Berou mě tak, že tam patřím, říká česká manželka Masaje z africké buše

46-letá úřednice Hana Burcevová z Jižních Čech se do Tanzanie dostala poprvé v roce 2022 a od té doby už tam jezdit nepřestala. Vzala si muže ze zřejmě nejznámějšího tanzanského kmene Masajů a nyní pendluje mezi Českem a Tanzanií. S Epoch Times se podělila o to, jaký je život na africkém venkově, zda se kultura Masajů mění a proč její manžel nechce v České republice žít.

Jak jste se seznámila se svým manželem?

Viděli jsme televizní dokument o Zanzibaru, jak se tam pěstuje na farmách koření, a také nás zaujal Stone Town (historická část hlavního města ostrova, pozn. red.). A tak jsme se rozhodli, že tam strávíme dovolenou. Nicméně hned první ráno, první člověk, kterého jsem tam potkala na pláži, byl můj nynější manžel, což jsem samozřejmě v té době vůbec netušila a ani nepředpokládala. O žádný vztah jsem nestála, ale povídali jsme si vždycky, když jsme se vrátili z nějakého výletu, o rozdílech mezi Evropou a Afrikou, o tom, jak se žije u nás a u nich.

Když jsem odjížděla, vyměnili jsme si čísla, ani nevím proč, nikdy bych to neudělala, ale řekla jsem si můžu toho člověka zablokovat, už tam nikdy nepojedu. No nicméně za tři měsíce jsem se tam vracela a on na mě čekal na Zanzibaru. Další návštěvu už jsme jeli k němu domů do buše a už jsme tam zůstali. Od té doby už jsem tam nepřestala jezdit, respektive hned v roce 2023 se stala buš mým druhým domovem. Po obřadu v roce 2024 jsem převzala jméno manžela, takže v Tanzanii jsem Hana Luka.

V Tanzanii je důležitá příslušnost ke kmeni a je to také častá otázka při seznamování lidí. Váš manžel pochází z Masajů, pasteveckého kmene pověstného svou bojovností a svéraznou kulturou. Mimo jiné vyznávají mnohoženství. Jste jedinou ženou svého manžela?

Jsem jedinou manželkou svého muže. V Tanzanii si dokonce při oficiálním svatebním obřadu před úředníkem vybíráte, zda jde o svazek monogamní nebo polygamní a je to uvedeno i na oddacím listě. Masajové vždy tradičně vyznávali polygamii, ale postupem času se i toto mění, nyní je to v našem okolí mezi mladší generací zhruba půl na půl.

Kolik času trávíte v Tanzanii, jaký podíl v roce to je?

Je to různě podle toho, jak mám tady práci. Ale teď se čím dál více času snažím trávit tam. Snažím se to v podstatě rozdělit půl na půl. Postupně se tam chci přesunout, ale to je otázka budoucnosti, protože tady mám pořád ještě syna na střední škole.

Co ten říká na váš vztah?

Syn manžela zná, je mu sedmnáct, takže je z generace, která je taková hodně kosmopolitní, hodně otevřená a tím, že se znají, tak to prostě vzal jako fakt, jako skutečnost.

A co váš manžel, tomu se za vámi do Česka nechce?

Manžel je Masaj a Masajové jsou hodně svázaní s půdou a s dobytkem. A on navíc patří k těm, co by si nedokázali představit žít tady natrvalo. Samozřejmě by se do Evropy chtěl podívat, na prostředí, odkud pocházím, poznat rodinu, přátele, ale natrvalo si nedovede představit, že by tady žil. Já si to upřímně také nedovedu představit, protože tak, jak ho znám, on by se tu opravdu trápil bez toho prostředí, ze kterého vzešel. My tam opravdu žijeme uprostřed buše a svázanost s přírodou je tam velmi patrná.

Jak takový každodenní život v africké buši vypadá? Jak daleko máte do nejbližšího města nebo „civilizace“?

My žijeme v regionu Tanga, to je v severní části Tanzanie, spadáme pod obec Elerai. Nejbližší trochu větší vesnice je Kiberashi. Nejbližší městečko je Handeni a tam i končí asfaltová cesta. Cesta z hlavního města Dar es Salaam k nám je opravdu dlouhá, je to 5 hodin do Handeni, pak zhruba 3-4 hodiny do Kiberashi a odtud půl hodiny na motorce do buše. Říká se tomu tak trochu Masai Land (na některých mapách Masai steppe), protože v této oblasti žije hodně Masajů, i když tam samozřejmě žijí i jiné kmeny, je to promíchané.

Lokalita je položená poměrně vysoko v nadmořské výšce zhruba 1 200 metrů nad mořem, oblast je víceméně zemědělská, ale ne moc úrodná. Dá se tam vypěstovat hlavně kukuřice, fazole, slunečnice, u nás nahoře už nerostou třeba banány nebo papáje.

Jak vás u sebe na vesnici Masajové přijali?

Musím říct, že velmi hezky. Měla jsem z toho obavy, protože jsem si to vůbec nedovedla představit, Afriku jsem znala jen z turistického Zanzibaru a to je něco jiného. A pak když přijedete vyloženě do buše, to je úplně jiná realita, ale mě to vůbec nepřišlo. Já se přiznám, že mě tam vlastně nic nešokovalo. Rodina mě přijala velmi hezky, hned jsem se tam cítila jako doma. Komunita i manžel jsou věřící, protože na Masaje má dost vliv i křesťanství, i když si to promíchávají se svým tradičním náboženstvím. Jejich bůh je Enkai.

Ze začátku to bylo ve vesnici od ostatních takové, jako že se sem přijela podívat, stejně tu nezůstane, a brali mě jako turistku. Chovali se sice pěkně, ale tak trochu odtažitě. Teď už je to úplné jiné, protože vidí, že se tam normálně pohybuji jako oni, jím to, co oni, prožívám to, co oni. Takže už na vás nekoukají jako na Evropana, na kterého se přijdou podívat. Jasně, nikdy nebudu úplně jedna z nich, ale už mě berou tak, že tam patřím.

Jak s místními komunikujete?

S mužem mluvíme v angličtině, ale ostatní mezi sebou mluví jazykem maa, masajštinou a ta je hodně těžká. Snažím se pochytávat aspoň slova, určitě nejsem zatím schopná mluvit v žádných větách, protože na to nejsou žádné učebnice. Manžel mi to, co říkají, případně překládá, ale spoustu slov používají i svahilských (svahilština je oficiální jazyk Tanzanie, pozn. red.), takže se nažím učit i svahilsky. Doma mluví masajsky, ve škole se pak učí svahilsky, takže i pro děti je to zpočátku ve škole těžké. Později ve škole mají ještě i angličtinu. Hlavně ta mladší generace dneska už mluví poměrně dost anglicky. Angličtina je také druhým oficiálním jazykem Tanzanie, takže s úřady, učiteli, lékaři se dá domluvit bez problémů anglicky.

Jak to máte s vodou a elektřinou?

Elektřinu máme jenom ze solárního panelu, ty si lidé dnes už více pořizují, alespoň na svícení a nabíjení telefonu. Mobily má dnes prakticky každý dopělý, často ještě ty klasické tlačítkové, ale hlavně muži mají už chytré telefony. Telefon se používá hlavně na telefonování a posílání peněz. U nás na kopci je už i vysílač, takže je tam i dobré připojení přes data.

Voda samozřejmě do buše není rozvedená, máme jen přírodní zdroje. Takže zachytáváme, máme i nádrž na zachytávání vody svedenou z okapu a taky se voda musí dovážet, dneska už hodně na motorkách, ne jako dřív pouze ručně, pořád ještě se využívají i osli, kteří se naloží kanystry s vodou.  S osly chodí většinou ženy a děvčata. Ony to ale neberou jako nějakou těžkou činnost, je to pro ně forma sociálního kontaktu, jsou rády, že se takhle dostanou k sobě navzájem a popovídají si. Ani to nemají tak daleko, v období dešťů máme nejbližší vodu do 10 minut pěšky, ale je to přírodní zdroj, takže je zakalená a kazí se.

A co hygiena? Používáte pořád ještě „kyblíkové sprchy“ (voda se nabírá z kbelíku miskou nebo hrnkem a polévá se jí – pozn. red.)?

Ano, samozřejmě, sprcha je kyblík (smích). A záchody díra v zemi anebo do buše. Teď je ale dokonce nějaké nařízení, že kdo má postavený dům z cihel, musí mít vybudovanou jímku a záchod, samozřejmě jde o turecký záchod.

Masajové jsou tradičně kočovní pastevci. Nebo už se usadili?

Dneska už je to trošku jiné. Už to není tak, že by kočovali, že by někde založili tábor a pak migrovali někam dál. Nemůžu mluvit za všechny Masaje v Tanzanii, můžu se vyjadřovat pouze k té oblasti a té komunitě, ve které se pohybuju a žiju já. Takže u nás žijí v podstatě usedlým způsobem života a zejména v období sucha migrují jenom stáda dobytka, protože v buši vše zelené uschne. Proto je ženou někam dál a níž, kde je zdroj vody, a tím tamtoho roste víc.

Celé rodiny už dnes nemigrují, je tam znát vliv globalizace, civilizace i globálního oteplování. Prodlužování období sucha způsobilo, že už neuživí tolik dobytka a postupně se přesouvají k zemědělství a pořizují si pole.

Také si dnes lidé staví více klasické zděné domy, hlavně mladší generace. A nebo mají sice základy klasicky z klacků, ze dřeva, ale už to samozřejmě neplní hlínou smíchanou s kravským trusem, jak se to kdysi dělalo. Už si nestaví takové ty chýše, co lze vidět v některých dokumentech nebo takové ty tradiční vesnice, co se ukazují turistům na safari. Už to může být vyzděné maltou a nahoře je klasická plechová střecha. Klasickým způsobem, kdy se otvory mezi dřevem vyplní hlínou, se staví stále např. budova, kde se vaří. My máme klasický cihlový dům, tři místnosti s plechovou střechou, to je to už takový nadstandard tam.

Řekla jste, že se Masajové od pastevectví pomalu přesouvají k zemědělství. Není práce na poli tradičně vnímána jako podřadná?

Tradice jim říká, že by neměli pracovat s půdou, půda patří Enkai, Bohu. Ale už to ustupuje, protože pochopili, že nemůžou jen spoléhat na to, že někde něco naroste a oni napasou dobytek. Práci na poli jako podřadnou nevnímají, často jim s tím dnes pomáhají svahilští sousedé s traktory.

Daří se podle vás zachovávat masajskou kulturu? Umí si ji ubránit jak vůči globalizacii, tak vůči svahilské kultuře?

Oni jsou v tomhle bych řekla docela konzistentní, i když se do toho promítají moderní vlivy. Na svou identitu a kulturu jsou hrdí. I když některé tradice, které se dřív v minulosti běžně dělaly, už dnes praktikovat nejdou, například lov lvů. Když se stávali z chlapců muži, tak kromě obřízky museli ulovit lva, ale to už dnes samozřejmě není možné.

Takže některé tradice mizí, ale většinu si jich zachovávají. Pořád také hodně žijí komunitním způsobem života, ale to je běžné v celé Tanzanii, že rodinu představuje opravdu široká rodina, ne jako u nás – taťka, mamka, děti, babička, děda. Tam jsou to všechny sestřenice, všichni bratranci a jejich děti.

Důležité jsou pro Masaje také přechodové rituály, to se týká hlavně kluků a mužů.. Kluci jsou vždy rozčlenění do věkových skupin a procházejí společně nějakým iniciačním rituálem. Tyto rituály si ale nepředstavujte jako něco magického, je to prostě oslava, při které přecházejí do další životní fáze. Daná věková skupina spolu víc kamarádí, drží při sobě, protože procházejí všemi těmi životními milníky společně. Společně procházejí rituálem obřízky, pak mají zase další milník, kdy můžou postoupit dál, stávají se z nich mladší válečníci, pak starší válečníci atd. Čím jsou starší, tím větší pravomoce, ale i odpovědnost mají v rámci komunity.

Také si pořád zachovávají zvyky kolem stravování. Nejí kuřecí maso, vejce, to hodně z nich ještě dodržuje. Také je poměrně striktně oddělen svět mužů a žen, a to i při stolování. Mně osobně však nikdo nebrání jíst, co chci a také se mohu přirozeně pohybovat mezi oběma světy, jak žen, tak mužů.

A jak tu svou kulturu šíří, když říkáte, že psané slovo není? Frčí tam třeba videa?

S rozmachem moderních technologií, dat a přístupu k internetu natáčí různá videa, ale většinou jsou to spíš takové povrchní věci pro turisty, jako na pohled atraktivní skočné tance adumu. To ale moc nevypovídá o té kultuře. Málokdo to bere edukačně, že by se snažili popsat tradice a co je za nimi.

Mají Masajové třeba své pohádky?

Určitě. Existují různé legendy, pohádky a mýty, ale veškerou svou moudrost a zkušenost si předávají z generace na generaci ústně. Ve starší generaci je stále spousta lidí negramotných. Večer nebo po poledni se lidé sejdou a vyprávějí si. Že by děti měly mobily, to vůbec, to jen dospělí, mladší ženy taky ne, když už tak tlačítkový a i ten se sdílí třeba mezi čtyřmi ženami.

Jsou si vědomi, že jakmile se všechny ty jejich tradice a vědomosti přestanou předávat nebo udržovat, o svou kulturu přijdou a splynou s globální společností.

Co se od masajské nebo tanzanijské kultury můžeme naučit my Češi?

Pospolitost a úctu ke stáří. Čím je člověk starší, tím většího respektu se mu dostává a sousedé se k němu chovají opravdu hezky. U nás jsou starší lidé často osamělí a v domovech důchodců a občas na ně zapomínáme. A pak také více si vážit přírodních zdrojů, zejména vody.

Co vás na Tanzanii nejvíc štve?

Že se tam všude odhazují odpadky. Na druhou stranu vím, že se s tím dá těžko něco dělat, odpadové hospodářství neexistuje. I tam se čím dál víc šíří plasty a až se na skládce nahromadí, spálí se. Přiznám se, že i my je v buši pálíme, není to kde zrecyklovat. Na druhou stranu místní dokáží spoustu věcí využít.

Děkujeme za rozhovor.