Komentář
O půlnoci 1. ledna 2026 se fasáda Bulharské národní banky v Sofii rozzářila obrazem zlaté eurové mince. Davy se shromáždily v mrazivých teplotách, aby sledovaly, jak bulharský lev – státní měna od roku 1880 – odchází do historie. Do rána se Bulharsko stalo 21. členským státem eurozóny: jde o rozhodnutí, které se na první pohled může zdát jen technickou měnovou změnou. Každá změna takového rozsahu je však zatížena hlubokou historickou symbolikou, ekonomickými důsledky i politickým napětím uvnitř Evropské unie (EU). Otázka, zda jde také o moudré rozhodnutí, proto zůstává předmětem živé debaty.
Abychom pochopili význam vstupu Bulharska do eurozóny – a tím i dalšího rozšiřování eurozóny do postsovětského prostoru – je důležité připomenout historii eura. Euro bylo zavedeno v roce 1999 a do fyzického oběhu vstoupilo v roce 2002 jako společná měna EU, záměrně vytvořená k naplnění původního cíle Evropského společenství uhlí a oceli (1952), jímž bylo propojit evropské ekonomiky tak pevně, aby se války 19. a 20. století staly strukturálně nemožnými.
Vstup do eurozóny proto není pouhou výměnou jedné měny za druhou. Znamená vzdát se vlastní měnové politiky a podřídit se Evropské centrální bance (ECB) – výměnou za přístup k plnému aparátu evropské finanční integrace, který zahrnuje nižší náklady na půjčky, hladší obchod a možnost podílet se na rozhodování o ekonomické budoucnosti kontinentu.
Právě poslední z těchto bodů zdůraznila i prezidentka ECB Christine Lagardeová, když prohlásila, že Bulharsko bude nyní mít „pohled, hlas a hlasovací právo“. Guvernér Bulharské národní banky získá plnohodnotné místo v Radě guvernérů ECB, která stanovuje úrokové sazby pro celou eurozónu. Pro zemi s něco málo přes 6 milionů obyvatel a ekonomikou, která téměř dvě třetiny (64 procent) svého exportu směřuje do zbytku Evropy, jde o kvalitativní skok v institucionální moci.
Rozhodnutí vstoupit do eurozóny navíc není jen ekonomické, ale také politické. Bulharský premiér Rossen Zhelyazkov to vyjádřil přímo, když v listopadu prohlásil, že přijetí eura je „nejen měnou, ale strategickou volbou“. Právě tento strategický rozměr je klíčový pro pochopení moderní identity Bulharska – jak jako postimperiálního národa v době úpadku Osmanské říše, tak jako postkomunistické země.
Bulharsko se v roce 1989 vymanilo z postsovětského bloku poté, co Michail Gorbačov opustil Brežněvovu doktrínu, která udržovala komunistické vlády u moci díky ochotě Moskvy zasáhnout. Navíc jako člen Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci byla bulharská ekonomika téměř plně integrována do sovětského systému.
Rozchod se Sovětským svazem proto nebyl čistý, ale představoval dlouhý a bolestivý přechod – který však nakonec vedl k volnotržnímu kapitalismu. V 90. letech Bulharsko zažilo hyperinflaci, kolaps bankovního sektoru i politickou nestabilitu. V roce 1997 však po ničivé finanční krizi, kdy inflace vystřelila do čtyřciferných hodnot a byla „natolik hluboká, že rychle ochromila reálný sektor a nakonec vyústila v politickou krizi“, byl lev stabilizován systémem měnového výboru, který jej navázal na německou marku a později přímo na euro. Tím začala bulharská cesta k ekonomickému sladění se Západem.
Rozhodnutí navázat lev nejprve na německou marku a později na euro znamená, že Bulharsko v praxi fungovalo téměř tři desetiletí pod měnovou politikou eura – pouze bez možnosti spolurozhodovat o jejím směřování, kterou nyní přijetí eura přináší. Tento proces pokračoval vstupem Bulharska do EU v roce 2007 a později také plným členstvím v schengenském prostoru v roce 2025, jenž umožňuje volný pohyb práce a zboží.
Dobrovolné vyřazení leva z oběhu je – a je třeba to znovu zdůraznit – politickým rozhodnutím a zároveň prohlášením. Od svého zavedení v roce 1880 přežil lev dvě říše i komunistickou vládu, které byly Bulharsku vnuceny zvenčí a bez podpory obyvatelstva. Rozhodnout se dobrovolně vzdát měnové autonomie je proto zdánlivě paradoxně aktem národního sebeurčení. Jelikož však tento krok v mnoha ohledech pouze potvrzuje ekonomickou realitu posledních třiceti let, zároveň posiluje politickou suverenitu země: není náhodou, že guvernér Bulharské národní banky Dimitar Radev jej označil za „znamení sounáležitosti: že místo [Bulharska] není na okraji, ale v prostoru společných pravidel, důvěry a odpovědnosti“.
Alespoň tak zní argumenty zastánců. Oslavy v Sofii však téměř zastínilo něco, čemu oficiální fotografie a vládní prohlášení věnovaly jen malou pozornost: hluboký a přetrvávající – a zcela legitimní – odpor části veřejnosti a také absence jasného mandátu pro tuto změnu.
Bulharské ministerstvo financí si nechalo vypracovat průzkum, zveřejněný v červnu 2025, který ukázal, že bulharská veřejnost je téměř dokonale rozdělená: 46,8 procenta bylo proti euru, zatímco 46,5 procenta bylo pro. Podobně i průzkum Eurobarometru z listopadu 2025 ukázal, že 49 procent Bulharů euro odmítá, zatímco 42 procent jej podporuje. V zemi tedy existují skutečné obavy, které rozhodně nelze označit za okrajové.
Vstup do eurozóny je pro Bulharsko zároveň skutečným milníkem – i skutečnou bolestí. Ekonomické argumenty jsou silné: nižší transakční náklady, větší stabilita investic, lepší úvěrové hodnocení a především formální hlas v měnové politice. Symbolika je důležitá. Trvalá evropská integrace však nikdy nestála jen na konsenzu elit – stačí si vzpomenout na brexit. Protesty, průzkumy i pád vlády představují překážky, a nikoli snadno řešitelné. Bulharsko zde musí postupovat opatrně a občané musí skutečně pocítit zlepšení svého života, má-li být ekonomická integrace úspěšná.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
