Anglické 19. století se stalo milníkem technologických a vědeckých pokroků, které s sebou přinesly i dramatické proměny dámského šatníku. Oděv v této éře nebyl pouhou marnivostí, odrážela se v něm přísná společenská etiketa, technologické inovace v textilním průmyslu i postupný posun k větší praktičnosti pro každodenní život.
Tento průvodce vás provede stoletím skrze jemné látky, zářivé barvy i lehký mušelín a zavede vás přímo do salónů tehdejších modistek, abyste byli dokonale připraveni na nadcházející společenskou sezónu.
Jak věrně odráží šatník literárních hrdinek realitu tehdejší regentské a viktoriánské Anglie? A jaká nečekaná tajemství v sobě tehdejší oděvy ukrývaly?
Vítejte v regentské Anglii 19. století: Jak oblékala své hrdinky Jane Austenová?
Na počátku 19. století si mohla generace mladých dívek po dlouhé době vydechnout. Těžké a upjaté brokáty, napudrované paruky a korzety, které byly typickými znaky georgiánské módy, se staly minulostí.
S příchodem regentské éry se móda výrazně zjednodušila a zjemnila, a to jak ve střizích, tak ve zdobení. Po dramatických událostech Velké francouzské revoluce se v rámci empírového stylu, silně ovlivněného Napoleonem, do estetiky vrátil vliv antického Řecka a neoklasicismu.
Raný empírový styl byl až étericky jemný a přinesl ženám do té doby nepoznaný pocit lehkosti. Splývavé šaty z lehkých látek, jako byl mušelín či batist, měly světlé barvy, vysoký pas posunutý až těsně pod prsa, krátké rukávy a drobný živůtek.
Později, pod výrazným francouzským vlivem, začaly šaty zdobit zlaté výšivky a třpytivé detaily.
Jane Austenová tak své hrdinky oblékala do obdobných šatů, do krásných bílých rób s vysokým pasem a krátkými rukávy, které přesně odrážely estetiku této přelomové doby.
Honosné róby debutantek a praktický oděv pracující vrstvy
Mladé dívky, které teprve vstupovaly do světa dospělých a čekala je první společenská sezóna, oblékaly výhradně šaty v jemných, světlých a pastelových tónech, jež měly podtrhovat jejich mládí a nevinnost.
Jakmile však čas plynul a z dívky se na sňatkovém trhu stávala „stará panna“, proměnil se i její šatník. Svobodné ženy, které již překročily věk obvyklý pro vdávání, odkládaly světlé tóny a začaly nosit tmavší, jednodušší hedvábí. Tyto nevýrazné barvy je měly symbolicky odsunout do pozadí společenského dění.
Zcela odlišně k odívání přistupovaly ženy z pracující třídy, které musely svůj šatník podřídit maximální praktičnosti. Nejčastěji oblékaly šaty z levnějších variant mušelínu či bavlny. Na venkově i ve městech pak hospodyně a dělnice velmi často nosily volné a pohodlné pracovní kabátky.
Další oblíbenou variantou byly šaty s otevřenou sukní. Ty měly přiléhavý živůtek a rukávy k loktům, díky čemuž vytvářely o poznání elegantnější siluetu než obyčejný pracovní kabátek.
Jak královna Viktorie udávala směr dámské módy
Po období regentské lehkosti přišel v dějinách odívání nový, hlubší tón. Svobodu volných siluet vystřídala tradiční elegance, která kladla důraz na vznešenost, společenskou důstojnost a ženský majestát. Hlavní inspirací této proměny se stala mladá královna Viktorie.
Krátké rukávy tehdy vystřídaly bohatě nadýchané rukávy a sukně se dramaticky rozrostly, aby se mohly grandiózně vlnit v rytmu vídeňského valčíku.
Nejzásadnější revolucí ve viktoriánské siluetě byl vynález klecové krinolíny a později turnýry. Zatímco krinolína v padesátých letech 19. století dodávala sukním pomocí kovových obručí obrovský zvonovitý tvar, turnýr, nebo také honzík, v šedesátých až osmdesátých letech 19. století látku v zadní části boků nadzvedával. Společně tak vytvářely pro tuto éru typickou, dramatickou siluetu.
Po smrti prince Alberta se však zarmoucená královna Viktorie zahalila do černé, čímž dala módě této éry vážný a hluboce důstojný ráz.
Hrozba jménem Scheelova zelená
Devatenácté století je často nazýváno „dlouhým stoletím“. Přestože technologické, sociální a politické změny tehdy dosáhly svého vrcholu, negativní důsledky vědeckého pokroku se výrazně projevily i v textilním průmyslu.
Zatímco dámy z vyšší společnosti toužily po nejnovějších módních trendech, netušily, že se kvůli nim doslova vystavují smrtelnému nebezpečí. Právě ve viktoriánské éře se totiž těšily obrovské popularitě šaty barvené do sytých, jasných odstínů takzvané Scheelovy zelené. Tento zářivý pigment, který pod osvětlením v salonech vypadal fantasticky, však obsahoval toxický arsenitan měďnatý.
Ikonická bledost a slabost tehdejších křehkých dam tak často nebyla projevem jemné ženské nátury nebo momentální slabosti, ale důsledkem pomalé, tiché otravy, kterou jim způsoboval jejich vlastní módní šatník.
Revoluce v dámském šatníku: Bloomers aneb kalhoty jako elegantní prvek
Vrstvení látek ve viktoriánské éře s sebou přineslo značnou těžkopádnost, která dámy z vyšší britské společnosti podněcovala k nalezení odlehčenější alternativy. Řešení se našlo v podobě Bloomers – kontroverzního oděvu, který v roce 1851 představila americká publicistka Amelia Bloomerová. Tento prvek přinesl do dámského šatníku dosud nepoznanou ladnost a nový šmrnc.
Nešlo však o přímou kopii volných orientálních kalhot jako z pohádek Tisíce a jedné noci, ale spíše o vkusnou alternativu k dlouhým a objemným sukním.
Skutečné opodstatnění tohoto oděvu se projevilo až s nástupem popularity jízdy na kole v 80. a 90. letech 19. století. Cyklistika vyžadovala volnost pohybu, kterou tradiční těžké sukně neumožňovaly. Kalhoty typu Bloomers nabídly ideální spojení funkčnosti a dobové etikety, ženám dodaly potřebnou lehkost při jízdě, aniž by cokoli ubraly na jejich přirozené eleganci a důstojnosti. Z původně specifického oděvu se tak stal vkusný symbol nové éry aktivního životního stylu.
Romány tehdejší doby nelhaly, šatník literárních hrdinek byl přesným odrazem reality plné společenských pravidel, technologických pokroků i skrytých nebezpečí. Celý tento vývoj nám dokazuje, že touha po praktičnosti nemusí znamenat ztrátu vkusu. Tehdejší odívání totiž nebylo pouhou marnivostí, ale vkusným zrcadlem své doby a nadčasové ženské grácie.
