Komentář
Je snadné vidět, že Írán řídí represivní režim. Ženám, které nenosí šátek na hlavě, hrozí pokuty a tresty odnětí svobody. Křesťané i stoupenci dalších náboženství tam pravidelně čelí útlaku a pronásledování. Íránská armáda mezitím běžně skanduje „smrt Izraeli“ a „smrt Americe“.
Současným nejvyšším vůdcem Íránu je Mojtaba Chameneí, jehož předchůdce a otec byl začátkem letošního roku zabit při izraelském leteckém útoku. Nový vůdce stejně jako jeho otec soustřeďuje ve svých rukou nejvyšší politickou i náboženskou moc, což může být nebezpečná kombinace. Právě proto Spojené státy a Izrael nechtějí, aby Írán získal jadernou zbraň.
Propojení politiky a náboženství v Íránu bez jakýchkoli zábran v sobě skrývá i střízlivou realitu. Není překvapivé, že utlačovaní Íránci nedokážou vytvořit významnější odpor vůči současnému režimu, přestože mají k dispozici podporu mnoha vnějších sil. Americké a izraelské letecké údery mohou moc režimu naopak posilovat, protože vytvářejí dojem, že je nezbytné zapojit se do ideologického boje, před nímž režim dlouhodobě varoval. V íránské společnosti pravděpodobně neexistuje žádná jiná myšlenka natolik silná, aby dokázala soupeřit s ideologií, kterou nabízí režim. Proto zatím neexistuje žádné jednoduché řešení.
Zvažme však na okamžik, že klíčem k vítězství nad Íránem může být nejprve konfrontace s Čínou. Současná existence íránského režimu je umožněna Čínou, která je největším obchodním partnerem Íránu a hlavním odběratelem íránské ropy.
A nyní si uvědomme, že Peking ovládají nebezpeční náboženští fanatici. „Komunismus je náboženství?“ ptáte se. Rozhodně ano. Navzdory svému názvu se tato strana mnohem více podobá náboženství než tomu, co si my na Západě představujeme pod pojmem politická strana nebo cokoli jiného.
Členové Komunistické strany Číny (KS Číny) musí v Číně každý týden navštěvovat studijní schůzky a považovat spisy Karla Marxe, Mao Ce-tunga, Teng Siao-pchinga a dalších stranických vůdců za nezpochybnitelné dokumenty – posvátná písma. Místní tajemníci strany – kněží – vyžadují ideologickou poslušnost a trestají jakýkoli odpor. Chce-li člověk studovat na vysoké škole nebo získat pracovní povýšení, musí složit politickou zkoušku a uvádět odpovědi schválené stranou – rituály. Se stranou se zachází jako s bohem a v rámci státem prosazovaného ateismu popírá všechna ostatní náboženství. (Náboženství v Číně sice existují, aby se zachovalo zdání náboženské svobody, jak je popsáno níže, jejich představitelé však musejí být členy strany.)
Navíc jde o fanatické a zlé náboženství – sektu. Teng Siao-pching doporučoval „zabít dvě stě tisíc lidí výměnou za dvacet let stability“. Komunismus od samého počátku – od vydání Komunistického manifestu – prosazuje násilí jako nezbytný prostředek řešení třídního konfliktu, který podle této ideologie trvá až do chvíle, kdy se všechny země stanou plně komunistickými nebo socialistickými. Vyhlídky těch, kteří komunismus nepřijmou, jsou skutečně apokalyptické. Není proto překvapivé, že politický útlak a zabíjení představují trvalou realitu společností ovládaných fanatickým kultem komunismu.
„Ano, ale na rozdíl od Íránu je Čína alespoň obchodně obratná, sleduje vlastní zájmy, netouží po sebevraždě, je rozumně pragmatická a stojí pevně na zemi,“ můžete namítnout.
Právě tady má Západ přes oči přetaženou pověstnou vlnu. Hluboce zakořeněná asijská snaha zachovat si tvář a udržovat zdání normálnosti vytváří fasádu běžného fungování. Pomáhá tomu i obrovský internetový firewall a celé armády internetové policie, které tvrdě potlačují vše, co do této falešné normality nezapadá. Veškeré události určené veřejnosti jsou v Číně pečlivě inscenovány tak, aby nikdy nepůsobily fanaticky. Politická rozhodnutí a změny vznikají za zavřenými dveřmi a čínský pochybně zvolený „Všelidový kongres“ je pak s monotónní poslušností schvaluje – zákony obvykle procházejí 95 až 100 procenty hlasů – v pouhé parodii na demokracii.
Skutečnost neustálého porušování lidských práv ze strany KS Číny však vypráví jiný příběh. Sebevražedné jednání státu se odehrává každý den v zabíjení vlastních nevinných občanů, ať už jde o zastánce demokracie, praktikující Falun Gongu, křesťany, tibetské buddhisty, Ujgury nebo kohokoli dalšího, kdo se dostane do konfliktu se stranou – včetně jejích vlastních členů.
Jinými slovy, nejde o to, že by KS Číny byla méně nebezpečně pošetilá a fanatická než íránský režim. Jen své fanatické sklony dokáže lépe skrývat. Nejvýraznějším příkladem je pandemie covidu-19, kterou způsobila mimořádně nebezpečná biologická zbraň uniklá ze špatně řízené laboratoře a která zabila nejméně jeden milion Američanů (bez započítání úmrtí po očkování), nemluvě o dalších milionech po celém světě. Íránský režim nikdy nezpůsobil smrt v takovém rozsahu.
Nedávné výroky amerického prezidenta Trumpa proti komunismu se stále více přibližují podstatě problému. Dělá to z nutnosti kvůli vzestupu demokratického socialismu ve Spojených státech – komunismu pod jiným názvem – který je šířen veřejně financovaným školstvím na všech úrovních. Čím dříve si uvědomíme, že komunismus je ve své podstatě fanatický náboženský projekt, tím dříve bude možné problém řešit prostřednictvím ekonomického odpoutání, důsledného využívání měkké síly a návratu k tradiční kultuře a hodnotám doma i na světové scéně.
Jinými slovy, Spojené státy nyní vedou válku proti fanatickým režimům, které spojují náboženskou a politickou moc v jedinou ďábelskou sílu. Centrem této zhoubné formy fanatismu je Peking.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
