Středověká poezie není primitivní ani slepě zbožná – naopak odhaluje citovou hloubku, humor i intelektuální bystrost, které dokážou oslovit čtenáře i dnes.
Západní větře, kdy už budeš vát
A drobný déšť začne padat?
Kriste, kdyby má láska byla v mém náručí
A já znovu ve své posteli!
Tato anonymní středověká báseň „Západní vítr“ je brilantním veršem. Je zároveň prosbou v modlitbě, nářkem i touhou po návratu domů – a to vše ve čtyřech krátkých řádcích, které jsou v originální angličtině tvořeny téměř výhradně jednoslabičnými slovy. Současně spojuje tři témata typická pro středověkou poezii: počasí, náboženskou víru a romantickou lásku.
Možná nejdůležitější je, že tento drobný klenot k nám promlouvá přes staletí – ze „světa osvětleného jen ohněm“, jak středověk kdysi popsal historik William Manchester, až do dnešního světa osvětleného obrazovkami.
I další básně z této předmoderní éry si zaslouží naši pozornost: nejprve pro svou moudrost, krásu a vtip, poté pro kulturní krajiny a osobnosti, které zachycují, a nakonec pro zrcadlo, které vytvářejí – zrcadlo, v němž se z těch, kdo soudí minulost, stávají ti, kdo jsou souzeni.
Adamova šťastná vina
Středověk byl věkem víry, a proto bylo přirozené, že spisovatelé psali písně, básně a rozjímání o Bohu, Kristu, Panně Marii i o Písmu. Bédovy Církevní dějiny, Chaucerovy Canterburské povídky i většina děl vzniklých mezi nimi odrážejí kulturu hluboce prostoupenou křesťanským přesvědčením.
Báseň „Adam Lay Ibounden“, napsaná před rokem 1400 autorem známým jako „Anonym“ – nejplodnějším spisovatelem středověku – nabízí pozoruhodný obrat v příběhu z knihy Genesis o Adamovi a Evě.
Adam ležel spoután,
spoután v poutech;
čtyři tisíce zim
se mu nezdály příliš dlouhé.
A vše to bylo kvůli jablku,
jablku, jež utrhl,
jak učenci nacházejí
zapsáno ve svých knihách.
Kdyby to jablko nebylo vzato,
kdyby jablko nebylo utrženo,
naše Paní by nikdy
nebyla královnou nebes.
Požehnán buď čas,
kdy bylo jablko vzato.
Proto můžeme zpívat:
„Deo gracias.“
V této básni, která byla zároveň koledou, tráví Adam čtyři tisíce let v jakémsi zvláštním očistci – a to kvůli jedinému jablku. Básník pak přidává motiv felix culpa, tedy „šťastné viny“. Kdyby Adam z jablka poznání neokusil, Maria by se nikdy nestala královnou nebes. „Proto můžeme zpívat: Deo gracias.“
Jde o pozoruhodný příklad středověkého důvtipu, který obrací obvyklý výklad pádu člověka naruby. Báseň připomínala tehdejším i dnešním posluchačům, že hřích – tedy dobro pokřivené – může být znovu přetvořen v něco dobrého.
Smrt bez iluzí
V dnešní době přichází smrt často v nemocnicích nebo pečovatelských domech. Ve středověku však navštěvovala bez rozdílu hrady i chalupy. Pán i vazal, obchodník i rolník – všichni dobře znali utrpení umírání i definitivnost hrobu. Proto ti, kdo o smrti psali, často používali mnohem přímější jazyk než my dnes.
Báseň „Když je drn tvou věží“ slouží jako memento mori – připomínka smrti – a je ve svém jazyce stejně strohá jako lebky, které si někteří mniši kladli do skriptorií.
Když je drn tvou věží
a hrob tvou komnatou,
tvá kůže i bílý krk
budou potravou červů.
K čemu ti pak bude
všechna naděje světa?
Báseň připomíná čtenářům, že statky tohoto světa nemohou vyvážit jistotu smrti. Poselství je krátké a drsné; realita, jak anonymní básník i jeho současníci dobře věděli, je nevyhnutelná.
Smích a láska
Středověké pohledy na lásku a sexualitu se pohybovaly mezi romantikou a drsným humorem. Například artušovské legendy zdůrazňovaly ideály dvorské lásky, zatímco Chaucer v „Mlynářově povídce“ prozkoumával mnohem drsnější stránku lidských vztahů.
Politik, dvořan a lyrický básník Sir Thomas Wyatt (1503–1542) stál jednou nohou ve středověku a druhou v anglické renesanci. Ve své básni „Ach, paní, kradu polibek“ s typickým vtipem vyzývá dámu, aby si vzala zpět polibek, který jí ukradl, a ochránila se tak před jeho dalšími pokusy.
Ach, paní, že jsem vám ukradl polibek –
urazil jsem tím tak velmi vaši mysl?
Dopustil jsem se snad tak těžké chyby,
že ji nelze nijak napravit?
Pak se mi pomstěte – a způsob je prostý:
další polibek ukončí můj život.
Ten první mi vysál srdce až k ústům,
ten druhý je z mé hrudi zcela vyrve.
Tím, že mu dopřeje další polibek, básník dámu ujišťuje, že zničí jeho city. Je to zábavný argument a některé čtenáře možná – stejně jako nás dnes – přiměje přemýšlet, zda takový způsob svádění někdy vyzkoušet.
Naše současná doba se svou strnulou sexualitou ochuzenou o náklonnost takový flirt téměř zničila. Takzvané sexuální osvobození, doprovázené všudypřítomnou pornografií, oslabilo rituály romantiky a dvoření a zakrylo nevinnost i humor, které je kdysi doprovázely. Nabízíme sexuální výchovu, ale jen málo „výchovy k lásce“ – učíme techniku, místo abychom vychovávali rytíře a dámy.
A přesto i v této poušti citů patří smích sdílený v ložnici k tomu nejlepšímu, co může manželství nabídnout.
Základy dobrého života
Dalším autorem, který stál na pomezí věku víry a znovuobjevení antiky, byl Henry Howard, hrabě ze Surrey (asi 1517–1547). Thomas Wyatt byl obviněn z milostného vztahu s Annou Boleynovou, milenkou a pozdější manželkou Jindřicha VIII., a strávil nějaký čas ve vězení, než znovu získal královu přízeň. Howard takové štěstí neměl. Prudký a impulzivní muž byl obviněn z plánování povstání proti králi a nakonec byl popraven.
Howard byl fascinován antickými autory, zejména římským básníkem Marcusem Valeriem Martialem. Báseň „Prostředky k dosažení šťastného života“ je jeho volnou a tvořivou parafrází jednoho Martialova epigramu – a zároveň ironickým protipólem Howardova bouřlivého života.
Martiale, věci, jež vedou
ke šťastnému životu, jsou tyto, jak shledávám: –
majetek zděděný, ne těžce získaný;
úrodná země a klidná mysl;
rovný přítel, bez zášti a svárů;
žádné břemeno vlády ani správy;
zdravý život bez nemocí;
domácnost stálá a pokojná;
prostá strava, ne vybrané lahůdky;
pravá moudrost spojená s prostotou;
noc zbavená všech starostí,
kde víno mysl neotupuje;
věrná žena bez sporů;
takový spánek, jenž noc příjemně krátí;
spokojenost s vlastním údělem –
a nepřát si smrt ani se jí nebát.
Čtenáři této spolupráce Howarda a Martiala snadno rozpoznají, že znaky dobrého života ve starověkém Římě i renesanční Anglii se překvapivě podobají radám dnešních terapeutů a životních koučů. Zdravá strava, opravdoví přátelé, milující a věrný partner a spokojenost s tím, co máme a kým jsme – to vše zůstává pro lidské štěstí stejně důležité jako kdysi.
Zrcadlo, které funguje na obě strany
Čtenář posuzuje knihu nebo báseň. Moudří však vědí, že knihy a verše mohou posuzovat i čtenáře.
Stejně je tomu i s historií. Mnozí dnes rychle soudí lidi minulosti – starověké Řeky a Římany, křižáky, evropské objevitele či otce zakladatele Spojených států. Muže a ženy středověku někdy zesměšňují jako nevzdělané, ponořené do primitivních náboženských představ a pověr a spoutané utlačující kulturou.
A přesto právě ve svých textech tito lidé z dávné epochy nepřímo odsuzují a někdy se i vysmívají některým našim moderním postojům a předsudkům: relativismus, politiku týkající se potratů, překrucování jazyka a omezování myšlení, neschopnost některých lidí definovat, co je žena, či vzdělávací systém, který vyučuje vědu, dějiny a literaturu, ale zakazuje zmínku o Bohu.
Budeme-li číst a učit se od básníků minulosti, máme v rukou lék na dnešní nemoc přítomnostismu – přesvědčení, že pouze naše doba má pravdu. Tento lék nás může zároveň učinit plněji lidskými.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Pošlete nám své nápady nebo zpětnou vazbu na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
