Komentář
Mám mnoho přátel mezi lidmi ze startupového byznysu. Není to už stejné jako dřív. Jakmile firma překročí hranici 50 zaměstnanců, zasype ji obrovské množství různých nařízení, z nichž nejdražší je zdravotní péče, ale zdaleka není jediná. Firma se dostává pod nový stupeň dohledu, čelí hrozbám odpovědnosti a povinným zaměstnaneckým benefitům, které dramaticky zvyšují náklady.
Je zvláštní, že mnoho podnikatelů už své firmy nechce rozvíjet. Svět, který oslavuje zakladatel Amazonu Jeff Bezos, a systém, který umožnil úspěch jeho i jeho společnosti, už není normou a možná už ani životaschopnou možností.
Ve skutečnosti už vůbec nejde o to vybudovat firmu od nuly až na vrchol – vytvořit instituci, která vydrží. Nepřemýšlejí dlouhodobě, natož nad budoucími generacemi. Jejich cílem je být převzati v rámci nějaké fúze financované soukromým kapitálem. Firmy tomu přizpůsobují celé fungování.
Vytlačit firmu do pozice, kdy si jí někdo všimne jako kandidáta na převzetí, je celý smysl hry. Jedním z mnoha triků, které používají, aby toho dosáhli, je vytváření iluze růstové trajektorie, která může, ale nemusí existovat. Rozjíždějí záplavy inzerátů na pracovní pozice, které nikdy nehodlají obsadit. Nabírají obrovské dluhy, o nichž dobře vědí, že je nelze splatit ze zisku a že je nakonec pohltí budoucí kupující.
Ne vždy to vyjde, ale to je v každém případě jejich cíl.
Tohle představuje obrovský posun v samotném étosu kapitalismu. Adam Smith by to nepoznal. Stejně tak ani F. A. Hayek ve 20. století. Je to něco úplně nového a ovlivňuje to všechno.
Je to vzestup private equity. Přetváří a deformuje vše kolem kapitalismu, včetně kdysi zásadního důrazu na spotřebitele a akcionáře. Firmy dnes těmto faktorům věnují menší pozornost než tomu, aby vypadaly co nejatraktivněji pro fúze a akvizice, které při odchodu přinesou obrovské výplaty.
Už nejde o budování něčeho, co si člověk ponechá a předá dětem. Jde o budování něčeho, co se prodá.
Pojem „private equity“ je ve skutečnosti zavádějící. Nejde o soukromé vlastnictví jako takové. Slovo private zde znamená něco jiného než tradiční veřejné trhy s dluhem, jako jsou například bankovní úvěry pro malé podniky. Doba, kdy člověk předkládal svůj nápad místnímu bankéři s nadějí, že poslouží své komunitě, rychle mizí. Celý smysl private equity spočívá v přeskočení starého světa do nového systému kompletně financovaného dluhem v naději na budoucí IPO a růst cen akcií poháněný dalším dluhem.
Stručně řečeno, je to chaos. A nejde o nic organického ani o působení tržních sil. Je to pokračování – monstrum doktora Frankensteina – vzniklé z přebujelé regulace, povinných nařízení a oceánů dluhů financovaných levnými úvěry a tiskem peněz centrálních bank. To je svět zrozený z nulových úrokových sazeb po roce 2008, ale také z monetárních manipulací a financializace, které sahají až do roku 1982, tedy deset let po konci zlatého standardu a začátku finanční deregulace.
Papírový měnový systém zcela změnil fungování kapitalismu.
Vzestup private equity dosahuje stále absurdnějších úrovní. Globální obchody private equity dosáhly v roce 2025 rekordních hodnot – celkem 2,6 bilionu dolarů, přičemž samotné odkupy se blížily 1,8 bilionu dolarů a velké megatransakce táhly značnou část trhu. Aktiva pod správou se pohybují mezi čtyřmi a pěti biliony dolarů a tisíce společností zůstávají dlouhodobě v držení těchto fondů.
Proč a jak k tomu došlo? Politika nulových úrokových sazeb (ZIRP) udělala z lidí, kteří spořili, hlupáky, protože jim odepřela byť jen návratnost kapitálu, která by se za normálních okolností přirozeně vyrovnala. To poslalo investiční peníze do šíleného honu za výnosem. Znamenalo to přijímání stále většího rizika financovaného tím nejlevnějším dostupným způsobem – dluhem. Tento typ financování se přelil do vykupování podniků s cílem vynutit ziskovost jakýmikoli prostředky, čestnými i nečestnými.
Kdo a co se stává terčem? Úplně všechno: zdravotnické kliniky, veterinární služby, zubařské ordinace, nájemní bydlení, rodinné firmy zabývající se správou financí, restaurační řetězce, bowlingové haly, kina, domovy pro seniory, vývojáři softwaru a aplikací – nic není ušetřeno.
Majitelé samozřejmě vždy mohou nabídky na odkup odmítnout, ale je to těžké. Čekají na ně milionové výplaty, které lze znovu vložit do dalších pokusů dělat totéž. Odtud pramení popularita „sériového podnikatele“ – podivného novotvaru používaného k popisu určitého archetypu.
Ve výsledku tyto obchody dramaticky proměnily strukturu kapitalistické výroby od budování firmy k jejímu prodeji za účelem dosažení strukturální dominance. Firmy private equity shromažďují obrovské fondy z penzijních fondů, nadací a institucí, používají dluhy prostřednictvím pákových odkupů, kupují společnosti, snižují náklady, hledají příležitosti pro předplatitelské modely příjmů, pohlcují konkurenci, nakládají další dluhy, vytahují poplatky a dividendy a nakonec firmy prodávají nebo uvádějí na burzu.
Situace ale není úplně černobílá. Obránci nového systému poukazují na efektivitu vycházející z nových metod vkládání kapitálu, zavádění disciplíny, profesionalizace provozu a odemykání hodnoty ve špatně řízených firmách. Některé akvizice skutečně přinášejí efektivitu a inovace. Výnosy nejúspěšnějších fondů historicky překonávaly veřejné trhy a financovaly penzijní fondy i nadace.
První pokusy romantizovat to jako kapitalismus na steroidech však zcela míjejí podstatu. Historickým jádrem kapitalismu bylo postavit obyčejného člověka do role spotřebitele, investora, rozhodujícího aktéra, budovatele a podnikatele. Odebíral moc princům a pozemkové aristokracii ve prospěch malých inovátorů, kteří šetřili peníze, sloužili lidem a budovali instituce, jež mohli vlastnit a předat dál.
Private equity postavené na dluhovém financování a zaměřené na konsolidaci a standardizaci tento celý étos ničí tím, že přesměrovává samotný účel podnikání. Už nejde o službu druhým, ale o přetváření každé instituce v ideální cíl pro fúzi a akvizici. Jde o epochální změnu po stovkách let zkušeností.
Podporuje krátkodobé uvažování, výrobu a řízení zaměřené na pětileté až sedmileté investiční cykly, které upřednostňují snižování nákladů, propouštění zaměstnanců, rozprodej majetku a zadlužování před trpělivým rozvojem a budováním firemní kultury.
Pokud jde o estetiku, private equity nepřináší nic jiného než násilí. Když převezmou historický hotel, bytový nebo rodinný dům, noví vlastníci vnucují prověřený model interiérového designu, který je hluboce neuctivý vůči historii. Je děsivé, co s těmi budovami dokážou udělat. Koloniální dům z 18. století dokážou proměnit v klinický žalář z bílé barvy a oceli jen proto, že to doporučili konzultanti.
Vede to také k tomu, čemu se říká financializace. Levné dluhy všechno zesílily a znehodnotily kvalitu, vzhled i skutečnou produktivitu ve prospěch splácení úvěrů a pomíjivé prázdnoty. Tento systém vysává hodnotu z reálné ekonomiky místo toho, aby ji vytvářel. Rizika nakonec nesou penzijní fondy a obyčejní střadatelé.
Když se to všechno začalo rozvíjet, kritici cítili, že se něco pokazilo. Obávali se důsledků levných peněz, včetně inflace. Když se po záchranném finančním balíčku Bena Bernankeho z roku 2008 a nulových úrokových sazbách inflace nedostavila, mohli si lidé myslet, že jsme před negativními důsledky v bezpečí.
To nebyla pravda. Docházelo k něčemu ještě horšímu, co narušovalo samotné základy kapitálové struktury.
Toto nejsou volné trhy. Je to oceán dluhů dotovaných měnovou politikou, zvýhodněným daňovým zacházením s dluhy a zisky investičních fondů a regulacemi, které zatěžují malé podnikatele mnohem více než velké hráče, kteří se v systému dokážou orientovat.
Připadá vám, že žijeme v komerčním světě, který upřednostňuje bezhlavé riskování před skutečnými inovacemi, zákaznickým servisem a dlouhodobým budováním? Přesně tak. Poděkovat můžeme rozkladným účinkům nekrytých peněz a politikám centrálních bank zachraňujících instituce příliš velké na to, aby padly. Tyto praktiky proměnily celý systém v chaos.
Dnes už dvě až tři generace podnikatelů nic jiného neznají. Mezitím sílí odpor veřejnosti vůči komerční kultuře a úspěšným podnikatelům.
Nazývejte si to, jak chcete, ale není to kapitalismus v tradičním slova smyslu. Kapitalismus měl sloužit obyčejnému člověku, ne nutit obyčejného člověka sloužit finanční elitě na úkor všech ostatních.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
