Pečlivě nastudované olejomalby Shanea Couche odrážejí jeho celoživotní lásku k plachtění a námořní historii.
Britský umělec Shane Couch promítá svou celoživotní lásku k moři do historických maleb s modrou oblohou, které zachycují klasické jachtařské závody. „Nejde jen o dokumentování historie, snažím se ji znovu učinit živou,“ říká pro Epoch Times. To znamená malovat námořní historii, běžně označovanou jako marine history, s veškerými emocemi, silou a radostí.
Nedávno mu Americká společnost mořských umělců udělila ocenění „Best in Show“ za rok 2024 (American Society of Marine Artists Awards 2024) za obraz Spinakry na pravoboku, třída J, Long Island Sound, 1930.
„Dějiny lodí mě jako umělce pohánějí,“ poznamenal.
Hry na moři
Couch vyrostl v zemědělské vesnici pár kilometrů ve vnitrozemí od přímořského města Southport na severozápadě Anglie. Moře necítil, ale jako by ho měl v krvi.
Jeho otec i dědeček sloužili u námořnictva a rodina měla v knihovně všemožné publikace o plachtění a námořní historii. Couch vyrůstal na příbězích o životě na moři a o různých lodích, na kterých oba sloužili. Ty příběhy si v duchu prožíval a často si detailně zakresloval jejich historické pozadí.
Velkou část dětství trávil na kolenou, když si tajně s modely, které jeho otec vyráběl – starými plachetnicemi, letadlovými loděmi, bitevními loděmi a podobně – přehrával námořní bitvy nebo jachtařské závody. Občas otec odhalil tyto „rekonstrukce“ podle modelu letadla odloženého na nesprávném místě.
Představoval si také, jak sedí na lodi a sleduje velké jachty závodící o Pohár Ameriky, nebo jak se Nelsonova flotila střetává v bitvě u Trafalgaru. Tyto představy kreslil a oživoval tak dění na papíře.
Stále ho pronásledovala otázka: „Jaké by bylo být u toho?“ A to zaujetí ho nikdy neopustilo.
Od moře přes letadla k olejomalbě
Couch se nestal námořním malířem hned. Jeho středoškolský učitel výtvarné výchovy mu řekl, ať na umění zapomene. Patnáct let pak pracoval jako letecký inženýr. Moře si však nesl s sebou. Každou volnou chvíli si dál četl o námořní historii a skicoval; i během pracovních přestávek neustále kreslil.
Jednou ho šéfova sekretářka přistihla, jak skicuje pár válečných lodí, kterým říkala galeony. Hledala pro manžela konkrétní obraz, ale nemohla ho nikde najít. Couch jí nabídl, že jí ho namaluje, a pokud se jí nebude líbit, nemusí ho koupit.
Protože nikdy předtím nemaloval, zamířil do místního výtvarných potřeb pro radu. „Rozložil přede mne všechny ty štětce a barvy a já si říkal: ‚Tohle všechno si nemůžu dovolit.‘ Tak jsme to zúžili na pár základních věcí,“ sdílí.
První olejomalbu vytvořil v kuchyni, kde plátno opřel o vysunutou troubovou mřížku coby provizorní stojan.
„Malba se jí líbila, koupila si ji a já dostal dalších šest zakázek,“ říká. Do roka dal výpověď.
Později se vydal do britského centra plachtění – na ostrov Wight u jižního pobřeží – a našel galeristu, který měl zájem jeho obrazy vystavovat. Brzy se na ostrov přestěhoval a začal se setkávat s jachtaři, kteří závodili na velkých jachtách třídy J, kterým se s láskou říká „J’s“.
Třída J je definována podle Universal Rule – tehdejšího mezinárodního pravidla pro závodní lodě –, které Spojené státy přijaly v roce 1905. Podle Couche se většina lidí shoduje, že plavidla třídy J jsou nejikoničtější klasické jachty všech dob:
„Ten zvuk: jsou jako velryby. Když slyšíte všechny výtahy plachet [lana] a pohyb ráhna, ozývá se hluboké sténání, jako by byly živé a mluvily. A ten obrovský, dlouhý příďový kýl, jako ohromný meč, který rozráží vodu před nimi. Jsou to naprosto neuvěřitelné stroje – a jakmile je jednou uvidíte, zamilujete se do nich navždy.“
Překvapivě si na ostrově Wight rychle osvojil jistotu na lodi. Ačkoli nikdy předtím neplachtil, plachtění ho okamžitě nadchlo:
„Měl jsem to štěstí plout na některých z nejkrásnějších a nejvelkolepějších starých lodí na světě, které jsou buď replikami, nebo původními plavidly z období, jež maluji. A tak mám to štěstí, že si v hlavě nesu jakousi vizuální databázi těchto lodí a toho, jak se pohybují.“
Dějiny lodí
Couch miluje příběhy plné charakteru, které stojí za těmito klasickými jachtami, stejně jako samotná plavidla. Inovátoři a podnikatelé v pozadí lodí – jako kormidelník Harold „Mike“ Stirling Vanderbilt a lodní stavitelé John Brown Herreshoff a kapitán Nathanael Greene Herreshoff z proslulé loděnice Herreshoff Manufacturing Company – posouvali hranice jachtingu.
„Když čtu o osobnostech, jako jsou Vanderbilt a Herreshoff, fascinuje mě jejich přístup a to, jak řeší problémy, mě inspiruje,“ poznamenává.
V prvním roce, kdy „J’s“ závodily, v roce 1930, byla Vanderbiltova závodní jachta Enterprise pomalejší než soupeřská Weetamoe. Couch vysvětluje, že Vanderbilt si uvědomil, že stačí zvýšit rychlost lodi „o desetinu uzlu na každé míli“ a Weetamoe porazí. Sám sebe vyzval, aby Enterprise o ten drobný kousek zrychlil. „Takže se dívá na hmotnost a účinnost, na sehranost posádky, práci s plachtami, použité materiály, a kousek po kousku to obrušuje… a nakonec vyhraje.“
Poté v roce 1934 vedl Vanderbilt Rainbow proti Yankee, syndikátové lodi Eastern Yacht Clubu z Bostonu. Couchův obraz „Yankee vede flotilu“ ukazuje Yankee před Rainbow, Weetamoe a Vanite na prvním úseku (z New Londonu v Connecticutu do Newportu na Rhode Islandu) plavby New York Yacht Clubu v roce 1934.
V té sezóně se Yankee zdála neporazitelná; v každé regatě porazila syndikátovou loď New York Yacht Clubu a byla jasným favoritem na obhajobu trofeje Pohár Ameriky (America’s Cup). Vanderbilt si znovu položil otázku: „Co můžu udělat, aby byla naše loď rychlejší?“ Couch říká: „Naložil do Rainbow spoustu balastu a úplně z ní udělal jinou loď.“ A opět vyhrál. Couch tuhle volbu na plátně zachycuje v obraze Souboj o nominaci: kvalifikační regaty Poháru Ameriky 1934.
„Je vidět, že mám tenhle způsob myšlení rád, protože jako malíř postupuji stejně.“
Proces malby
Couch přistupuje k malbě „velmi prakticky a analyticky“, což přičítá svému inženýrskému zázemí. Malovat s „inženýrskou čepicí“ znamená, že neustále hledá řešení – od pečlivého předběžného bádání k tématu až po následnou pitvu hotového obrazu s otázkou: „Co můžu příště udělat lépe?“
Když se učil olejomalbě sám, vnímal každý obraz jako kameny v řece vedoucí k ovládnutí svého umění. „Věděl jsem, že to nedokážu jedním skokem.“ Každý obraz ho posunul blíž k druhému břehu mistrovství. „A co jsem si jistě uvědomil: když se dostanete na druhou stranu. A zjistíte, že jste jen na dalším ostrově – a čeká vás další plavba dál.“
Pokaždé, když Couch maluje námořní historii, cítí obrovskou zodpovědnost vůči postavám, které zobrazuje. „Mám pocit, jako by stáli nade mnou a sledovali, jak maluji, a říkali: ‚Radši ať je to správně!‘“
Proto u něj výzkum začíná vždy dlouho předtím, než vezme do ruky štětec. Vždy osobně navštíví místo každého závodu, který maluje. Aby mohl věrně zachytit lodě v jejich prostředí, musí pochopit prostor a to, jak spolu souvisí názvy míst a orientační body zmiňované v závodních zprávách. Také pořizuje mnoho referenčních fotografií.
Usiluje o nalezení prvotních historických pramenů, často z obsáhlé knihovny zpráv o závodech Poháru Ameriky, jachtařských magazínů a novin, jako byl New York Herald.
Při čtení si informace zakresluje – podobně jako když byl malý –, aby si přesně představil dění. Když si poznamenává příliv, povětrnostní podmínky a rozmístění jachet, vybavují se mu klíčové momenty závodu, které ho inspirují k drobným skicám. Tyto malé kresby podnítí další nápady, takže se pak soustředí na několik různých okamžiků v závodě, kreslí různé úhly pohledu, dokud ho jedna kompozice skutečně nenadchne.
Dříve kreslil trojrozměrné návrhy jachet podle původních plánů ručně – další dovednost z dob, kdy pracoval v inženýrství. Dnes vytváří trojrozměrné modely v počítači, aby napodobil skicu, ověřil proporce lodí a vyzkoušel různé varianty.
Hodně času také tráví na moři při sledování velkých lodí, které natáčí na video, aby mohl studovat, jak se voda ohýbá, formuje a vytváří pohyb.
„Jsem posedlý tím, jak voda a trup reagují, protože právě tam se spojují konstrukce a krása linií lodi: jak voda obtéká trup a tvoří všechny vlny, křivky a odrazy. To všechno. Právě to dává motivu půvab, krásu a sílu.“
Tato videa využívá, když se rozhoduje o kompozici.
Barevné tóny vybírá až nakonec. Vždy však zvolí závod za slunného dne. Když stojí u stojanu a maluje hodiny v kuse, musí malovat něco, co ho vzrušuje a dělá mu radost. A nejšťastnější je, když je na své lodi a „vítr je tak akorát, aby se moře pořádně zvedlo a bylo rozvlněné. Ale obloha je jasně modrá, voda se třpytí a všechno je živé.“
Více o námořních obrazech Shanea Couche najdete na ShaneCouch.com
Jaká témata ze světa umění a kultury byste uvítali? Nápady a zpětnou vazbu zasílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
