Ze zdravotnictví do politického světa přišla s hlavním cílem – uzákonit eutanazii a posílit paliativní péči. Zatímco péče o nemocné v terminálním stádiu se v tuzemsku rozvíjí, eutanazii prozatím většina zákonodárců odmítá. Senátorka Věra Procházková (ANO) nyní usiluje o prosazení zákona o zdravotních službách, který má nově upravit rozhodování o péči na konci života.
Návrh by zakotvil právo každého pacienta na paliativní péči a definuje postupy pro situace, kdy ošetřující lékař dospěje k závěru, že další léčba je medicínsky neadekvátní. Novela by také stanovila pravidla pro nezahájení a nepokračování v léčbě udržující pacienta při životě a pro tzv. terminální tišení bolesti, jehož vedlejším účinkem může být zkrácení života, přiblížila senátorka legislativu v únoru.
Někteří senátoři zákon označili za „zakuklenou eutanazii“, stejně jako některé hospicové iniciativy. Procházková nakonec nahradila termín „terminální tišení bolesti“ za „kontinuální hlubokou paliativní sedaci“. Senát legislativu ve druhém čtení projedná dnes 29. července.
Celý život se pohybujete ve zdravotnictví, jsou to právě tyto zkušenosti, které vás motivují prosazovat eutanazii a zlepšení paliativní péče?
Ano, jednoznačně. Hlavně za tím stojí moje třicetiletá praxe na oddělení ARO a čtyřicetiletá praxe na záchrance, kde vidím, co se děje. Samozřejmě tomu přispěla i moje rodinná zkušenost, konkrétně úmrtí mé matky, která zemřela bez přítomnosti své rodiny, o což si sama řekla. Naštěstí jí v té době zdravotnický personál vyhověl, protože byla také zdravotnice a zemřela tak v poklidu.
V roce 1996 u nás, na rozdíl od jiných států, paliativní péče téměř neexistovala. To mě motivovalo ke snaze o její rozvoj a uzákonění eutanazie. První krok je ovšem zlepšení péče, poté případně eutanazie. Věřím totiž, že lidé, kteří mají kvalitní péči, si o eutanazii většinou nepožádají.
Posunula se za ten čas paliativní péče?
Ano, v předminulém volebním období jsme s ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem (ANO) připravili pilotní projekty ve fakultních nemocnicích, kde se zhodnotilo, kolik paliativní lůžko vlastně stojí, což byl stavební kámen paliativních oddělení. Věci ale postupují pomalu, do dneška je ve velkých městech péče dostupnější než někde na periferii. Problémy se nevyhnou ani Praze. Zažila jsem, že tu lidé nemohli najít ani lůžko, ani žádnou službu domácí péče. To pro mě bylo opravdu tragické.
Ale ano, jinak se zlepšuje. I přesto jsou lidé, kteří péči nechtějí. Časté je to především u mužů, neboť pro ně je to nesmírné ponížení, když jim někdo pomáhá na toaletě a podobně. Když se podíváte na statistiku sebevražd u nás, velmi často jsou to lidé v terminálním stádiu. Podle mě je ta eutanazie nedotažená a je potřeba s tím ještě pracovat. Když vidím, že ji schválili i ve Francii, mají ji i v Rakousku, celém Beneluxu nebo třeba Švýcarsku, proč nemůže být i u nás?
Původně jste chtěla předložit zákon o eutanazii a paliativní péči. Vznikl z toho zákon o zdravotních službách, který eutanazii výslovně nezmiňuje. Reagovala jste tak na kritiku některých hospicových asociací a politických kolegů?
Ano, původně to byl zákon o paliativní péči a rozhodování na konci života neboli eutanazii. Rozdělila jsem to, protože se paliativcům nelíbilo, že je to spojené. Eutanazii jsem zatím nechala stranou. Zákon reaguje hlavně na potřebu ochrany zdravotníků a pacientů a na roztříštěnou terminologii a postupy.
Někteří senátoři ale tvrdí, že projednávaný zákon o zdravotních službách je ve skutečnosti „skrytá eutanazie“ nebo „zadní vrátka pro její uzákonění“. Jak na tuto kritiku reagujete?
Eutanazie je aktivní čin. Tohle je pasivní, to je velký rozdíl. Jediné, co jim na to můžu říct, je, že jen popisuji, co se již děje, a dávám to na papír, aby ten, kdo to poskytuje, nebyl kriminalizován. Jestli to nechápou, tak to je mi líto. Je to tím, že ani jeden z nich není zdravotník, který by to viděl a zažil. Moje máma při bolestech věděla, že když bude mít morfin v častějších dávkách, zastaví se jí dechové centrum a zemře. I tak si o něj říkala každou hodinu. A sestřičky jí ho na pokyn lékaře šly dát, i když věděly, že dávky překračují.
Mně tedy jde o nastavení jasných pravidel, která dnes chybí. Zaregistrovala jste kauzu v Děčíně, kdy kriminalizovali primáře, protože dával pacientům vyšší dávky morfinu? Jen si představte tu situaci – máte lékopis a pacienta, který trpí a na dávky si postupně zvyká a potřebuje je navýšit. Vy mu chcete pomoct, ale jak pak jako zdravotník budete obhajovat, že jste přehnal dávky a pacient zemřel? To se může stát.
Zažila jsem taky, že posílají paliativní pacienty domů s celou krabičkou morfinu. A to je v pořádku? Do toho jim jiný lékař může napsat fentanylové náplasti, psychiatr zase jiné léky, a pacient má bolesti dál, protože léky jdou proti sobě a nezabírají. Můj zákon právě tohle upravuje. Je to velká ochrana zdravotníků i pacientů.
Původní návrh hovořil o terminálním tišení bolesti s vedlejším účinkem smrti, což vzbudilo kritiku například České společnosti hospicové péče. Vy jste termín nakonec změnila na kontinuální hlubokou paliativní sedaci. Nepovede i to k možnému úmrtí?
Může to vést, samozřejmě, a vede to i dneska. Ta hluboká sedace pacientovi víceméně prospěje v tom, že ho uspí. Ten termín tu už existuje, akorát si to každý dělá po svém. Někdo má pumpičku, někdo infuzi, někdo domů dostane krabičku morfinu. To není dobré. Proto je potřeba to sjednotit v zájmu zdravotnického personálu, ale i toho pacienta a zavést to jako legální způsob.
Moje představa je, že zdravotník s pacientem předem připraví plán péče, ve kterém pacient jasně určí, co si přeje a co už ne. Vše se zaznamená do zdravotnické dokumentace a se souhlasem pacienta seznámí lékař s rozhodnutím i rodinu. Dnes může pacient léčbu odmítnout, ale lékař pak může jen přihlížet tomu, jak člověk přestane jíst a pít a postupně umírá. Takhle bych si nepřála ukončit život.
Ministerstvo zdravotnictví dalo do provozu Strategii rozvoje paliativní péče do roku 2035. Spolupracujete i s Vojtěchem?
Ano, při projednávání jsou vlastně tři varianty – jedna je, že zákon schválí jako celek a poputuje do Sněmovny. Druhá je, že novelu neodhlasují. A třetí, že neschválí zákon, ale usnesení zdravotního výboru, které ministerstvo vybízí k tomu, aby novelu zapracovalo právě do strategie. S ministrem a jeho spolupracovníky jsem už jednala. A ti už na první verzi říkali, že je dobrá a že ty změny se udělat musí.
Jaké dáváte návrhu zákona šance při projednávání?
Myslím si, že jsme s týmem vyhověli hodně výtkám, i když si stejně myslím, že eutanazie a paliativní péče patří k sobě. Před rozdělením jsem původní zákon v podstatě okopírovala z lucemburské verze, která funguje už léta. Žádný kluzký svah tam není. Je striktnější než ten holandský nebo dánský. Uvidíme, jak to dopadne.
A když se zákon zamítne?
To už mám ty kroky vymyšlené. Spojím paliativní péči zpátky s eutanazií a načtu kompletní zákon o pořízení na konci života. Mám v Senátu ještě dva roky. V Poslanecké sněmovně také spolupracuji s poslancem, který si to vezme.
Děkuji za rozhovor.
