Třinecké železárny dnes oznámily rekordní investici v objemu miliardy eur do zelenějších technologií. Obrovskou injekcí však změní pouze technologii výroby a bez značné pomoci peněz daňových poplatníků se cílům EU nepřiblíží.
Oceláři v Evropě čelí tvrdým podmínkám, světová nadprodukce a nerovné podmínky tlačí na snižování cen oceli na trhu, drahé energie v EU naopak tlačí výrobní cenu oceli nahoru. Do toho se státy unie zavázaly ke snižování CO2, z čehož se dá buď vykoupit emisními povolenkami, nebo investovat do nových technologií.
Právě pro druhý krok se rozhodly Třinecké železárny. Cílem EU je snížit emise oxidu uhličitého do roku 2030 o 55 % (ve srovnání s rokem 1990). Nová investice tak dle generálního ředitele Romana Heideho „umožní dál vyrábět strategický materiál bez závazku placení extrémních nákladů na emisní povolenky, jejichž bezplatný příděl bude postupně ukončen“.
V Třinci mají v provozu dvě vysoké pece na koks, z které každá vyrábí 1,2–1,3 milionu tun oceli ročně. Jednu z nich by měla nahradit oblouková pec, která je poháněna elektrickým proudem.
Na dnešní tiskové konferenci Heide sdělil, že celý projekt bude stát zhruba miliardu eur (cca 25 miliard Kč), a bez pomoci státu a/nebo EU se neobejdou – potřebují zhruba 70 %. Žádost o dotaci žádají dnes.
„S českou vládou jsme v březnu loňského roku uzavřeli memorandum, které vnímáme tak, že vláda za námi v dekarbonizaci stojí a bude nás podporovat,“ sdělil ředitel v tiskové zprávě.
Největší položkou investice je samotná oblouková pec, která bude ve „špičce“ spotřebovávat až 150 MW. Oproti vysoké peci, která vyrábí ocel z železné rudy či surového železa, oblouková pec taví železný šrot. Celkovou kapacitu 2,6 milionu tun oceli ročně budou v Třinci využívat na polovinu
Aby ji „ukrmili“, musí se ve větším objemu napojit na přenosovou soustavu. Tento proces jde dle ředitele zatím dobře, protože díky pochopení lidí v regionu se železárnám daří vykoupit pozemky pro budoucí připojení. Dalším zdrojem má být vlastní paroplynová elektrárna (přechod od uhlí) o výkonu 62 MW coby součást investice, kterou by železárny rády začaly realizovat letos s dokončením v roce 2027.
Další významnou položkou investice je pak železnorudná briketační linka, kterou budou mít Třinečtí jako první v Evropě. Značné náklady padnou i na přesuny provozů a změnu infrastruktury v železárnách.
Celkovou spotřebu elektrické energie v závodě odhaduje Heide po realizaci investice na jednu TWh ročně. V roce 2023 spotřebovala celá ČR 57 TWh.
Heide se během prezentace projektu kriticky zamýšlel nad situací ocelářského trhu a transformací energetického sektoru a politiky v EU.
Na tom, že ocel je strategickou surovinou v národním hospodářství či v obranném průmyslu, se shodl s generálním ředitelem Euroferu Axel Eggert, který na akci vystoupil také.
Jen do automobilového průmyslu směřuje 33 % jejich produkce. Přitom sektor automotive je dle něj dobrým příkladem „kam došel“. „V rámci Green Dealu a transformace jsme s automobilovým průmyslem došli až na kraj propasti,“ sdělil Heide k problémům evropských závodů a rostoucí závislosti na dovozu baterií z Číny.
„To chceme? Tam chceme dostat i produkci ocelárenství?“ ptá se generální ředitel Třineckých železáren, aby si vzápětí odpověděl: „Myslím, že ne.“
V případě eventuální situace zničení evropského ocelářství, které má v posledních letech klesající výkon, se ptá dále: „Kdo nám bude dodávat ocel na naše BVPéčka, tanky… Čína nebo Rusko? To chceme? To já ne teda!“
Pokud jde o ekonomickou situaci podniku, na dotaz novinářů Heide odpověděl, že v posledních několika letech přistoupili k razantním opatřením na straně nákladů a zatím jsou v „černých číslech“ byť ne tolik jak před lety.
V prezentaci také zmínil, že od roku 2010 odvedl podnik do státní kasy na daních a odvodech za zaměstnance 28 miliard Kč a ze zaměstnanců pak dostal stát dalších 26 miliard.
Šéf Euroferu pak ve své prezentaci poukázal např. na klesající výrobu oceli v Evropě a faktory, které za tím stojí – nadprodukce oceli, hlavně z Číny, Asie a Severní Afriky (jež vyrábí za jiných podmínek než v EU), nižší domácí poptávka a rostoucí ceny energetických zdrojů.
Jeho tým odhaduje, že pokud by trend pokračoval tempem několika posledních let, do roku 2050 by se v Evropě vyrábělo jen 20 % současného objemu oceli. Volá proto po zavedení celních opatření, zákazu vývozu železného šrotu z EU a nižších cenách energií.