„Opatrně!“ „Tak vysoko ne!“ „Už s tím přestaň!“
Často slýcháváme znepokojené rodiče, jak své děti při hraní nabádají k bezpečnosti. Nedávné výzkumy však ukazují, že takový přístup je zbytečně přeopatrný a že děti potřebují víc příležitostí, aby do svých venkovních hrátek vměstnaly více rizika.
Mají-li děti při hraní pocit riskování, je to pro ně napínavější a víc strhující, a ony si tak mohou lépe prověřit své hranice a balancovat na hraně nejistoty. Lezou po stromech, staví si pevnosti, toulají se s kamarády po okolí a hrají bojovky.
Výzkum ukazuje, že takové hraní vede ke zvýšené fyzické aktivitě, k rozvoji sociálních dovedností, lepšímu rozhodování o rizicích, větší odolnosti a silnějšímu sebevědomí. Když sledujete děti, jak si hrají, intuitivně vás napadne, že tyto závěry vědců jsou logické.
Je důležité si uvědomit, že rodiče ani odborníci nejsou ti, kdo rozhodují, jaká hra je pro konkrétní dítě riskantní. Děti musí dostat duševní i fyzický prostor, aby samy přišly na to, jaká míra rizika je dobrá a jaká ne. Musí to být dost troufalé na to, aby to vnímaly jako dobrodružné, ale zase ne natolik riskantní, aby je to příliš vystrašilo.
Za roky praxe jako výzkumnice na prevenci zranění jsem si dobře vědoma toho, co se může zvrtnout a jak tomu zabránit, ale protože mám zároveň doktorát z vývojové psychologie, obávám se, že necháváme své děti v přílišném bezpečí.
Zabraňovat dětem, aby prozkoumávaly nejistotu, může mít na jejich zdraví a vývoj nechtěné negativní následky, kupříkladu úzkost a fóbie nebo sedavý životní styl.
Obavy rodičů
Řada rodičů, s nimiž jsem při svém výzkumu hovořila, uznává důležitost rizika při hraní, ale ta je přebita strachem z možného zranění nebo únosu.
Další, čeho se rodiče bojí je, že je někdo nahlásí úřadům za to, že přivádějí děti do nebezpečí. Takového obavy přispívají k přeopatrnosti a nadměrné kontrole dětí.
Nedávno se však ukázal zase opačný trend, kdy se rodiče bojí, že jejich potomek je příliš plachý a nemá v životě dost rizika. Tito rodiče chtějí vědět, jak by mohli do her svých ratolestí zavést silnější faktor rizika.
Takový přístup mě děsí stejně jako nadměrné ochranářství. Oba dva přístupy mohou totiž zvyšovat riziko zranění a ublížit dětem, protože neberou v potaz schopnosti a preference dítěte.
Jak se toho děti mají o sobě a o životě dozvědět víc, když nad nimi pořád stojí rodič a povídá jim, co a jak mají dělat?
A co úrazy?
Nikdy nebylo bezpečnější být v Kanadě dítětem než dnes. Pravděpodobnost úmrtí v důsledku zranění je 0.0059 procent. Hlavní příčinou smrti jsou silniční nehody a sebevraždy, ne hry venku.
Vlastně je větší pravděpodobnost, že děti budou muset vyhledat lékařské ošetření při organizovaných sportech než u nevázaného hraní. Stejně tak pravděpodobnost únosu cizí osobou je tak malá, že ji statistiky neberou ani v potaz.
Odborníci na dětskou úrazovost se ve snaze o zachování rovnováhy snaží zavést přístup, který bude pro děti ne co nejbezpečnější, ale pouze tak bezpečný, jak je nezbytně nutné.
Děti jsou z podstaty schopné
Riskantní hry jsou důležitou součástí lesních školek a dalších institucí v Kanadě i zahraničí. Například ve Velké Británii si děti v lesních školkách staví bunkry, lezou na stromy, používají nástroje a zakládají oheň – to vše pod pečlivým dohledem.
Ředitel jedné školy na Novém Zélandu se rozhodl, že jeho žáci nepotřebují žádná pravidla. Žáci měli dovoleno lozit na stromy, stavět pevnosti, jezdit na kole, zkrátka cokoliv si usmysleli.
Jeho škola byla součástí velké studie, která zjistila, že žáci, kteří mají dovoleno riziko při hraní, jsou šťastnější a není mezi nimi tolik šikany jako na školách, kde tento přístup nepoužívají.
Když vidíme děti, jak si hrají a riskují při tom, uvědomíme si, že jsou daleko schopnější, než si myslíme. Dokonce i hodně malé děti, když dostanou šanci, vykazují jasné schopnosti samy vyhodnocovat rizika a přijít na své vlastní limity.
Stačí otevřít oči a být ochoten spatřit to, co je před námi. A co je nejdůležitější, ustoupit stranou a dát dětem šanci, aby zkoušely věci samy. Potenciál pro učení je obrovský.
Co má rodič dělat?
Nastavět zbytečné zábrany pro hraní dětí nebo je naopak příliš do něčeho tlačit, to obojí je problematické.
Naše role jako opatrovníků dětí je dát jim svobodu, aby samy bádaly a hrály se podle vlastního uvážení, zatímco rodiče dohlíží na skutečná nebezpečí, která by mohla pro bezpečnost dětí znamenat vážnou a reálnou hrozbu.
Jak to vypadá v reálném světě se liší dítětem od dítěte v závislosti na jejich stupni vývoje, osobních preferencích a kompetencích. Například hrát si na místech, kde je možnost ztracení se, je běžné pro děti všech věkových skupin: předškolák ukrývající se v křoví si připadá jako dobrodruh v džungli, zatímco jeho rodiče na něj dohlíží, ale přitom mu poskytují pocit nezávislosti.
U starších dětí se může jednat o prozkoumávání okolí s kamarády. Rodiče jim v tom mohou pomoci tím, že v nich postupně vybudují dovednosti potřebné pro dodržování bezpečnosti silničního provozu.
Pro rodiče, kteří mají problémy najít tu správnou rovnováhu, jsme u nás vyvinuli internetový nástroj OutsidePlay.ca (v angličtině), kde pomáháme rodičům zvládat jejich strach a vymyslet plán dětských aktivit, kde se bude více riskovat.
Obvykle jde jen o to se naučit, jak dětem při hraní ustoupit z cesty. Změna může být zcela prostá od počítání do třiceti, než zasáhnete, až po to dát jim volnou ruku, aby se rozhodovaly samy. Rodiče jsou často překvapeni tím, co uvidí.
Mariana Brusonniová je docentkou pediatrie na University of British Columbia v Kanadě. Článek byl převzat z portálu The Conversation. Přeložil Ondřej Horecký
