Následující příběh nám připomíná, abychom se pevně drželi své víry a nikdy neztráceli naději – bez ohledu na to, jak beznadějně může budoucnost vypadat. Stejně jako děti v děloze nikdy nejsou daleko od své matky, i my jsme objati věčným soucitem Stvořitele – a abychom pocítili tento bezpodmínečný zdroj lásky, stačí nám laskavé a pokorné srdce.
Kdesi šťastné těhotenské bříško neslo dvojčata – Víru a Pochybnost. Obě byly zdravé a rychle se vyvíjely. Jednoho dne mezi sourozenci propukl náhlý rozhovor.
Víra řekla: „Pochybnosti, víš, já opravdu věřím v život po narození. A ty?”
Pochybnost poznamenala: „Cože?! Bylo by dobré, kdybys přestala snít, Víro. Za tímto hmotným světem, který teď vnímáme, nic není. Jaký život po narození? Život je tady a teď. Nic takového jako život po narození neexistuje.”
Víra trvala na svém: „Jsem si jistá, že tam venku je něco více – něco ještě lepšího a krásnějšího než tato existence. Narodíme se a bude to brzy… a po narození život je.”
Pochybnost Víru znovu zkritizovala: „Nebuď bláhová, Víro. Buď praktická. Po narození je všechno u konce. Po narození není kam jít.
„Mám strach jen pomyslet na chvíli porodu. Podívej se na tu věc, kterou teď držíš v ruce. Není to právě tato šňůra, která nás obě vyživuje? Po narození si ji nemůžeme ponechat. Po porodu vše končí. Nikdo se sem po porodu nikdy nevrátil. Žádný život po narození neexistuje, Víro.”
Víra chvíli hleděla na Pochybnost a přemýšlela, jak probudit ztraceného sourozence. Říkat pravdu je přece důležité.
Víra řekla: „Víš, Pochybnosti, myslím, že bychom se bát neměly. Neměly bychom si myslet, že tuto šňůru po narození budeme potřebovat. Jsem si jistá, že tam je něco víc než jen tato šňůra. Věřím, že se budeme volně pohybovat, jíst a žít úplně jiným způsobem. Kdybychom po porodu zanikly, řekni mi – jaký by byl smysl života v děloze?
„Víš, Pochybnosti, věřím také v to, že existuje Matka a že nás bude chránit.”
Pochybnost se při těchto slovech hystericky rozesmála a zvolala: „Jaká Matka?! Něco takového nemůže existovat. Kde je teď, když si myslíš, že opravdu existuje? Viděla jsi ji? Nevěřím tomu, co nevidím vlastníma očima.”
Víra ujistila: „Matka tam je. Jak a proč jinak existujeme? Věř mi. Neustále cítím její láskyplný soucit všude kolem nás. Teplo, které pořád vnímáme, a ty jemné šepoty a hučení, které slyšíme – kdo jiný by k nám mluvil, ne-li Matka? Matka nás obklopuje. Setkáme se s ní po narození. Tehdy bude všude světlo. Tmy už nebude.”
Pochybnost řekla: „Nesmysl. Ničemu z toho nevěřím. Žádný život po narození, žádná Matka, žádné světlo. Tato tma a tato šňůra – to je pravda. Nech mě teď spát, už jsi mě dost otravovala.”
Víra řekla uklidňujícím hlasem: „Spi dobře, Pochybnosti. Ale brzy obě otevřeme oči v krásném světlém světě a setkáme se s Matkou. Ten den se blíží. Cítím to každým okamžikem.”
V děloze opět zavládlo ticho. Čas plynul. A pak přišel den porodu.
Dvojčata, která se chystala přijít na svět, přirozeně prožívala úzkost z „neznámé” budoucnosti.
Pak se náhle ocitla na světě plném světla, přimhouřila oči a propukla v pláč. Ale když pocítila tu důvěrně známou hřejivost a znovu uslyšela ten uklidňující šepot, pomalu otevřela oči a spatřila svou krásnou Matku. Nemohla se ubránit tomu, aby na ni hleděla dokořán otevřenýma dětskýma očima. „Ach, Matka je tak krásná,“ zvolala jejich srdce. „A miluje nás bezpodmínečně!”
Jejich nevinná srdce věděla, že odhalila tajemství: jsou v bezpečí a dorazila domů.
Poznámka redakce: Různé verze tohoto podobenství kolují na internetu již řadu let. Původ příběhu není zcela jasný, někteří ho připisují Henri J. M. Nouwenovi (1932–1996) a Wayne Dyer (1940–2015) vytvořil vlastní adaptaci ve své knize Your Sacred Self. Zde přinášíme naši verzi příběhu v dobré víře. Doufáme, že jste si ji užili.
