Kdybych zahrál první větu Klavírní sonáty č. 14 cis moll, op. 27 č. 2 Ludwiga van Beethovena s podtitulem Quasi una fantasia, okamžitě byste ji poznali.
Název vám nic neříká? Věřte mi, poznali byste ji.
Jemně kolébavý doprovod triol pod melodií založenou na tečkovaném rytmu jediné výšky tónu (dlouhá–krátká–dlouhá) ji prozradí během několika vteřin. Pojmenovali byste ji okamžitě, i když ne jejím skutečným názvem. Vyslovili byste jméno, které je sice historicky nepřesné, ale nesmazatelně zakořeněné v kolektivní paměti: Měsíční sonáta.
Tento všeobecně rozšířený název podmanivě krásné klavírní skladby z roku 1801 je ve skutečnosti pouze přezdívkou, která vznikla až několik desetiletí po Beethovenově smrti. Od chvíle, kdy se ve 30. letech 19. století ujala, okouzlila miliony posluchačů. Když dnes skladbu slyšíme, ať už si měsíční svit vědomě představujeme či nikoli, jsme vedeni k tomu, abychom vnímali její atmosférickou náladu.
Žena, která inspirovala Měsíční sonátu?
Beethovenovi bylo roku 1801 třicet let (narodil se 16. prosince 1770). Šlo o přelomový rok, kdy se poprvé projevily známky postupující hluchoty – tragédie, která ho měla provázet po zbytek života. Zároveň se tehdy opět zamiloval do ženy z vyšší společenské vrstvy. Jmenovala se Julie Guicciardiová, rakouská hraběnka polského původu s italským jménem. Její rodina se roku 1800 přestěhovala z Terstu – tehdy rakouského města s převážně italským obyvatelstvem a kulturou – do Vídně. Jako mnoho mladých dam své doby i ona hledala učitele klavíru. A nejvyhledávanějším pedagogem ve Vídni byl tehdy mladý Ludwig van Beethoven.
Beethoven později životopisci Antonu Schindlerovi přiznal, že podlehl romantickému okouzlení. V dopise příteli z 16. listopadu 1801 psal o nejmenované ženě, kterou historikové považují právě za Giuliettu:
„Můj život je opět o něco příjemnější. Znovu chodím mezi lidi – sotva si dokážeš představit, jak opuštěný a smutný byl můj život během posledních dvou let. Tuto změnu způsobila sladká a okouzlující dívka, která mě miluje a kterou miluji i já.“
Jak však Beethoven v dopise dodává: „Bohužel nepatří do mé společenské vrstvy.“ Zamilovávat se do žen, s nimiž mu jejich vyšší postavení znemožňovalo sňatek, bylo opakujícím se motivem jeho života. Psychologické souvislosti můžeme ponechat stranou. Z uměleckého hlediska však tato nenaplněná láska inspirovala řadu jeho hudebních děl.
Právě v době svého okouzlení hraběnkou Beethoven zkomponoval i Měsíční sonátu. Tištěné vydání věnoval „Giuliettě Guicciardi“, přičemž použil běžnější italskou podobu jejího křestního jména. Mohla být právě ona – a cit, který k ní choval – skutečnou inspirací této hudby, nebo alespoň její pomalé úvodní věty?
Vír emocí
Odložíme-li stranou břemeno názvu „Měsíční sonáta“, lze první větu vnímat jako tesknou milostnou píseň plnou touhy a zároveň vědomí, že city obou milenců nemohou mít trvalou budoucnost.
Poslechněte si například interpretaci Daniela Barenboima v paláci Kinsky ve Vídni.
Pouze první věta skutečně vyvolává představu měsíčního svitu. Druhá je svěží a hravá, zatímco třetí připomíná eruptující sopku. Jak se tedy označení „Měsíční“ přilepilo právě k oněm 69 taktům tiché, zamyšlené klavírní hudby v cis moll, označené tempem Adagio sostenuto – tedy „pomalu a zadrženě“ –, které otevírají Beethovenovu třívětou sonátu?
V roce 1824 publikoval básník a hudební kritik Ludwig Rellstab následující popis této věty:
„Jezero odpočívá v šeru měsíční záře, tlumené vlny narážejí na temný břeh; zachmuřené lesnaté hory se zdvihají a oddělují toto posvátné místo od světa.“
Právě z této básnické představy vydavatelé odvodili přezdívku „Měsíční sonáta“. Koncem 30. let 19. století už byla natolik rozšířená, že se stala všeobecně přijímaným názvem.
Čistě hudební stránka díla byla ve své době revoluční. Na počátku 19. století sonáty zpravidla začínaly rychlou větou, po ní následovala pomalá a skladbu uzavírala další rychlá věta. Beethoven však v Měsíční sonátě zvolil opačný postup: začal pomalu, pokračoval středním tempem a dílo završil větou hranou závratnou rychlostí. Tím přesunul těžiště celé skladby do finále, což podtrhuje i jeho rozsah – závěrečná věta je přibližně stejně dlouhá jako první dvě dohromady.
Měsíční sonáta zároveň uzavřela Beethovenovo rané tvůrčí období. Otevřela cestu k dalšímu zkoumání hudebních forem v sonátách, smyčcových kvartetech, symfoniích i koncertech, které posunulo velkou tradici západní vážné hudby na novou úroveň výrazové hloubky.
Podělte se s námi o své příběhy na adrese namety@epochtimes.cz a pokračujte v každodenní dávce inspirace přihlášením k odběru newsletteru na www.epochtimes.cz/newsletter.
–ete–
