Komentář
Nedávno jsem napsal knihu Rudá tsunami – tichá bouře, která zabíjí vaši svobodu jako interní odhalení a příručku k přežití, protože čas se krátí. Rétorika a zastírání kolem globální soutěže přehlížejí ty, kdo jsou jí nejvíce zasaženi: občany.
Strategie se probírá v konferenčních místnostech a politických kruzích, ale její důsledky se denně žijí v domácnostech, na sociálních sítích, v mezilidských vztazích i ve školách – skrze ceny, pracovní místa, soukromí, přístup k informacím a důvěru v instituce. Když je soutěž rámována jen jako klání mezi státy, občan se stává druhořadým. To je chyba, kterou si už nemůžeme dovolit.
Rozhodujícím rysem dnešního prostředí hrozeb není konvenční válka. Válku předefinovala Komunistická strana Číny už před 27 lety tak, aby byla čímkoli jiným než vojenským střetem. Jde o neomezenou válku – strategii, v níž neexistují jasné hranice mezi mírem a konfliktem, civilním a vojenským, ekonomickým a politickým. V tomto modelu se každá oblast stává doménou útoku: obchod, technologie, vzdělávání, média, zdravotnictví, infrastruktura i samotná společenská soudržnost. Občané nejsou v této strategii vedlejšími ztrátami; jsou hlavním cílem určeným ke zničení.
To je realita, která stojí za „rudou tsunami“. Nejde o jedinou událost ani dramatickou konfrontaci. Jde o postupné hromadění nekalého vlivu a páky v systémech, na nichž jsou občané denně závislí. Dodavatelské řetězce formují dostupnost a ceny. Digitální platformy určují, jaké informace lidé vidí a čemu důvěřují. Trhy práce ovlivňují jistotu a příležitosti. Toky dat zasahují do soukromí a autonomie. Když jsou tyto systémy ovlivňovány či kontrolovány zvenčí, dopad není abstraktní – je osobní.
Neomezená válka zažívá úspěch, protože působí pod prahem, který spouští veřejný poplach. Žádné tanky nepřekračují hranice, neexistují žádná formální vyhlášení, žádný jediný okamžik vyžadující akci. Místo toho je tlak vyvíjen postupně, vytrvale a skrytě. Vznikají ekonomické závislosti. Nastavují se technologické standardy. Sklízí se data. Tvarují se narativy. Nelegální drogy každoročně zabíjejí jenom v USA 150 000 mladých lidí. Mysli jsou trvale poškozovány a ovládány. Postupem času občané zažívají méně voleb, menší odolnost a oslabenou schopnost jednat – často bez jasného pochopení proč.
Nejde o stranické tvrzení. Je strukturální. Otevřené společnosti jsou navrženy pro transparentnost, efektivitu a růst. Tyto kvality občanům nesmírně prospívají, ale zároveň jsou zneužitelné a vytvářejí zranitelnosti, když konkurenti neoperují se stejnými předpoklady či omezeními. Když protivníci sledují dlouhodobé strategické cíle bez právních, etických či politických limitů – bez „žádných pravidel“ – nerovnováha není teoretická; kumulativně se promítá do každodenního života občanů.
Největším omylem je představa, že neomezená válka míří nejprve na vlády. Ve skutečnosti je záměrně obchází. Občané jsou oslovováni přímo skrze spotřebitelské závislosti, digitální vliv, tlak na zaměstnání, vzdělávání a informační prostředí, která rozmazávají hranici mezi pravdou a manipulací. Důvěra se nerozpadá proto, že by demokracie selhala přes noc, ale proto, že lidé začínají mít pocit, že systémy už pro ně nefungují.
Rizikem není samotné zapojení. Rizikem je angažovanost bez ochrany občanů. Pokud jsou kritická odvětví optimalizována spíše na náklady než na kontinuitu, občané na to doplácejí během přerušení provozu. Když je bezpečnost dat považována za druhořadou ve srovnání s pohodlím, občané přicházejí o soukromí. Když je ekonomická odolnost obětována krátkodobé efektivitě, náraz absorbují komunity. Nejde o abstraktní kompromisy; jde o kumulativní důsledky.
Nejvíc mě znepokojuje ne nedostatek povědomí mezi experty, ale vzdálenost mezi strategií a občany. Demokracie jsou účinné tehdy, když občané chápou, o co jde, a vidí, že jsou v odpovědi zohledněni. Selhávají, když je soutěž líčena jako něco, co se děje „tam venku“, zatímco její účinky jsou cítit „tady dole“.
Tohle není výzva k izolaci, ideologické konfrontaci ani k permanentnímu poplachu. Není to ani argument pro napodobování neomezených taktik. Je to výzva k realismu opřenému o otevřenou diskusi, občanskou odpovědnost a jednotu. Pokud konkurenti považují každou oblast za bojiště, pak ochrana občanů vyžaduje uznat, že bezpečnost, prosperita a svoboda jsou neoddělitelné.
Odolnost musí být založena na znalostech, v jejichž středu musí být občan. To znamená diverzifikaci místo závislosti, transparentnost místo popírání a dlouhodobou trvanlivost místo krátkodobého pohodlí. Znamená to sladit vládu, průmysl a občanskou společnost kolem společného cíle chránit schopnost občanů jednat – nikoli jen národní výhodu.
Možná nikdy nepřijde jediný okamžik, kdy se hrozba stane nepopiratelnou. Žádný dramatický zlom. Žádná všeobecná shoda, že „teď“ je čas jednat. To je síla neomezené války – a nebezpečí jejího přehlížení. V době, kdy budou důsledky zjevné, mohou být systémy, které formují životy občanů, už příliš rigidní na to, aby se daly přizpůsobit.
Napsal jsem Rudou tsunami, abych ukázal, že výsledky jsou stále utvářeny našimi volbami – a že tyto volby musí začínat u občana. Uvědomění vytváří možnosti. Příprava vytváří odolnost. Popírání nechává občany nechráněné v soutěži, do níž nikdy nechtěli vstoupit, ale z níž nemohou uniknout.
Tsunami není něco teoretického. Už se dává do pohybu. To, zda na ni odpovíme s jasností, rovnováhou a jednotou, určí nejen geopolitické výsledky, ale i naši budoucí svobodu, bezpečnost a příležitosti pro lidi, jimž mají naše systémy sloužit.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
