Původně vznikly jako čistě funkční pracovní oděv pro dělníky, zlatokopy a kovboje během americké zlaté horečky. Postupem času se však staly symbolem revolty, mládí i společenské rovnosti. Jak vznikly ikonické džíny?
Podnikatelský duch
Příběh moderních džínů se začal psát v 19. století v prostředí amerického Divokého západu. Hlavními aktéry byli dva evropští imigranti: Jacob Davis, krejčí pocházející z lotyšské Rigy, a Levi Strauss, německý židovský emigrant, který v San Franciscu provozoval velkoobchod s textilním zbožím a galanterií.
Jacob Davis, usazený v Nevadě, čelil na počátku 70. let 19. století opakovaným stížnostem svých zákazníků z řad místních rolníků. Tehdejší pracovní kalhoty se velmi rychle trhaly, a to zejména v místech, kde byly kapsy přišity k samotné látce, a v oblasti poklopce. Davis tak dostal nápad zpevnit kalhoty u kapes měděnými nýty, které se běžně používaly na koňské postroje.
Protože však Davis neměl dostatek finančních prostředků na zaplacení patentového poplatku, který tehdy činil 68 dolarů, obrátil se na svého dodavatele látky, Leviho Strausse. Strauss rozpoznal obchodní potenciál vynálezu a s návrhem souhlasil. 20. května 1873 tak udělil Patentový úřad Spojených států amerických Davisovi a společnosti Levi Strauss & Co. patent číslo 139 121 na „vylepšení zapínání kapesních otvorů“.
Proč džíny?
Původně se kalhoty vyráběly ze dvou druhů látek: z těžké plachtoviny a z bavlny barvené indigem, která se dovážela z francouzského města Nîmes. Odtud pochází samotný název „denim“: serge de Nîmes – látka z Nîmes. Slovo „jeans“ má zase kořeny v italském Janově – Genoa, kde námořníci nosili kalhoty z podobného materiálu, kterému se francouzsky říkalo bleu de Gênes – janovská modř.
Modrá barva indiga se ukázala jako ideální z praktického důvodu – na rozdíl od jiných barviv nepronikala hluboko do struktury vlákna, ale usazovala se na povrchu. S každým praním a opotřebením sice barva bledla, ale kalhoty získávaly unikátní patinu a látka postupně měkla, což zvyšovalo jejich komfort.
Z farem do velkoměst
První polovina 20. století znamenala pro džíny postupný přerod z čistě utilitárního oděvu americké dělnické třídy v symbol určitého životního stylu. Velkou zásluhu na tom měl Hollywood a tehdejší populární kultura. Ve 30. letech, v době velké hospodářské krize, se v USA stal populárním fenomén turistických rančů, kam jezdili bohatí obyvatelé z východního pobřeží zažít romantiku Divokého západu.
Domů si pak přirozeně brali suvenýry. Jako například pevné denimové kalhoty, které v tu dobu již byly symbolem autentického kovbojského života. V roce 1934 představila firma Levi’s poprvé model určený výhradně pro ženy – Lady Levi’s.
Během druhé světové války byly džíny prohlášeny za esenciální komoditu pro obranný průmysl. Nosili je dělníci ve zbrojních závodech i v loděnicích. Američtí vojáci je dokonce měli v zavazadlech jako předpisový oděv pro volný čas mimo službu. Tímto způsobem se džíny poprvé masivně dostaly za hranice amerického kontinentu, do Evropy a Asie.
Džíny se staly uniformou nastupující rebelské generace teenagerů, která se chtěla distancovat od uhlazeného a formálního stylu svých rodičů. Ikonami této transformace byli např. herci Marlon Brando ve filmu Divoch (1953) a James Dean ve snímku Rebel bez příčiny (1955). Modré džíny v kombinaci s bílým tričkem a koženou bundou definovaly vizuální identitu mladistvého odporu.
Nošení džínů bylo v této době dokonce zakázáno v mnoha amerických školách, divadlech a restauracích. To však jejich atraktivitu v očích tehdejší mládeže logicky ještě znásobilo. V 60. a 70. letech, s nástupem hnutí hippies, se džíny staly symbolem svobody, neformálnosti a sociální rovnosti. Zdobily se výšivkami, korálky, tvořily se z nich zvonové kalhoty a nosili je téměř všichni bez ohledu na pohlaví či sociální status.
Západní luxus
Vliv denimové revoluce se nevyhnul ani tehdejšímu Československu, ačkoliv zde měl kvůli politickému uspořádání po roce 1948 svůj specifický charakter. V komunistickém režimu byly džíny dlouho vnímány jako projev obdivu k západnímu kapitalismu, amerického imperialismu a buržoazní dekadence. Režim na ně pohlížel s despektem a mladí lidé, kteří je nosili, se nezřídka potýkali s problémy ve škole či v zaměstnání. Přesto, či právě proto, se džíny staly v tuzemsku objektem absolutní touhy.
V 50. a 60. letech se v Československu pro džíny ujal specifický název „texasky“. Sehnat však originální západní džíny značek Levi’s, Lee či Wrangler bylo v běžné obchodní síti nemožné. Jedinou legální cestou, jak se k nim dostat, byl nákup v pobočkách kultovního obchodu Tuzex. Krom „texasek“ se uchytil i termín „rifle“, a to podle italské značky Rifle, jejíž kalhoty Tuzex též nabízel. Džíny tehdy stály zhruba 30 až 50 tuzexových bonů, což v přepočtu na černém trhu představovalo podstatnou část průměrného měsíčního platu.
S rostoucím tlakem veřejnosti a neschopností Tuzexu uspokojit masovou poptávku musel režim reagovat. Státní textilní průmysl se tak pokusil o vlastní produkci. V 60. letech začal národní podnik OP Prostějov vyrábět kalhoty z tuzemských materiálů, které měly džíny napodobit. Nejznámější domácí alternativou se staly kalhoty značky Pionýr nebo později produkce z materiálu zvaného indigo. Domácí výroba však byla často považována za náhražku a byla pro mladé spíše nežádoucí.
Zlom v tuzemské produkci přišel v 70. a 80. letech, kdy se v tehdejším maďarském závodě začaly licenčně vyrábět džíny značky Levi’s pro socialistický trh. Do Československa se ve stejné době začal dovážet také indický denim. V severočeském podniku Seba Tanvald a v textilce v Ústí nad Orlicí se sice experimentovalo s výrobou vlastní kvalitnější džínoviny, avšak originální západní zboží si udrželo svůj kultovní status až do pádu železné opony.
Džíny dnes
Tradiční výroba džínů je z ekologického hlediska velmi náročná. Na vypěstování bavlny potřebné pro výrobu jednoho jediného kusu džínů a na následný proces barvení a praní se spotřebuje přibližně 7 000 až 10 000 litrů vody. Masivní používání syntetického indiga a chemických bělidel navíc v minulých desetiletích vedlo k vážnému znečištění vodních toků v oblastech, kde se textil koncentruje – zejména v jihovýchodní Asii.
Dalším problémem byla technika pískování – mechanického broušení látky pískem pod vysokým tlakem za účelem dosažení obnošeného vzhledu. Tato metoda způsobovala u dělníků v továrnách těžké plicní onemocnění (silikózu) a většina globálních značek ji pod tlakem lidskoprávních organizací musela zakázat.
V 21. století proto oděvní průmysl prochází další, tentokrát „zelenou“ revolucí. Výzkumná centra a přední světoví producenti se zaměřují na udržitelné technologie. Klasické pískování je nahrazováno moderním laserovým ošetřením, které dokáže během několika sekund vytvořit věrnou imitaci obnošení bez použití chemie a vody. Při barvení se začínají prosazovat technologie využívající pěnu místo vodních lázní, což snižuje spotřebu vody až o 99 %. Stále větší podíl na trhu získává organická bavlna, recyklovaný denim či alternativní vlákna, jako je lyocell nebo konopí, které vyžadují méně vody při pěstování.
Dnes jsou džíny samozřejmostí, kterou najdeme v šatníku téměř každého člověka bez ohledu na věk, pohlaví či ekonomické zázemí.
