Folktales je okamžitou klasikou, oblíbeným dokumentem a filmem, který může a bude měnit životy, jakmile se vymaní z houfu dokumentárních titulů.
1 h 45 min | dokument | 2025 (v USA uvedeno jako NR – bez oficiálního ratingu)
Folktales (v doslovném překladu „lidové pohádky“ či „lidové příběhy“) – vynikající nový dokument o teenagerech, kteří unikají závislosti na mobilních telefonech a objevují své poslání – začíná lidovou pověstí z norské mytologie. Je mi důvěrně známá – byla to jedna z prvních, kterou jsem slyšel ve čtvrté třídě poté, co jsem přešel z veřejné školy na waldorfskou.
Vypráví o tom, jak Všeotec, jednooký Odin, putoval na svém osminohém oři Sleipnirovi ke Stromu života a požádal tři bohyně, jež tkají nitě lidského osudu – Norny Uror, Verdandi a Skuld – o radu, jak vést šťastný život. Ty mu řekly, že taková odpověď se nedá získat tak snadno. Člověk musí projít strastmi a nést určité útrapy, aby se k něčemu takovému dostal.
Na prahu dospělosti
Dokumenty jsou skvělým a pohodlným způsobem, jak se stát světoběžníkem z pohodlí vlastního gauče, a to za cenu běžného streamovacího předplatného. Ve Folktales se brzy ocitneme se skupinkou teenagerů, kteří se sjíždějí do tradiční střední školy Pasvik Folk High School (známé jako „folkehøgskole“), přibližně 320 km severně od polárního kruhu, v nádherné norské divočině.
Podobných škol existují po celé Skandinávii stovky. Tyto lidové školy poskytují službu podobnou amishskému „rumspringa“ – období, kdy je amishská mládež dočasně puštěna z komunity, aby prozkoumala svět a rozhodla se, zda skutečně chce zůstat u svého způsobu života.
Studentka Hege Wik (vlevo) a instruktorka Iselin Breivold při jízdě se psím spřežením ve „Folktales“. (Magnolia Pictures)
Skandinávské lidové školy jsou jedinečné instituce, které nabízejí mladým lidem, nacházejícím se mezi středoškolským vzděláním a univerzitou, možnost zvolit si netradiční rok „gap year“. Jde o praktický, intenzivní, rukama prováděný, na přežití v divočině zaměřený přístup, hluboce zakotvený v realitě.
Jde o pravý opak učení z knih – je to forma terapie zahrnující samostatnost a službu druhým. Rodiče je společně vysadí na okraji světa, studenti se seznámí a brzy se učí, jak se o sebe postarat v hlubokých lesích, v mrazech pod nulou. Součástí služby je i vzájemná pomoc, včetně krmení a péče o věrné psy, kteří táhnou jejich spřežení. Je to zasvěcení do dospělosti prostřednictvím jízdy se psím spřežením v arktické divočině – a bezpochyby nejchytřejší metoda řešení moderních problémů teenagerů, jakou jsem kdy viděl.
Hege, Bjorn a Romain
Podobně jako tři Norny se Folktales zaměřuje na tři studenty a dokumentuje jejich cestu k dospělosti. Diváka silně inspiruje, jak tito studenti čelí jedinečným obtížím, získávají sebevědomí při překonávání útrap a zakoušejí radost z úspěšného zvládnutí výzev, jako je ponoření do ledového jezera. Nejdůležitější je vzájemné pouto mezi studenty; film ukazuje, jak je rozvoj emoční inteligence, který se zde pěstuje, cennější než cokoli, co by se naučili za univerzitní lavicí.
Typické problémy teenagerů, kteří nejsou zvlášť společenští a nevědí, jak zapadnout, navázat a udržet přátelství, silně rezonují s diváky. Uvědomujeme si, že máme více společného, než si myslíme. Potíže a pochyby, které si mladí myslí, že jsou jen jejich vlastní „poraženecký“ problém, jsou ve skutečnosti velmi rozšířené.
Všichni tři studenti jsou výrazně odlišní. Hege Wik, která je snad srdcem filmu, je představena scénou, kdy jí matka naznačuje, že si do divočiny asi nemusí brát sedm druhů řasenky. Přestože zápasí s problémy obrazu a váhy, je nejvynalézavější a nejodhodlanější členkou skupiny, což z ní dělá tak trochu hrdinskou postavu této pestré party. Film uzavírá záběry Hege po skončení Pasvik High a její volbou kariéry.
Bjorn Tore, jehož upovídaná energie připomíná herce Chrise Pratta, působí, jako by Pratt byl v pubertě s nadváhou. Je to roztomile nemotorný kluk. Otevřeně mluví o tom, že je „nerd“, který má potíže navázat a udržet přátelství.
Film zachycuje některé jeho statečné, ale trapné pokusy o nenucenou konverzaci. Každý se v tom pozná, i kdyby jen na chvíli, a fandíme mu, aby si osvojil dovednosti přežití, které mu dodají sebevědomí. Jeho slzy vděčnosti a hlubokého smutku na konci, kdy se musí rozloučit s novými přáteli, dojaly celé publikum novinářské projekce.
Romain, rovněž s problémy v sociálním kontaktu, říká: „Mám pocit, že když mluvím, jsem otravný, a když nemluvím – jsem nudný.“ Romain je nejvíce zaměřený na přemýšlení a těžce se potýká s částí výuky zaměřenou na primitivní dovednosti: organizaci tábora, sekání dřeva, sběr třísek, rozdělávání ohně a tavení sněhu.
Romain se loučí se svým psem – přitahoval ho „nejplašší pes ve výběhu“, protože měli podobné povahy, ve „Folktales“. (Magnolia Pictures)
V jednom okamžiku se Romain snaží ukňouraně přesvědčit instruktory Thora-Atleho Svortevika a Iselin Breivold, aby se o něj postarali při noci o samotě v lese, kdy hustě sněžilo. Ti mu jemně vysvětlí, proč to nejde. Otevřeně mu řeknou: musíš se do toho pustit sám, pořádně se zapotíš – pokud tě budeme rozmazlovat, nic se nenaučíš. Pro dnešní děti závislé na obrazovkách je to cizí pojem.
Nejoblíbenější moment přišel, když ho později šli zkontrolovat. Děti byly venku ve tmě se psy. Nevěděli přesně, kde Romain je, tak Svortevik zkusil zahoukat „a-woo“. Nic. Ale jak víme, žádný pes neodolá pořádnému zavytí „a-woo“. „A-wooooo!!“ Ozvalo se vzdálené psí „a-wooo!“. Instruktoři se zasmáli, vydali se tím směrem a brzy narazili na Romaina a jeho psa, kteří byli v pořádku, s útulným ohněm. To byl velký úspěch a na Romainově spokojeném úsměvu bylo vidět, jak se mu rozšířila duše.
A-woo!
Folktales se také zaměřuje na roztomilé a oddané psy, kteří ve škole žijí a pracují jako tažní psi, společníci studentů a občas i chlupaté kapesníky. Třetina filmu je věnována psům. Zasloužili by si novou oscarovou kategorii za nejlepší záběr z psí perspektivy.
Možná se objeví veganské protesty kvůli „chudákům psům dřoucím jako otroci při tahání těžkých saní“. Ale ti, kdo tomu rozumějí, vědí, že nic pes nemiluje víc než tahání saní. Milují to. Žijí pro to. Čirá psí radost, nadlidský kardio výkon, šťastné mávání jazykem, soustředění se na chlupatá záda spoluběžce, euforické splynutí smečky.
Podobně jako ve veslování mají i v psím spřežení různé pozice pro různé psí talenty: inteligentní vůdčí psi vedou tým a určují tempo. Za nimi jsou psi, kteří pomáhají zatáčet. Následují týmový psi, kteří dodávají spřežení tahovou sílu, a nakonec psi, nejblíže k saním, siláci, kteří zvládají váhu a kontrolu pohybu saní. Jsou nesmírně silní, klidní a odolní.
Psí spřežení by mělo být novým zimním olympijským sportem.
Kamera
Jedním slovem – kamera je fantastická. Norská tundra a polární záře jsou nepřekonatelné ve své severské vizuální magii. Bylo by snadné spoléhat na malebné obrazy Boží severské divočiny, ale zde fungují jen jako krásné kulisy k modernímu příběhu o dospívání, který by měli vidět všichni teenageři (a dospělí závislí na telefonech). Psi, často komické trapasy dospívajících a soucitné emoční průlomy se ve Folktales spojují do silné lekce lidskosti.
Film je také hlubokou připomínkou síly špičkových pedagogů. Folktales ukazuje talentované, otevřené, citlivé a chápající učitele, kteří dokážou být podle potřeby střídavě měkcí i pevní. Vedou tyto nejisté mladé lidi k překonání jejich největších strachů. V současnosti Amerika zaostává v uznání neocenitelných přínosů vzácných a talentovaných učitelů. (pozn. red.: jde o názor recenzenta)
Mimochodem, moje velmi talentovaná waldorfská učitelka právě skončila s desetiletími vášnivého učení dětí. „Helikoptérové“ rodičovství, tedy přehnaně ochranitelská výchova, a „probuzené“ waldorfské školství, posunuté směrem k módní „woke“ ideologii, pohřbily i ten příběh o Nornách, který jsem zmínil na začátku recenze. Dnes už se nesmí vyučovat, protože norská mytologie je považována za „rasistickou“. Zdá se, že v roce 790 n. l. v Norsku nebylo možné najít žádné lidi z Haiti, Ekvádoru, Bangladéše nebo Japonska, kteří by tam žili – a to nezapadá do profilu laskavé, „inkluzivní“ norské mytologie. Skutečná historie je vedlejší; je příliš jednotně, a tudíž „ostudně“ bělošská. A tak modrovlasá a fialovlasá „mytologická policie“ waldorfských škol zakázala Thóra, Odina, Freyu, Midgardského hada a vlka Fenrise, protože jsou prý pro děti „nebezpeční“.
Folktales je okamžitým kandidátem na nejoblíbenější dokument všech dob – a filmem, který může a bude měnit životy, až se dostane z balíku dokumentárních psích spřežení.
Folktales
Dokumentarní snímek
Režie: Heidi Ewing, Rachel Grady
Stopáž: 1 hodina 45 minut
Datum uvedení: 25. července 2025
Hodnocení: 5 z 5 hvězdiček
Pozn. red.: V současné době není uvedení dokumentu Folktales v českých kinech ani na tuzemských streamovacích platformách potvrzeno. Doporučujeme sledovat program filmových festivalů a distribuci artových kin.
Chtěli byste číst i jiné články o umění a kultuře? Pošlete nám své tipy či zpětnou vazbu na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
