Komentář
V roce 2012 otevřela žena v Oregonu krabici s halloweenskou výzdobou zakoupenou v Kmartu. Uvnitř byla zastrčená útržkovitě napsaná zpráva v kostrbaté angličtině: „Pokud jste si tento výrobek náhodou koupili, prosím, přepošlete tento dopis Světové organizaci pro lidská práva.“ V dopise byly popsány dlouhé pracovní hodiny, bití a krutosti v čínském pracovním táboře. Autorem byl Sun Yi, inženýr, který byl uvězněn za praktikování duchovní disciplíny Falun Gong, jež je Komunistickou stranou Číny zakázána.
Příběh Sun Yiho jsem zachytil ve svém dokumentárním filmu Dopis z Masanjia. Stále si pamatuji jeho tichou vyrovnanost – klidnou sílu, za kterou se skrývala nezdolná vytrvalost, jako by se v každém řádku jeho dopisu svářely strach a naděje. Sun riskoval vše, aby tento vzkaz propašoval ven. Věděl, že možná už nikdy nebude svobodný, ale věřil, že pokud se svět dozví pravdu, nebude to lidem lhostejné. A že se někdo, ať už to bude kdekoli na světě, ozve.
Dnes se utápíme v clech, obchodních válkách a řešeních pro dodavatelské řetězce. Všechno se točí kolem inflace, přístupu na trh, politického vlivu. Ale podstata nám uniká. Za těmi výhodnými cetkami z výprodejů stojí lidské osudy. Zatímco Sun Yi si dokázal najít cestu, jak promluvit, většina lidí zůstává uvězněna za zdmi továren, a jsou umlčeni strachem.
Nechci malovat Čínu jednou barvou. Ne každý výrobek z Číny je výsledkem nucené práce. Většina tamních dělníků se jen snaží vydělat na živobytí, stejně jako lidé kdekoli jinde. Ale realita je neúprosná. Čína provozuje jeden z největších systémů nucených prací na světě. Ujgurové, Tibeťané, praktikující Falun Gongu, političtí disidenti a náboženské menšiny jsou zadržováni bez soudu, podrobováni „převýchově“ a nuceni pracovat ve fabrikách napojených na globální značky. V lednu 2025 zakázaly Spojené státy dovoz z firmy Huafu Fashion a jejích dceřiných společností právě kvůli využívání ujgurské pracovní síly v bavlnářském průmyslu v Xinjiangu. Obchodníci jako H&M dříve z takových továren odebírali zboží. Jen si připomeňme, že toto není dávná minulost. Děje se to právě nyní.
Nejsem ekonom. O tom, zda jsou cla rozumnou obchodní politikou, mohou diskutovat jiní. Ale vím toto: cla neopraví to, co je zlého v těch pracovních táborech. Cla jsou o číslech. Trhy necítí bolest vězňů. Hrozby. Ticho. Spravedlnost není jen otázkou úpravy cen.
Moc máme v rukou my. Spotřebitelé, firmy, investoři. My rozhodujeme, co je přijatelné. Když se ptáme, odkud naše zboží pochází, když firmy vyžadují čisté dodavatelské řetězce, když investoři hodnotí etiku vedle zisku, věci se začnou měnit. To není žádný radikalismus. To je o pocitu zodpovědnosti. Říkáme tím, že i hodnoty mají svou váhu – i v globální ekonomice.
Státy mohou samozřejmě také pomoci. Zákon o prevenci nucené práce Ujgurů, který blokuje dovoz zboží spojeného s nucenou prací, je účinnější než cla. Totéž platí pro sankce vůči zúčastněným firmám. Tyto nástroje drží v centru pozornosti lidskou důstojnost, nikoli jen obchodní bilanci.
Je lákavé si myslet, že levnější znamená vždy lepší. Ale jaká je skutečná cena? Sun Yi v pracovním táboře dobře chápal rizika svého vzdoru. Věřil nám. Jeho dopis obletěl svět. Jeho příběh žije dál. A teď, když to víme, otázka nezní, co udělá trh. Otázka zní: co uděláme my?
Nařízení se budou měnit. Politická situace se promění. Ale jednat s čistým svědomím, to je něco, co nemusíme odkládat. Začíná to zde. U nás.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
