Chris Bogusis v australské Viktorii, jejíž klikaté řeky jsou doslova plné zlata, prodává zlatokopecké vybavení – pánve, lopaty a splavovací žlaby. Sám už nalezl řadu nugetů, ale v poslední době spíše vydělává na zlaté horečce tím, že novým hledačům dodává nástroje a znalosti, které potřebují, aby mohli zkusit své štěstí.
Podle něj je to právě vysoká cena zlata, co dnes do řek láká davy lidí.
Ve své firmě Vo-Gus Prospecting učí zákazníky, proč je nejlepší rýžovat zlato na vnitřním oblouku řeky. Ukazuje jim, jak správně používat pánev, a vysvětluje, odkud se říční zlato bere: otřesy země či sopečné erupce uvolní zlato z podzemí, které je vyzdviženo roztaveným křemenem, vytváří žíly blízko povrchu a nakonec je unášeno dolů po řece. Nejvíc však zdůrazňuje vlastnost nezbytnou pro nalezení drahého kovu – logické uvažování.
To vše, říká, mu samotnému chybělo, když před necelými deseti lety s rýžováním začínal.
„Můj život se úplně změnil, protože jsem objevil zlatokopectví,“ sdílí šestatřicetiletý Chris pro Epoch Times. „Chci dát i ostatním lidem stejnou příležitost.“
Bogusis, jehož otec kdysi rýžoval zlato poblíž rodného Albury-Wodonga v severovýchodní Victorii, říká, že zájem o hledání zlata prudce roste. Od začátku pandemie covidu-19 podle něj počet zlatokopů u jeho rodného města vzrostl až třicetinásobně.
Kromě vysokých cen zlata se jednotliví hledači podle něj snaží chránit před inflací nebo hledají větší soběstačnost ve světě, který se zdá být čím dál méně stabilní. Mnozí však chtěli prostě jen utéct z domova během lockdownů.
„Po covidu jsme viděli obrovský příliv lidí, kteří začali víc oceňovat svůj čas,“ říká. „Ale skutečný boom nastal za posledních 12 měsíců. Jakmile se cena zlata vyšplhala nad 3 000 australských dolarů (asi 46 000 Kč) za unci, opravdu to lidi hnalo.“ Dnes se ceny pohybují kolem 5 200 australských dolarů (asi 80 000 Kč).
První zlatý nuget, který Bogusis našel v roce 2016, mu podle jeho slov změnil život. V té době se zotavoval z posttraumatické stresové poruchy po hrůzách tragických australských požárů Black Saturday v roce 2009. Předtím byl vášnivým turistou a trenérem lukostřelby, ale po požárech ztratil zájem o všechny tyto aktivity. Upadl do alkoholu a kvůli emočním následkům přišel o domov, podnikání i manželství.
Naštěstí mu blízký rodinný přítel, zkušený zlatokop, podal pomocnou ruku – bral ho na výpravy za zlatem a pomohl mu znovu najít vášeň pro přírodu. Brzy začal Bogusis vyrážet sám s cílem objevit legendární zlato, o kterém se psalo v historických knihách. A netrvalo dlouho, než vytáhl svůj první nuget – odměnu za pečlivou práci a přípravu.
Měl totiž nejen nastudováno, ale i vypracovanou strategii.
„Jdeme na místa, kam trvá i tři hodiny se jen dostat,“ vysvětluje svou metodu hledání nedotčených lokalit. „Snažíme se dostat tam, kam by jiní vůbec nešli.“
Jednou našel odlehlé vyschlé koryto. Prudký déšť pak způsobil bleskovou povodeň a odhalil, že jde o staré naleziště, na kterém dlouho nikdo nerýžoval. Signál z detektoru kovů ho dovedl k velkému balvanu – otočil ho a pod vodou vytáhl zlatý nuget. To jen posílilo jeho touhu a ambice.
Bogusis ale zjistil, že hledání zlata není jen o tom vyrazit s lopatou do buše. Jsou potřeba povolení. Největší výzvou současného zlatokopectví je podle něj „přílišná regulace ze strany státu“. Znalost práv je pro hledače klíčová.
Australská hymna zpívá o „zlaté půdě a bohatství za práci“, což Bogusis označuje za přímý odkaz na dobu zlaté horečky.
„Melbourne bylo díky ní po řadu let nejbohatším městem na světě,“ podotýká. Zlatá horečka nakonec vedla v roce 1854 ke vzpouře zlatokopů proti koloniální správě.
„Eureka Stockade je největší vzpoura, jakou Austrálie zažila – zaplatili jsme za ni krví. Byla to regulérní válka o právo na spravedlivou šanci,“ připomíná Bogusis.
Podle něj největší břemeno nesou malé doly ve Victorii. Těžební povolení mohou stát i stovky tisíc dolarů a většina veřejné půdy je určená jen k pěší turistice. „Pro nováčky je docela složité se vyznat, kde mohou být,“ konstatuje Bogusis. Většinu své práce staví na zákonu o těžebním právu z roku 1855, který jednotlivcům umožňuje hledat na státní půdě.
Bogusis trvá na svých právech. I když při žádosti o povolení často dostává dvě různé „oficiální“ odpovědi, raději vyráží na místa jasně označená jako půda koruny. Pokud ho osloví strážce, ukáže mu mapy, povolení a výsledky svého průzkumu. Pokud mu ale úředník předloží protichůdné předpisy, „nemá problém odejít“.
„V devadesáti pěti procentech případů jsme neměli žádné potíže,“ zmiňuje. „Když nejste arogantní hlupák, uznají vaše argumenty.“
Jedním z jeho nejpamátnějších nálezů byla zlatonosná žíla, kterou označuje za „svatý grál zlatokopectví“. Spolu s přítelem ji objevil v roce 2019 po náročném pochodu divočinou. „Byla to řada malých štol vyražených do hřebene,“ popisuje. Dávní horníci se prokopávali do kopce, pokrytého křemenem bohatým na zlato, při cestě k hlavnímu ložisku.
Podle tehdejších měřítek šlo o „nízkou kvalitu“ rudy, vysvětluje Bogusis. Pro něj a jeho přítele to však bylo něco jiného.
„Vytěžili jsme tam tolik zlata, až je to k nevíře,“ říká.
Za tento nález vděčí z velké části otci. Ten místo těžil už v 70. letech, ale o svých lokalitách nikdy moc nemluvil. Jednoho rána se Bogusis probudil a našel v telefonu zprávu. „Byl tam jen pin v Google Maps uprostřed buše,“ vzpomíná Chris. „Jakmile jsem to uviděl, hned mi došlo: ‚Aha, tak ty jsi mi dal jedno ze svých míst, že?‘“
Otec mu odepsal: „Tam je dobré zlato.“
–ete–
