neprospívají, brzdí je vysoké náklady na energie a přísné regulace. Proto provozy v Evropě zavírají a stěhují se jinam, zatímco Čína a další země zavalují kontinent svou dotovanou nadprodukcí.
Podle Karla Havlíčka (ANO) se oceli ve světě spotřebuje stále stejně, jen se jí méně produkuje v Evropě. Přitom přesunem výroby jinam se globální emise nijak nesníží, právě naopak. Výroba oceli v Asii je často na úkor ještě vyšších emisí a menších enviromentálních standardů a navíc vznikají emise ještě i při přepravě oceli do Evropy, prohlásil politik na konferenci „Význam ocelářského průmyslu“, která proběhla 19. května v Poslanecké sněmovně ČR pod jeho záštitou.
Jeho slova potvrdila i šéfka Ocelářské unie Marcela Kubalová. Podle ní rostou dovozy oceli do Česka, zatímco místní produkce upadá. „V Číně se vývoz oceli od roku 2020 více než zdvojnásobil. Jen v roce 2024 vzrostl na 118 milionů tun, což je téměř výroba oceli v celé Evropské unii,“ pronesla na konferenci.
Evropské firmy jsou podle ní sužovány nedostatečnou ochranou trhu před levnou konkurencí z třetích zemí, tvrdými požadavky Green Dealu i negativním obrazem oboru v médiích. Jako energeticky náročné firmy však ocelářské podniky trápí nejvíce vysoké ceny energií, které jsou násobně vyšší než ve Spojených státech nebo Číně.
To je pro exportně zaměřené odvětví silně znevýhodňující. Naše poslední velká ocelárna v zemi, Třinecké železárny, které ročně vyrobí asi 2,5 milionu tun oceli, vyváží 70 procent produkce do zahraničí, poznamenal na konferenci generální ředitel společnosti Roman Heide.
Jako příklad z praxe uvedl, že Třinecké železárny zaplatily v roce 2021 za energie 4,3 miliardy korun, v roce 2023 8,65 miliardy a v roce 2024 pak 6,7 miliardy. Stoupající náklady snižují konkurenceschopnost společnosti na světových trzích, protože se nezbytně propisují do ceny konečného výrobku. Zákazníkům jde především o nízké ceny, ne o ekologičtější ocel, uvedl.
Od ocelářské velmoci ke krachu Liberty Ostrava
Podle Kubalové patřilo Československo po válce téměř půlstoletí mezi deset největších světových producentů oceli, zatímco dnes výroba oceli upadá. Pro záchranu ocelářského giganta Liberty Ostrava „se neudělalo nic“, podotkla. Kdysi druhá největší ocelárna v Česku skončila vloni v likvidaci kvůli nesplaceným dluhům.
K tomu nemuselo dojít, podotkla Kubalová, kdyby vláda postupovala jako ta britská, která „během jednoho víkendu“ v dubnu 2025 rozhodla, že převezme kontrolu v krachující ocelárně British Steel ve Scunthorpu, kterou vlastnili Číňané. Zachránila tak poslední místo v zemi, kde se vyrábí ocel z primárních surovin, zabránila uzavření vysokých pecí a propuštění 2 700 zaměstnanců.
Přestože i jiné evropské ocelárny bojují o přežití, podle přítomných mluvčích se jim dostává větší podpory od vlád v členských zemích, ať už ve formě nižších poplatků za energie nebo přímých dotací na dekarbonizaci. Stejný přístup by si přáli vidět i u české vlády.
Martin Slaný, hlavní ekonom společnosti DRFG, který zpracovával studii o dopadu ocelářství na ekonomiku, uvedl, že v běžném tržním prostředí by o budoucnosti a existenci odvětví či firem měly rozhodovat jen zákonitosti trhu, ne umělé zásahy státu.
Protože však velcí hráči jako Čína, Indie nebo Spojené státy masivně dotují ocelářství, i Česko by mělo tento fakt reflektovat. Jestli má ocelářský průmysl v Česku přežít, potřebuje vládní podporu, aby dorovnal podmínky, jaké mají producenti jinde ve světě, uvedl.
Bez oceli se neobejdeme
Heide zdůraznil, že s ocelářskými výrobky se setkáváme dnes a denně, od pružin v postelových matracích přes automobily až po koleje a ještě dlouho se moderní civilizace bez oceli neobejde. Zejména nenahraditelné je ocelářství pro ekonomické tahouny jako automobilový a obranný průmysl a neméně potřebná je ocel v kritické infrastruktuře. Jako takové je třeba odvětví brát jako strategické a stejně k němu i přistupovat, poznamenal.
„Ocel zajišťuje bezpečnost a suverenitu státu,“ řekl a dodal, že kdyby došlo například v důsledku války ke zničení infrastruktury, „garantuji vám, že jako Třinecké železárny jsme schopni do 72 hodin dodat kompletní podklad pro to, aby se infrastruktura zrenovovala, tzn. kolejnice, šrouby, pružiny a všechny další komponenty,“ uvedl.
Důležitost ocelářské výroby přímo v zemi vyzdvihla i Kubalová z Ocelářské unie, když zmínila příklad ekologické havárie v Hustopečích nad Bečvou, kde koncem února 2025 vykolejil nákladní vlak s benzenem. Ten se vylil do okolní půdy a jeho rozšíření pomohly zabránit ocelové stětovnicové stěny z podniku Vítkovice Steel vzdáleného pár desítek kilometrů. Tamní zaměstnanci na zvýšení produkce začali pracovat ihned po incidentu.
Vynucené investice na karbonizaci
Kubalová poukázala na fakt, že Brusel kvůli klimatickým cílům nutí firmy do dekarbonizace, aniž by jim to přineslo jakoukoliv ekonomickou výhodu. S tím souhlasil i Heide, který uvedl, že investice do ozeleňování výroby nepřináší na rozdíl o investic do digitalizace či robotizace žádnou přidanou hodnotu.
Třinecké železárny začátkem roku oznámily, že investují do elektrické obloukové pece jednu miliardu eur. Později však Heide rozhodl, že investici odloží od dva roky, protože necítí dostatečnou veřejnou podporu, kvůli nejistotě v budoucím směřování Green Dealu, negativní situaci na trhu s ocelí a kvůli nejasným pravidlům ochrany trhu. Po české vládě i EU bude chtít co největší finanční podporu.
Oceláři by také rádi, aby vláda snížila ceny energií, zkrotila ceny emisních povolenek, poskytla větší dotace na dekarbonizaci a označila ocelářství za strategické odvětví.
Havlíček podotkl, že příští vláda bude muset srovnat ceny na přijatelnou úroveň, měla by také snížit regulovanou složku ceny energií a bojovat v EU za zastropování cen emisních povolenek. Ocelářství si podle něj musíme v ČR udržet a také zajistit, aby generovalo zisky, které pak pomohou státnímu rozpočtu.
