Emotivní plátna Johna Williama Waterhouse zobrazují ženské tajemství Shakespearovy hrdinky z dramatu Bouře.
Ženy, voda a magie patřily k opakujícím se motivům v díle britského malíře Johna Williama Waterhouse (1849–1917). Dvě plátna se stejným námětem – Miranda (1875) a Miranda – Bouře (1916) – tyto prvky výmluvně ilustrují.
První z nich představuje významné rané dílo, druhé patří mezi klíčové obrazy z konce jeho tvorby. Obě zachycují Mirandu z dramatu Williama Shakespeara Bouře (kolem roku 1611) na pobřeží, přesto se výrazně liší atmosférou. Ta odráží nejen dobu vzniku, ale i proměňující se umělcovy zájmy.
Sochařsky uvažující malíř
Waterhouse se narodil v Římě anglickým rodičům, kteří byli rovněž malíři. V raném dětství se rodina vrátila do Londýna, kde se jeho talent rozvíjel při kreslení v proslulých městských muzeích. Studoval na Královské akademii umění, kde se nejprve věnoval sochařství, než se plně obrátil k malbě. Na akademii vystavoval téměř každoročně v letech 1874 až 1917 a roku 1895 byl zvolen řádným akademikem.
Jeho zralá tvorba navazovala na tradice prerafaelitů. Zabýval se tématy, která zajímala už zakladatele tohoto hnutí – mytologií, historií i soudobou literaturou. Jeho plátna často soustřeďují pozornost na osamělou krásnou ženu. Báseň Dáma ze Shalottu od Alfreda Tennysona inspirovala několik malířových slavných obrazů napříč různými etapami jeho kariéry, podobně jako motiv Mirandy, k němuž se opakovaně vracel.
Shakespearova díla byla pro prerafaelity častým zdrojem inspirace. Vedle Bouře se Waterhouse věnoval i dalším dramatům – například postavě Ofélie z Hamleta, kterou ztvárnil v několika verzích, nebo Kleopatře z tragédie Antonius a Kleopatra.
Na počátku kariéry však tvořil v akademickém stylu a byl ovlivněn neoklasicismem. Obraz „Miranda“ z roku 1875 tyto vlivy odráží, přestože jde o jeho první zpracování Shakespearovy hrdinky.
Drama Bouře bylo ve viktoriánské době dobře známé. Návštěvníci letní výstavy Královské akademie umění v roce 1875, kde byl tento střídmý obraz vystaven, pravděpodobně patnáctiletou Mirandu bez obtíží poznali. Kritici ocenili Waterhouseovu malířskou dovednost, zejména práci s barvou a jemně odstupňovaným světlem.
Klidná, poetická krása
Waterhouse umisťuje Mirandu, oděnou do starořeckého chitónu a čelenky, na písečné pobřeží mezi mušle a chaluhy v měkkém večerním světle. Jeho zájem o klasicismus, typický pro 70. léta 19. století, může vysvětlovat, proč ji neoblékl do dobového kostýmu 17. století.
Zároveň mohl navazovat na tvorbu svého současníka Alberta Moora (1841–1893), který se specializoval na dekorativní obrazy mladých žen ve splývavých drapériích, například na malbě Shells. Moore často zobrazoval postavy zády k divákovi – a právě tento kompoziční prvek se objevuje i u Waterhouse.
Zajímavé je, že si nevybral dramatickou scénu. Na obloze se sice stahují mraky, moře však zůstává klidné. Umělci obvykle sahali po výjevev bouře vyvolané Prosperem (Mirandiným otcem) a po ztroskotání lodi s Ferdinandem.
Waterhouse se k této dramatické variantě vrací až v pozdějším obraze Miranda – Bouře. V prvním plátně si však vytváří vlastní kompozici, která ději předchází. Obraz tak představuje citlivou a osobní interpretaci – typický rys jeho tvorby.
Osud tohoto díla byl dlouho neznámý. Po 131 letech bylo znovuobjeveno roku 2004 v soukromé sbírce ve Skotsku. Odborníci obdivovali jeho detaily i poetickou krásu a jeho návrat výrazně ovlivnil pohled na vývoj Waterhouseovy kariéry. Obraz byl prodán v aukční síni Bonhams v roce 2006 a znovu vydražen u Sotheby’s v roce 2015.
Dramatický, romantický příběh
Obraz Miranda – Bouře vznikl v roce 1916 a představuje mnohem dramatičtější pojetí. Miranda v oděvu 17. století stojí proti rozbouřenému moři, vítr jí cuchá vlasy, levou ruku má na srdci a pravou ve vlasech. Toto gesto pravděpodobně odkazuje na její slova:
„Proti mému srdci! Ubohé duše, hynou. Kdybych měla božskou moc, ponořila bych moře do hlubin země, než by pohltilo tu dobrou loď.“ (1. dějství)
Stejně jako v prvním obraze zůstává její výraz divákovi skrytý – je zobrazena z profilu. Dílo bylo vydraženo u Sotheby’s v roce 2009.
Aukční katalog o Mirandě uvádí, že se stává „dekorativním objektem nebezpečné krásy“, obklopeným bouřlivými vlnami, zatímco trosky stěžně naznačují ničivou i proměňující sílu lásky. Obraz podle odborníků dokládá nejen umělcovu technickou vyspělost, ale i schopnost vrstvit významy – vizuální i symbolické.
Podle jedné z interpretací může dramatický kontrast oproti obrazu z roku 1875 souviset s dobovým kontextem první světové války. Mnozí umělci tehdy obraceli pozornost k britským kulturním kořenům, včetně Shakespeara. Mirandiny silné emoce a bezmoc mohly rezonovat s pocity žen, jejichž blízcí čelili nebezpečí na frontě.
Waterhouse tak ukazuje nejen mistrovství v malířské technice, ale i schopnost vyvolat silnou emocionální odezvu prostřednictvím přírody, romantického příběhu a ženského tajemství.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Své náměty a podněty můžete zasílat na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
