Laskavost je ctnost, která se někdy zdá být jen vzpomínkou na minulost, zvlášť když se rozhlédneme kolem sebe a vidíme tolik negativity. Připomeňme si ale, že laskavá dobrota, soucit, není jen ideový pojem. Je to božská ctnost s mocnou silou, která dokáže proměnit, povznést a dokonce zachránit životy.
Zde přinášíme úpravu slavné francouzské pohádky „Víly“ od Charlese Perraulta. Tento nadčasový příběh ukazuje, že naše skutky a slova – dobrá i zlá – se k nám mohou vrátit překvapivými způsoby. Jak říká staré přísloví: „Dobro je odměněno. Zlo je potrestáno.“
Kdysi dávno žila dívka, která přišla o matku. Stejně jako její otec se chovala k lidem laskavě. Viděla svět jako krásný zázrak. Měla ale macechu a starší nevlastní sestru, obě zlé, kruté a myslící jen na sebe.
Starší sestra s matkou zneužívaly její tiché dobroty. Nutily ji dělat veškerý úklid a vaření, a přitom ji častovaly strašnými nadávkami.
„Proč jednou neuděláš něco užitečného!“ slýchávala od matky tolikrát, že to ani nedokázala spočítat.
Jednoho dne matka pronese tu samou větu a pošle ji k potoku vzdálenému asi 1,5 kilometru, aby donesla vodu na celý den. Dívka si naložila vědra na ramena a vydala se na svou každodenní cestu.
Cestou obdivovala krásu lesa a zpěv ptáků, kteří podle ní zpívali jen pro ni. Když dorazila k potoku, všimla si staré ženy, která se marně snažila nabrat vodu do svého vědra.
„Chcete, abych vám nabrala trochu vody?“ zeptala se dívka.
„To by bylo krásné, dítě,“ odpověděla slabě žena. „Mockrát ti děkuji.“
Dívka jí ponořila vědro do vody a podala ho zpět.
„Jsi krásná a laskavá,“ řekla žena. „Za tvou laskavost se ti odvděčím. Od této chvíle ti z úst při každém slovu potečou květiny a drahé kameny.“
Dívka byla překvapená, ale vzala svá vědra a vyrazila domů.
„To ti to trvalo!“ zaječela sestra. „Čekám celé dopoledne na koupel! Tentokrát ať je ta voda čistá.“
„Ano, tady je,“ odpověděla dívka.
Chtěla jim vyprávět o staré ženě, ale musela se zarazit, protože jí z úst začaly padat diamanty a překrásné květiny, které se nedaly slovy popsat.
Matka na ni zůstala zírat. „Odkud se to vzalo, moje drahá?“ Nikdy k ní nebyla tak laskavá.
„Donesla jsem vodu staré ženě a ta mi řekla, že mi budou z úst padat šperky a květiny,“ vysvětlila dívka.
„Dej mi ty diamanty!“ vykřikla starší sestra a natahovala ruce k drahokamům.
„Mlč, ty hloupá holko!“ křikla matka. „Copak to nevidíš? Když půjdeš k té odporné babizně a dáš jí vodu, obdaruje tě také květinami a drahokamy. Můžeme být bohaté!“
Po chvíli hádek nakonec nejmladší dcera neochotně souhlasila, že půjde pro vodu té staré ženě. Cestou si však neustále bručela pod nos a v duchu spřádala plány, že rodině nedá ani jediný drahokam. Všechny si nechá pro sebe a zbohatne, pomyslela si.
Když dorazila, uviděla dívku v krásných šatech.
„Co děláš u toho hloupého starého potoka?“ ušklíbla se starší dcera. „A kde je ta ošklivá babizna?“
Dívka její krutá slova ignorovala a požádala ji, zda by jí nenabrala vodu.
„Pro tebe ne! Čekám na tu starou, abych dostala diamanty a květiny z úst.“
Dívka, která byla ve skutečnosti víla přestrojená za starou ženu, se na ni podívala. „Na rozdíl od tvé chudé sestry jsi velmi zlá. Proto ti od nynějška budou při každém slově z úst vylézat ropuchy a hadi.“
Starší dcera zůstala v šoku a s hlavou skloněnou se vydala domů.
Když dorazila, matka se jí znovu a znovu vyptávala, zda donesla vodu staré ženě.
Jakmile pronesla první slova, aby svou sestru očernila, začaly jí z úst vylézat ropuchy a hadi.
Matka zděšeně utekla. Z okna v patře křičela: „Proč ti z úst vylézají ty odporné stvůry? Dala jsi nebo nedala tu vodu té ošklivé staré ženě?“
S pláčem, kletbami a mezi ropuchami i hady vysvětlovala starší dcera, že tam ta žena nebyla a že ji proklela mladá dívka.
Od toho dne mladší dcera všude mluvila laskavě a za sebou nechávala stopy květin a šperků. Starší dcera naopak pokračovala ve svých zlých a krutých způsobech a za sebou zanechávala jen ropuchy a hady.
Své příběhy nám můžete zasílat na adresu namety@epochtimes.cz a denní dávku inspirace získáte registrací k newsletteru na epochtimes.cz/newsletter.
–ete–
