Komentář
„Digitálně vyloučená je osoba, která nemá z různých příčin možnost používat digitální technologie a služby, a tím není začleněna do moderní společnosti.“
Tato stále rozšířenější definice šmahem odsunuje „mimo moderní společnost“ všechny, kteří z různých důvodů nemají přístup k digitálním technologiím: Proto, že to s nimi neumějí (třeba část seniorů), proto, že si je nemohou dovolit nebo jsou jim jinak nedostupné (nízkopříjmové skupiny či obyvatelé odlehlých lokalit), nebo proto, že je nepotřebují (ne každý má doma třeba televizi). Nutno však také počítat s určitou množinou lidí, kteří postupnou „digitalizaci všeho“ z řady důvodů odmítají a hájí své „právo na analog“, tedy právo na tradiční postupy, byť jsou si vědomi nevýhod a omezení, která jim z této volby plynou.
Bezhlavá „digitalizace všeho“ tak možná rozšiřuje možnosti a překonává vzdálenosti, zároveň však určitou část společnosti hází přes palubu.
V § 14 zákona 12/2020 Sb. (O právu na digitální služby) stojí: „Nepodnikající fyzické osoby nemohou být nuceny využívat digitální služby nebo činit digitální úkony podle tohoto zákona.“ Stát tedy dobře ví, jak by věci měly být, ostatně už sám název zákona napovídá, že užívání digitálních služeb je právem, nikoliv povinností.
To je ovšem teorie, v praxi zřejmě budeme muset vzájemné hranice nejprve jaksi prochodit a v terénu uhlídat a možná si je i trochu vyvzdorovat, a to zejména proti tlaku státní byrokracie, která ve jménu „efektivity“ a „úspornosti“ by mohla být v pokušení házet na občany víc povinností, než dle zákona smí.
Vzpomeňme, jak například při zavádění kontrolních aplikací v době covidu (Tecka, e-Rouska, e-Ockovani) stát nevysloveně předpokládal, že všichni zkrátka mají chytrý telefon, nebo přinejmenším mobil, schopný přijímat SMS – a těm pár kverulantům, co jej nemají, někdo pomůže – příbuzní, praktičtí lékaři, sociální pracovníci.
Lidé, kteří s digitálními technologiemi nepracují, byli tak bez vlastní viny pasováni do role těch, kdo potřebují pomoc, aby vůbec mohli čerpat veřejné služby, ne-li rovnou do role potížistů, co jen zdržují a obtěžují… Tehdy se to jaksi vsáklo, lidi řešili existenciálnější obavy, nicméně causa ukázala, jak je stát uvyklý s námi jednat: Vyhrne na lidi novou povinnost bez toho, aby zajistil, že jsou všichni schopni ji splnit.
Vlastnictví chytrého telefonu není povinnost (věřte nebo ne, chytrý telefon u nás nemá asi 20% lidí), jak tedy může stát bez dalšího očekávat, že jeho prostřednictvím bude obhospodařována tak zásadní agenda, mající vliv na svobodný pohyb občanů, a přitom nenabídne v podstatě žádnou alternativu?
Ona digitální propast zmíněná v úvodu se totiž velmi snadno a rychle může stát skutečnou pastí (bez chytrého telefonu se nezaregistrujete, bez datovky nevyřídíte, bez karty nezaplatíte).
Je proto nejvyšší čas vzít na vědomí, že je zde nevelká a vnitřně rozmanitá, nicméně nezanedbatelná menšina těch, kteří pro sebe optiku „digitálního vyloučení“ odmítají a místo toho žádají, aby stát respektoval jejich ne-digitální volbu a nabídl (a nejlépe i zákonem garantoval) alternativní cestu.
Ano, svoboda je v alternativě.
Převzato ze stránek Konzervativních novin.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
