Režisér a scénárista Zdeněk Jiráský chtěl zavzpomínat na dobu dospívání, první lásku a „touhu po svobodném myšlení a nezávislosti“. Vznikl z toho film o útěku dvou dětí, které se snaží uniknout od nepříjemných rodinných situací. Dospělí budou asi u filmu trnout, protože si uvědomují, že každý musí nakonec nést odpovědnost za věci, které udělá. Pro dětské postavy to je jenom „hra“.
Snímek nepřináší jenom drama na filmovém plátně, ale také s sebou nese příběh dvou dospívajících herců, který probíhal během natáčení mimo záběry kamery. Daniel Zeman a Maisha Romera Kollmannová spolu strávili během natáčení dva měsíce, během dubna a března si museli udělat volno ve škole a podniknout cestu s filmovým štábem z České republiky přes Slovensko až do lokality na okraji Bukurešti.
Film na mě působí jako morální varování zejména pro rodiče, aby se snažili vytvářet pro děti prostředí, ze kterého nebudou muset utíkat.
Film o útěku dvou dětí z nepříjemných rodinných situací. (Continental Film)
Přináší také opakující se kritiku závislosti mladé generace na mobilních telefonech. „Pořád se schováváš za telefon?“ ptá se Maisha postavy Marka, který je submisivní. Ona je rozhodnější, starší a chytřejší (a bez telefonu). Vede jejich dobrodružství a nechá si obarvit vlasy na modro jako symbol své rebélie proti útlaku, který vnímá v rodině.
Když jsem se s herci po promítání setkal, zdál se mi protřelejší a hovornější naopak Daniel, zatímco Maisha se držela zpátky. „Od natáčení už to jsou dva roky, od té doby jsme se neviděli. Až na předpremiéře,“ říká Marek.
„Byli jsme spolu během natáčení 24/7, takže by bylo asi fajn, kdybychom se (po natáčení) vídali, ale žijeme jinde,“ říká Maisha.
Film je depresivní příběh dětí, které se rozhodly „zahrát si na dospělé“, zasazený do depresivních kulis rozpadlých staveb, železobetonových nádraží a chátrajících domů.
Na filmu pro mě bylo občerstvující pouze setkání s herci, režisérem a kameramanem, kteří mi vyprávěli zážitky z natáčení, které probíhalo v době covidu a začínající války na Ukrajině, což depresivní atmosféře jistě ještě přidalo volty. „Museli jsme použít jiné vlaky, protože byly plné lidí, kteří utíkali z Ukrajiny,“ řekl kameraman Michal Černý po promítání.
Během filmu jsem hledal v záběrech a dialozích krásu a povznesení, zatímco na plátně běžely kulisy rozpadu a sterilních dialogů bez emocí. Vzpomněl jsem si na vnitřní klid, ale i strach, který zažívám, když procházím starými polorozbořenými domy, a to je v podstatě i atmosférou celého filmu – klid a strach – na cestě za (dočasnou) svobodou.
Když záběry kamery ke konci filmu konečně zachytí nějakou zeleň a zpěv ptáků, uvědomíte si, jak je příroda nádherná a občerstvující pro lidskou duši.
Závěrem
Jestli máte na film zajít? Režisér Jiráský mi říkal, že někteří lidé se na projekcích smáli – já se nesmál. Memento filmu, které směřuje k rodičům, jsem vstřebal už z traileru. Když dělám retrospektivu celého filmu, nejsem si jistý jeho přínosem, protože celý únik dvou dětí je slepá ulička, která neskončí dobře. Ale ten film má také srdce, což se dá do recenze obtížně vepsat a musíte si to sami zažít v kině.
Jak jsem psal na začátku, je to podle mě film spíš pro rodiče. Co z něho budou mít teenageři, nedokážu posoudit – asi deprese, možná se pobaví nebo se uvidí v zrcadle. Pokud je film zrcadlo současné mládeže a rodinných vztahů – potěš pánbůh.
Hodnocení: 70 %
