Žijete na ostrově Korfu a říkáte, že vaším posláním je zachraňovat místní opuštěná zvířata. Co vás na tento řecký ostrov přivedlo?
Markéta Mavropoulouová: Na ostrov Korfu jsem se dostala v roce 2005, kdy jsem zde byla na pracovním pobytu. Potkala jsem tu svého budoucího manžela, se kterým jsem nakonec strávila osmnáct let. V té době tu pobíhalo množství opuštěných a hladových psů a u kontejnerů se shromažďovalo mnoho toulavých a nemocných koček, a tak jsem je začala alespoň přikrmovat. Jenže postupem času už jen krmení nestačilo. Nemocným a týraným zvířatům jsem se rozhodla pomáhat naplno, a to vše na vlastní náklady.
První měsíce na ostrově byly pro mě celkově náročné: jiná mentalita lidí, byla jsem tu bez přátel a bez rodiny. Pomoc těmto bezmocným tvorům mě však nějakým způsobem naplňovala a měla jsem pocit, že tu na ostrově dělám něco dobrého. Nehově o tom, že žít tady a odvracet hlavu od těchto nemocných a hladových tvorů jsem jednoduše nedokázala.
Věnovat se opuštěným zvířatům není zrovna nejjednodušší, ať už na Korfu, nebo kdekoliv jinde na světě…
Začala jsem pomáhat víc a víc a mé vlastní finance přestávaly stačit, a tak jsem začala příběhy jednotlivých zvířat sdílet na sociálních sítích. Tehdy v podstatě jen na Facebooku a postupně jsem se dopracovala ke kontaktům na organizace, které se záchraně psů a koček věnovaly už dlouho přede mnou. Těmto organizacím jsem začala pomáhat například dočasnou péčí a od nich jsem potom získala inspiraci, jak pomáhat ještě lépe.
Čemu se váš útulek Tlapky z Korfu věnuje nejvíc? Jaká je vaše hlavní činnost a oblast pomoci?
Naší hlavní činností je šířit na ostrově osvětu a učit místní lidi, jak se lépe chovat ke zvířatům. Bohužiaľ jedinou cestou k osvětě jsou sociální sítě. Snažíme se denně přidávat různé příběhy z běžného dne – ať už rutinu krmení, čištění nebo návštěvy u veterináře. Chci, aby lidé viděli realitu. Nejde nám jen o to, abychom zvířata někam umístili. Opravdu jde o neohodnocenou tvrdou práci bez ohledu na to, zda je svátek nebo víkend. Tím, že neskrýváme skutečnost, si získáváme lidi, kteří jsou ochotni to, co děláme, podpořit.
Pod osvětou mám na mysli zejména to, že nabízíme pomoc rodinám, které na kastrace nemají peníze. Vysvětlujeme jim, že kastrace je důležitá a že jim finančně pomůžeme, aby neměli starosti s nechtěnými mláďaty. Většina lidí je vděčná, ale jsou i tací, kteří nás odmítli. Pokud například najdeme psa v špatných podmínkách, snažíme se lidem klidně vysvětlit, v čem je problém, případně jim pomáháme situaci napravit a objasňujeme, že pes nepatří na řetěz. Někteří se na mě dívají jako na bláznivou ženu a označují mě jako „tu s červenými vlasy, co sbírá kočky a psy“. Zaměřujeme se také na kastrace pouličních zvířat, abychom zabránili jejich nekontrolovanému množení. Aktuálně je v útulku přibližně 60 psů a 30 koček, kterým se snažíme najít domov.
Kolik lidí tvoří vaši organizaci?
Jsme pouze rodinné sdružení. Tvořím ho já – já se tu na ostrově starám o zvířata – a potom moje sestra a maminka.
Co pro vás bylo za tu dobu úplně nejtěžší?
Nejhorší bylo vybudovat útulek pro psy a prostor pro opuštěné kočky. Bylo to finančně velmi náročné a zvládli jsme to pouze díky podpoře dobrých lidí, našich sponzorů. Zároveň se často trápíme s finančními problémy při běžném denním provozu. Jelikož nemáme žádnou podporu od řeckého státu, jsme závislí výhradně na příspěvcích lidí, kteří nás sledují.
Spolek jsme založili v České republice. Jeho založení přímo zde bylo natolik komplikované, že jsme od toho upustili. Založení organizace přímo na Korfu vyžadovalo mít nejméně deset členů, a protože zde až tolika lidem nedůvěřuji, tato podmínka mě odradila.
Čeho se vám naopak podařilo s vaší organizací dosáhnout?
Dá se říct, že jsme všechno budovali v podstatě od nuly. Do povědomí veřejnosti jsme se dostali zejména díky sociálním sítím. Příběhy pejsků a kočiček se šířily a my jsme získávali stále více podporovatelů a sledujících. Zároveň nás „proslavily“ i rodiny, které si u nás adoptovaly zvířátko. Organizace funguje už šestým rokem a nejvíce jsme hrdí na to, že se nám daří ročně vykastrovat 150 až 200 pouličních zvířat. Zároveň se nám za celou dobu podařilo najít domov přibližně 300 opuštěným psům a kočkám.
Snažíme se vybudovat síť pravidelných dárců prostřednictvím takzvané adopce na dálku. Jde o to, že si člověk může vybrat jakéhokoli pejska z útulku, měsíčně ho finančně podporovat a stát se tak jeho „andělem“ – projekt se jmenuje Korfánkův Andílek. Lidé tak mají pocit, že pomáhají, i když si pejska sami vzít nemohou.
Rovněž byl díky finanční podpoře veřejnosti úspěšný i předchozí projekt s betonovými boudami. Projekt byl velmi úspěšný a díky lidem a sponzorům se nám podařilo vybudovat osmnáct betonových budek v osmnácti kotcích. Každá z nich má prostor až pro tři psy. V létě během veder jim poskytují chlad a v zimě je vystýláme senem, aby zvířatům nebyla zima, přestože teploty tu nikdy neklesají pod 0 °C.
Některé řecké ostrovy jsou neblaze proslulé toulavými psy a kočkami. Platí to i pro Korfu?
Týká se to hlavně koček. U popelnic jich je množství: jsou nemocné a opuštěné a při velkém počtu kastrací mi naše pomoc stále připadá jako kapka v moři. Situace se psy se během dvaceti let, co jsem na ostrově, značně zlepšila. Kočky mi však připadají jako téměř neřešitelný problém. V letních měsících se zdržují v turistických oblastech kolem hotelů a restaurací. Lidé se nad nimi slitují a krmí je. Koncem října však turistické oblasti osiří, a tak se kočky a psi stěhují k vesnicím, kde se shlukují zejména u odpadků.
Jak tuto situaci vnímají domácí obyvatelé?
Starší generace to vůbec nevnímá jako problém. Psy berou jen jako zvířata – tvory, kteří mají hlídat dům nebo kurník a být přivázáni na řetězu. Mladší generace k tomu přistupuje zodpovědně, proto doufám, že se situace zlepší. Mladí lidé nevnímají kastrace jako zásah proti přírodě a neodmítají je z náboženských důvodů, jako to bývá u starší generace. Většina podpory přichází od cizinců, kteří na ostrově žijí – ať už jsou to Němci, Rakušané, Angličané nebo Nizozemci. Pokud pomáhají Řekové, patří spíše k mladší generaci. U starších lidí se velkého porozumění nedočkáte.
Jak vypadá celý postup od oznámení až po odchyt a umístění u vás?
Pokud nám někdo zavolá nebo nás upozorní na opuštěné zvíře, je naší povinností nejprve zjistit, zda nemá čip, a tedy i majitele, a zda se jen nezatoulalo. Pokud majitele nedohledáme, zkoušíme přes sociální sítě zjistit, zda se někomu neztratilo. Až když nemáme žádné výsledky, můžeme zvíře umístit – samozřejmě pokud máme volnou kapacitu. Většinou je to tak, že útulek praská ve švech. Pokud nemůžeme pejska z ulice vzít k nám, snažíme se kontaktovat jiné organizace nebo dobrovolníky. Někdy se to řeší placenou dočasnou péčí, dokud se místo u nás neuvolní.
Konkrétní místa na ostrově mám spojené právě s odchyty. Když jimi projíždím, hned se mi vybaví, které zvířátko jsme právě tam zachránili.
Co u vás čeká tato odchycená zvířata ?
Nejdříve je čeká veterinární prohlídka. Pokud je zvíře zdravé, následuje odčervení, ošetření proti parazitům, očkování, případně kastrace. Pokud vykazuje známky nějaké nemoci, děláme detailní vyšetření, krevní testy a zahájíme léčbu. Kvalitní strava a bezpečné místo jsou samozřejmostí.
Kromě toho se snažíte získat podporu i na odvodnění určité části háje. O co jde?
Ano, letošní zima byla z hlediska počasí velmi náročná. Silné deště způsobily sesuvy půdy, cesta byla částečně zatarasená a vytopilo nám část místnosti pro kočky. Jelikož se útulek nachází v olivovém háji, mnoho opatření proti povodním se udělat nedá. Do kočičí místnosti, která byla zaplavená, jsme zavedli dodatečný odvodňovací systém. Zimy na Korfu jsou známé silnými srážkami, ale ty letošní byly extrémní.
Jak vám mohou pomoci lidé z Česka či Slovenska?
Mohou nás sledovat, sdílet naše příspěvky, finančně nás podporovat, adoptovat si zvíře… V létě nás po dohodě můžete během dovolené i navštívit. Sestra minulý rok v Česku organizovala dobročinný bazárek, kde si lidé mohli kupovat věci – většinou použité – a výtěžek byl věnován právě našim „Tlapkám“. Díky této akci se vybralo více než 100 000 Kč. Příprava akce trvala více než tři měsíce, ale výsledek stál za to.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
