Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem Komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.

Obsah

1. Umění: dar z nebes

2. Obrovský vliv umění na lidstvo

3. Jak komunismus sabotuje a zneužívá umění

a) Umění v komunistických zemích

b) Komunistické prvky za avantgardou

c) Převrácení tradiční estetiky: ošklivost se stává uměním

d) Pokřivení literatury

Závěr

Odkazy

1. Umění: dar z nebes

Lidská civilizace vytvořila nespočet knih o tom, co představuje skutečnou krásu. Teisté jsou si vědomi, že všechny divy světa pocházejí z nebe. Umění s vnitřní hloubkou se pokouší napodobit a zobrazit krásu nebe v lidském světě. Inspirace umělců pochází od bohů.

Pokud se umělcům dostane osvícení a požehnání od bohů, mohou se stát ve své oblasti význačnými postavami.

Velcí renesanční umělci, vedeni silnou vírou a zbožností, směřovali své tvůrčí úsilí k tomu, aby vytvořili díla, která velebí bohy. Jejich spravedlivá mysl a laskavé skutky si získaly uznání a požehnání nebes. Středověcí renesanční umělci jako Leonardo da Vinci, Michelangelo a Raffael ovládli techniky, kterými až téměř zázračně předstihovali své předchůdce a vrstevníky. Svými díly – malbami, sochami či architekturou – se stali nesmrtelnými klasiky uměleckého světa.

Tato díla dávají lidstvu již po staletí ušlechtilý příklad. Díky těmto dílům mohou umělci pozdějších generací studovat a ocenit ryzí uměleckou techniku a veřejnost může skutečně pocítit a spatřit božskou přítomnost. Jestliže budou tyto práce, techniky, které je vytvořily, a duch, který tyto umělce naplňoval, zachovány, lidská společnost bude schopna udržet si své spojení s nebesy. I když budou lidé procházet obdobím dekadence a úpadku, budou mít díky těmto dílům naději, že se navrátí k tradici a naleznou cestu ke spáse.

Stejné zásady platí i v hudební oblasti. Jedno rčení, které údajně pochází z německého operního domu, praví: „Bach nám dal Boží slovo. Mozart nám dal Boží smích. Beethoven nám dal Boží oheň. Bůh nám dal hudbu, abychom se mohli modlit beze slov.“ Johann Sebastian Bach po celý svůj život považoval za nejvyšší princip při tvoření své hudby velebení a ctění Boha a oddanost Bohu. Na všech jeho důležitých hudebních partiturách nalezneme písmena SDG – zkratku hesla „Soli Deo gloria“, jež znamená „Jen ke slávě Boží“.

Toto je nejvyšší říše, které umělec může dosáhnout – zhmotnění nebeských předmětů v lidské říši skrze zjevení od Boha. Velké obrazy a sochy a ty nejnádhernější hudební skladby v raném barokním a klasickém kánonu byly všechny dílem věřících lidí a představovaly vrchol uměleckého snažení, kterého člověk může dosáhnout.

Tři nejdůležitější prvky umělecké tvorby jsou reprezentace, vytváření a komunikace. Všechny umělecké výtvory obsahují téma, tedy poselství, které se autor snaží sdělovat, bez ohledu na uměleckou formu, ať už se jedná o báseň, malbu, sochu, fotografii, román, hru, tanec nebo film. Umělec přenáší téma do srdce čtenáře, posluchače nebo diváka. Tento proces je komunikací – přenosem umělcovy mysli do mysli příjemce.

Aby umělci dosáhli cíle komunikace, musí mít vynikající schopnost napodobit a re-prezentovat – předmětem nápodoby je svět bohů či člověka, nebo i podsvětí. Podle cíle svého ztvárnění začíná poté umělec tvořit – což je proces zdokonalování hlubších nebo podstatnějších prvků objektu a posílení vlastní schopnosti vyjádření či schopnosti komunikovat a zasáhnout srdce svého publika. Pokud má umělec spravedlivou víru v nebesa a v morálku, nebesa mu poskytnou k tvorbě inspiraci. Taková díla pak budou božská, čistá a dobrotivá – prospěšná jak umělci, tak i společnosti.

Na druhou stranu, když umělec opustí morální standardy, do tvůrčího procesu se vloží negativní prvky, umělce ovlivní zlé síly a využijí jej k vyobrazení ohavných výjevů z podsvětí. Práce tohoto druhu škodí autorovi i širší společnosti.

Hodnota pravověrného, tradičního umění je tak zřejmá. Božská kultura a umění na Východě a na Západě představovaly spojení mezi bohy a lidskou civilizací a měly být jejich prostředníky. Myšlenky a poselství přenášené tímto uměním jsou krása, dobrotivost, světlo a naděje. Na druhé straně znetvořené umění vytvářejí ti, kdo jsou pod kontrolou zlých prvků. Vrážejí klín mezi člověka a Boha a stahují člověka blíže ke zlu.

2. Obrovský vliv umění na lidstvo

Velká umělecká díla předávají dědictví lidstva dále, šíří znalosti a moudrost, a posilují charakter. Ve velkých civilizacích na Východě i na Západě vždy zaujímala význačné postavení.

Starověký řecký matematik a filozof Pythagoras věřil, že tajemství hudby spočívá v její nápodobě harmonie nebeských těles, která odráží harmonii vesmíru. Číňané měli podobný názor. Čínské klasické texty Zápisky historikaKlasická díla v hudbě diskutují o tom, jak hudba koresponduje s pěti prvky a jak by hudební nástroje měly reprezentovat a napodobovat vzory nebe a země. Pouze tímto způsobem může „hudba velkolepého stylu“ vykazovat „stejnou harmonii, která panuje mezi nebem a zemí“. [1] Ve starých čínských příbězích je takováto hudba schopna přivábit jeřába a fénixe a dokonce přivolat nebeské bytosti.

Konfucius jednou řekl: „Dynastie Čou má za sebou dvě období. Mají tak bohatou kulturu! Následuji Čou.“ [2] Obdivoval také, jak císař Čou vládl za pomoci rituálu a hudby: „Moudrý císař Šun vynalezl pětistrunný hudební nástroj, který nazval čchin, zpíval na jeho melodii o jemném letním jižním větříku, a tak hle, jeho říše byla dobře řízena [pod blahodárným vlivem jeho hudby].“ [3]

„Hudbu prince Čchin rozbíjejícího nepřátelská vojska“, kterou složil první císař dynastie Tchang, Li Š‘-min, uznávaly i okolní etnické menšiny. V Nové knize Tchang se píše, že mnichovi Süan-cangovi při cestě na Západ, kam se vypravil hledat buddhistická písma, král jednoho z navštívených území řekl: „Váš císař musí být svatý, protože složil ,Hudbu prince Čchin rozbíjejícího nepřátelská vojskaʻ.“ [4]

Francouzský královský dvůr oplýval během vlády Ludvíka XIV. vysokou elegancí, která byla znázorněna v tanci a umění. Tanec obsahuje nejen techniky pohybu, ale i sociální etiketu a normy. Ludvík XIV. prostřednictvím umění a kultury svého dvora inspiroval Evropu a byl napodobován jak dalšími dvory, tak i širokým obyvatelstvem po celé Evropě.

Pruský panovník Bedřich Veliký byl nejen vynikajícím králem, ale i skvělým hudebníkem, skladatelem a flétnistou. Nařídil výstavbu berlínského operního domu, osobně nad operou dohlížel a otevřel ji širšímu okruhu společenských tříd. Opera dodnes zůstává důležitou součástí německé kultury. Těchto pár příkladů objasňuje, jak může mít ortodoxní umění dlouhodobý vliv na společnost.

Autentické umění odpovídá přirozenému zákonu, napodobuje božskou moudrost a nese s sebou zvláštní energii a účinky. Má příznivý dopad na lidi, a to fyzicky i duchovně. Ortodoxní umělci pracují nejen na fyzické a technické úrovni, ale také, ve svém spojení s tématem díla, na úrovni duchovní. Tito umělci někdy vyjadřují pocit prožití vyšších sil mimo tento fyzický svět. Tento efekt je podobný tomu, když člověk zpívá ódy Bohu – jde o posvátný a nebeský zážitek, který překračuje lidský jazyk.

Pro ty, kteří oceňují výtvarné umění, jsou jednotlivá díla zvláštním prostředkem, jak se spojit s nebesy. V umění se nachází lety nahromaděná moudrost lidí, jejich kreativita a inspirace. Často zahrnuje hluboké významy, které dalece přesahují to, co je vidět na povrchu. Některá díla vyzařují zvláštní druh duchovní energie. To vše má na hluboké, duchovní úrovni vliv na diváky. Efekt je jedinečný a nenahraditelný jakýmikoli jinými prostředky.

Dobrý umělec může ovlivňovat morálku společnosti tím, že skrze dojemné příběhy a obrazy vnáší do lidských srdcí určité hodnoty. Dokonce i ti, kteří nemají hluboké vědomosti či vzdělání, mohou získat vhled, inspiraci a morální ponaučení, které tradiční umění vyjadřuje. Považme, kolik lidí se v tradičních společnostech naučilo rozlišovat správné od špatného či dobro od zla prostřednictvím lidových příběhů, jako je „Malá mořská víla“ a „Sněhurka“. Kolik Číňanů se učilo ze čtyř mistrovských románů čínské historie a tradičního umění vyprávění a dramatu? Takováto díla zobrazují lidem nebeské principy, umožňují člověku pocítit boží velikost a jejich působením se člověk touží přizpůsobit nebeským principům.

Prostřednictvím umění neviditelným způsobem působí i zdegenerované hodnoty. Profesor Robert McKee ve své knize Story (Příběh) uvádí: „Každý účinný příběh nám předává určitou výbušnou myšlenku, kterou nám prakticky vnutí, a přiměje nás tak, abychom mu uvěřili. Ve skutečnosti je přesvědčivá síla příběhu tak velká, že můžeme uvěřit jeho smyslu, i kdybychom ho považovali za morálně odpuzující.“ [5]

Jak v pozitivním, tak v negativním smyslu může mít umění obrovský vliv na lidskou morálku, myšlení a chování. V žádném případě nejde o přehánění. Moderní společnost má ohledně toho mnoho příkladů.

Celosvětovou pozornost si například vysloužil tzv. Mozartův efekt. Vědecká komunita provedla řadu studií o pozitivním vlivu Mozartovy hudby na lidi a zvířata. V roce 2016 se v podrobnější studii Mozartova efektu ukázalo, že Mozartova hudba má pozitivní vliv na kognitivní (poznávací) funkce a chování člověka. Avšak hraní Mozartovy hudby pozpátku má překvapivě zcela opačný efekt. Moderní atonální hudba Arnolda Schoenberga má podobný účinek, jako když se hraje Mozart obráceně – což svědčí o škodlivém charakteru této hudby. [6]

Ve srovnání s atonální hudbou má rocková hudba ještě negativnější účinky. Jistý výzkumník shromáždil data ze dvou podobných měst: město, ve kterém rozhlas a televize vysílaly velké množství rockových písní, zaznamenalo o 50 procent více případů těhotenství mimo manželství, osobních zhroucení, úmrtí mládeže, zločinů atd. [7] U některé rockové hudby je dokonce sebevražda považována za logickou. „Jejich temné rytmy a depresivní texty lze jistě chápat jako povzbuzení k sebevraždě a je nevyvratitelným faktem, že mladí lidé po jejím opakovaném poslechu skoncovali s životem.“ [8] Není neobvyklé, že dospívající spáchali sebevraždu podle toho, jak se to psalo v rockových textech, a mnoho rockových hudebníků upadlo do deprese a drogové závislosti a rovněž spáchali sebevraždu.

Dalším známým negativním příkladem je nacionalistický nacistický film Triumf vůle. Přestože režisérka Leni Riefenstahlová tvrdila, že vytvořila dokument, tento propagandistický film vynikal svým uměleckým mistrovstvím. Velkolepé scény a obrazy moci přispěly k tomu, že diváci souzněli s energií a silou za nimi. Řada metod kamerového snímání a střihu v tomto dokumentu posléze ovlivnila filmový průmysl na celá desetiletí.

Film se však také stal důležitým propagandistickým dílem pro Hitlera a nacistické Německo a proslul jako jeden z nejúspěšnějších propagandistických filmů v historii. Britský deník The Independent v roce 2003 napsal: „,Triumf vůleʻ svedl mnoho moudrých mužů a žen, přesvědčil je, aby [režim] obdivovali, místo aby [jím] opovrhovali, a nepochybně pomohl nacistům získat přátele a spojence po celém světě.“ [9]

Porozumíme-li tomu, jak velkou moc umění má, může nám to pomoci lépe pochopit význam tradičního umění a důvod, proč zlé elementy chtějí podkopat a sabotovat lidské umění a přivodit jeho degeneraci.

3. Jak komunismus sabotuje a zneužívá umění

Umění má obrovský vliv na změny ve společnosti, a tak není divu, že jej komunismus využívá pro účely sociálního inženýrství.

a) Umění v komunistických zemích

Komunistické strany jsou si vědomy toho, jakou sílu umění má. Používají ho k vymývání mozků a přeměňují všechny umělecké formy v nástroje, které jim pomohou tento proces vylepšit. Mnoho lidí se vysmálo Komunistické straně Číny za to, že zpěváky a herce pasovala na armádní generály. Podivují se, jak se mohou civilisté stát generály, když ani neprošli vojenským výcvikem a nebyli vycvičeni ve zbrani nebo v boji. Komunistická strana je přesvědčena, že lidé v takových rolích jsou při prosazování a podporování komunistického kultu stejně důležití jako vycvičení vojáci – a možná ještě důležitější. V tomto smyslu je jejich vojenská hodnost zcela v souladu se zásadami strany. Jak řekl Mao Ce-tung: „Musíme mít také kulturní armádu, která je absolutně nepostradatelná pro sjednocení našich řad a potlačení nepřítele.“ [10]

Umělecká představení v komunistických zemích jsou koncipována tak, aby lidé zapomněli na utrpení, které jim přináší komunistická vláda, a pěstovali svou loajalitu ke straně prostřednictvím umění. Tohoto propagandistického efektu – nazývaného „práce s myslí“ – nemůže být dosaženo pouhou vojenskou silou.

Srovnejme slavnostní zahajovací ceremoniál olympijských her v Pekingu, který stál daňové poplatníky obrovské částky, severokorejský festival zpěvu a tance Arirang, a baletní skupiny bývalého Sovětského svazu. Všechny slouží potřebám strany. V září 2011 ministerstvo kultury Komunistické strany Číny pořádalo v Kennedyho centru ve Washingtonu, D. C., takzvaný „čínský kulturní festival“ s názvem Čína: národní umění. Návštěvníci mohli vidět klasický balet podle komunistické strany Red Detachment of Women („Odloučená rudá jednotka žen“), který propaguje třídní nenávist a komunistické násilí.

Pokud by pravověrné umění, které má blízko k nebesům a podporuje tradiční hodnoty, mělo existovat současně s uměním ovládaným stranou, které se používá k vymývání mozků veřejnosti, pak by stranické umění ztratilo svůj monopol a nemělo by žádný účinek. Proto všechny komunistické země udržují v otázkách umění a vydávání knih přísnou cenzuru.

b) Komunistické prvky za avantgardou

Po staletí se klasické umění předávalo z generace na generaci. Tato tradice pokračovala až do 20. století, kdy byla náhle zpřetrhána. Proces předávání byl v umění nahrazen radikální avantgardou a dědictví začalo rychle degenerovat. Umělec Robert Florczak k tomu poznamenal: „Hluboké, inspirativní a krásné bylo nahrazeno novým, odlišným a ošklivým. Měřítka se snižovala, až dokud žádná nezůstala. Zbylo jen osobní vyjádření.“ [11] Lidstvo tak ztratilo svůj univerzální smysl pro estetiku.

Zdroj tohoto úpadku v nových uměleckých hnutích je úzce spjat s ideologickými trendy, které byly ovlivněny komunismem. Mnozí z těchto umělců jsou buď přímo komunisté nebo různí para-komunisté, anebo byli těmito hnutími přinejmenším ovlivněni.

Georg Lukacs, maďarský kulturní komisař komunistické internacionály a zakladatel západního marxismu, založil frankfurtskou školu. Jedním z jeho úkolů bylo vytvořit „novou kulturní formu“ opuštěním tradiční kultury. Tato nová kulturní forma začala tím, že vyloučila umění, které se snažilo znázorňovat bohy. Jak napsal Herbert Marcuse, německý socialista a zástupce frankfurtské školy: „Umění se vzpírá těmto [daným společenským] vztahům a zároveň je překonává. Tímto způsobem umění podkopává převládající vědomí, běžnou zkušenost.“ [12]

To znamená, že tito umělci zapojují umění do vzpoury proti nebesům a podvracení morálky. Takovýto pohled nyní v moderním umění převládá.

Gustave Courbet, zakladatel francouzské realistické školy, byl jedním z účastníků Pařížské komuny. Byl zvolen členem výboru Komuny a předsedou radikální Federace umělců. Courbet se věnoval transformaci starého systému a zakládání nových uměleckých směrů. Nařídil Federaci, aby zničila neoklasicistní stavbu, Vendômský sloup (který byl později přestavěn). Courbet popřel, že lidské bytosti vytvořil Bůh, a byl odhodlán používat umění k vyjádření světonázoru proletariátu a materialismu. Je známý svým výrokem: „Nikdy jsem neviděl anděly ani bohyně, takže nemám zájem je malovat.“ [13]

Courbet věřil, že reforma umění je opravdovou revolucí. Ve jménu malování toho, co nazýval skutečností, nahradil vlastně krásu ošklivostí. Ve svých obrazech zachycujících nahotu se například zaměřoval zejména na zobrazování ženských genitálií, což měl být revoluční čin, druh vzpoury a prohřešku proti tradici, kterým chtěl podnítit komunistický aktivismus. Myšlení a život Courbeta jsou dokladem úzkých vazeb mezi komunistickou ideologií revoluce a moderním uměním.

Revoluční zápal umělců tvořících koncem 19. století přinesl pod vlivem modernistického myšlení do uměleckého světa celou řadu hnutí. Na rozdíl od tradičních škol uměleckého ztvárnění se jednalo o avantgardní hnutí, která se výslovně snažila podkopat tradici. Termín „avantgarda“ byl poprvé použit socialistickými učenci k popisu uměleckých hnutí, která odpovídala jejich vlastním politickým snahám.

Tyto vlivy s sebou na konci 19. století přinesly impresionismus. Moderní umělci od té doby opouštěli požadavky tradiční olejomalby, včetně potřeby přesnosti, proporce, struktury, perspektivy a přechodu mezi světlem a stínem. Poté následovaly neoimpresionismus (pointilismus) a postimpresionismus, jejichž díla se zaměřovala na zkoumání osobních pocitů umělce. Tuto školu reprezentují osobnosti jako Georges-Pierre Seurat a Vincent van Gogh, kteří byli stoupenci socialismu. [14] Van Gogh byl závislý na absinthu a trpěl duševní chorobou, a tyto tendence jako by odrážely i jeho obrazy.

Umělecká díla obsahují poselství, která jejich tvůrci chtějí lidem předat, a jsou médii, jejichž prostřednictvím autoři komunikují se svým publikem. Umělci ve vrcholném období renesance přinesli svým divákům soucit a krásu. Oproti tomu obrazy současných umělců vyzařují negativní a temné odkazy. Moderní umělci opouštějí své vlastní myšlenky a nechávají se ovládat bytostmi a přízraky nízkých úrovní. Sami jsou často nekonzistentní a zmatení, a jejich práce jsou podobné – tmavé, negativní, mlhavé, šedé, depresivní, dekadentní a neuspořádané.

Po impresionismu přišel expresionismus a fauvismus, a poté následoval Picassův kubismus. Sám Picasso vstoupil v roce 1944 do francouzské komunistické strany. Ve svém dopise „Proč jsem se stal komunistou“ uvedl: „Můj vstup do komunistické strany je logickým krokem v mém životě a v mé práci, a dává jim smysl. … Ale během útlaku a povstání jsem cítil, že to nestačí, že musím bojovat nejen malbou, ale i celou svou bytostí.“ [15]

Picasso podporoval zpřetrhání vazeb s klasickými způsoby malování. Všechno mu bylo jen kusem těsta, které stačí zvednout a vytvarovat tak, jak se mu zlíbí. Čím děsivějším se jeho dílo stalo, tím šťastnější byl. Proces vytváření obludných obrazů je procesem ničení obrazu, až do bodu, kdy mu nikdo nemůže rozumět. Dokonce ani Georges Braque, moderní umělec, který spoluzaložil kubismus s Picassem, neměl rád Picassovy „Avignonské slečny“ a tvrdil, že se Picasso určitě napil ropy a na plátno pak vychrlil oheň. [16]

Marcel Duchamp, zakladatel dadaistického hnutí v umění, se také snažil rozvrátit a vzbouřit proti tradici tím, že vystavoval a používal hotové předměty (tzv. ready-mades). Obnovoval nalezené nebo továrně vyráběné předměty a přeměňoval je na takzvané umělecké instalace. Duchamp byl nazván otcem konceptuálního umění a obhajoval myšlenku, že uměním může být nazváno cokoliv. Dadaistické hnutí je samo o sobě komunistickým projektem, o čemž svědčí manifest berlínských dadaistů, který vyzýval k „mezinárodnímu revolučnímu spojení všech tvůrčích a intelektuálních mužů a žen na základě radikálního komunismu“ a dále k „okamžitému zabavení majetku“ a „k okamžité regulaci všech sexuálních vztahů podle názorů mezinárodního dadaismu prostřednictvím založení dadaistického sexuálního centra“. [17]

Dadaistická kritika tradice se ve Francii rozvinula do surrealismu, jejž reprezentuje komunista André Breton, který obhajoval revoluci. Byl proti údajnému útlaku, který člověku přináší rozum, kultura a společnost – což byl typický pohled moderních evropských umělců té doby. Umělecká hnutí tyto principy dále rozvinula do abstrakce, minimalismu a pop-artu. Abstrakcionismus vyjadřuje emocionální projevy vzpoury, nepořádku, prázdnoty a útěku před skutečností. Všechny tyto školy jsou druhem postmodernismu, který si klade za cíl svrhnout všechna pravidla, logické myšlení a morálku. [18] Tito umělci se dopouštějí i takových nehorázností, jako je otevřené znesvěcení obrazu Ježíšovy matky, svaté Marie. [19]

Ne všichni moderní umělci podporují levicovou politiku, avšak s komunistickým myšlením zde existuje jasná ideologická linie – a tou je odmítnutí konceptu nebes a snaha nahradit Boha jako výchozí bod pro pochopení lidského života. Tyto „ismy“ mají ve veřejné sféře stále větší vliv a jejich konečným cílem je marginalizovat klasické umění.

c) Převrácení tradiční estetiky: ošklivé se stává uměním

Četné školy moderního umění, které se objevily a rozvíjely, sdílejí několik společných znaků: převracejí konvenční estetiku, pokládají ošklivost za krásu a chtějí šokovat svou ohavností, až do takové míry, jak to jen umělcova představivost dovolí.

Marcel Duchamp se podepsal na pisoár a pojmenoval jej „Fontána“, aby jej mohl vystavit pro veřejnost v New Yorku. Ačkoli bylo vystavení předmětu zamítnuto, toto Duchampovo gesto bylo mezi jeho vrstevníky v uměleckém světě považováno za chytrý vtip a umělci a akademici to později pokládali za známku vysoké kreativity. Takové je prostředí v uměleckém světě, kde je klasická malba na stojáncích marginalizována a umělecké instalace se staly populární. V roce 1958 uspořádal Yves Klein v galerii Iris Clert v Paříži výstavu s názvem Prázdnota – ukázalo se, že zobrazovanými pracemi jsou prázdné zdi.

Hlavní postavou poválečné německé avantgardy byl Joseph Beuys, který si v roce 1965 pomazal hlavu medem a zlatými lístky a tři hodiny bez přestání cosi mumlal k mrtvému zajíci v náručí, v díle „Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci“. Podle Beuyse by umělcem mohl být každý. Jedna anekdota praví, že při jedné příležitosti to už jeden pochybující divák nevydržel a ozval se: „Mluvíte o všem pod sluncem, jen ne o umění!“ Načež mu Beuys odpověděl: „Vše pod sluncem je umění!“ [20]

V roce 1961 Piero Manzoni, klíčová postava avantgardy, naplnil 90 plechovek vlastními výkaly, nazval je uměleckými díly a poskytl je k prodeji pod názvem „Merda d’artista“ („Umělcovo hovno“). V roce 2015 se jedna z plechovek prodala v Londýně za rekordní cenu 182 500 liber, tedy přes 5 milionů korun, což je stonásobek ceny stejné hmotnosti ve zlatě. Také se podepsal na hýždě nahé ženy a nazval své dílo „Sculture viventi“ („Živá socha“).

V Číně byl nahý „umělec“, který si potřel tělo medem a rybím tukem, aby přilákal mouchy. Jeho znesvěcení těla mělo zřejmě sloužit ke znázornění myšlenky, že život je levný, ošklivý a nechutný.

V dokumentu BBC „Beijing Swings“ o čínských „extrémních umělcích“ se hovoří o tzv. výkonném umění, které zahrnuje performativní pojídání těla mrtvého lidského plodu. Waldemar Januszczak, průvodce tímto dokumentárním pořadem, poznamenal: „Čína produkuje nejohavnější a nejtemnější umění na celém světě.“ [21] Ve skutečnosti je to výsledek usilování o démonickou povahu. Některá z takzvaných moderních uměleckých děl jsou tak ohavná a nestydatá, že překračují duševní odolnost normálních lidí. Takovéto chování avantgardy je „kulturní revolucí“ uměleckého světa.

Ti, kteří podporují modernismus, se cítí jako ryba ve vodě, nicméně malířům, kteří skutečně ovládají techniku malování, nastaly krušné časy. Malíři a sochaři, kteří dodržují přísné tradice, kteří se stali mistry svého řemesla namáhavým výcvikem, byli vytlačeni z uměleckého světa. John William Godward, anglický neoklasicistní malíř viktoriánské éry spojovaný s prerafaelity, cítil, že je diskriminován, protože jeho styl realistického klasického obrazu upadl v nelibost s nástupem Picassových modernistických děl. V roce 1922 spáchal sebevraždu a říká se, že v dopise na rozloučenou napsal: „Svět není dostatečně velký zároveň pro mě a Picassa.“ [22]

Podobné metody byly přijaty k podkopání hudby. Autentická hudba dodržuje hudební teorii a řád. Hudební ladění s klíči a styly, které vytváří, vychází z harmonických přírodních vzorců. Vesmír, který Bůh stvořil, je harmonický. Lidé jsou schopni ocenit a podílet se na harmonii vesmíru, a tak mohou vytvořit krásná díla, jelikož byli taktéž stvořeni Bohem.

Moderní atonální hudba odmítá myšlenky, jako je tonalita, akordy a melodie, a ve své struktuře postrádá jakýkoliv řád. Taková hudba je vzpourou proti Bohem svěřené klasické hudbě. Atonální hudba porušuje harmonii vesmíru, což je důvod, proč ji mnoho posluchačů považuje za nepříjemnou. Moderní hudebníci na základě svých pokroucených teorií estetiky argumentují, že posluchači si musí vytrénovat uši, aby si na takovou hudbu zvykli, a pak si ji také užijí.

Arnold Schoenberg, jeden ze zakladatelů moderní hudby, představil „dvanáctitónový systém“, v podstatě atonální strukturu, která znamenala vytvoření anti-klasické hudební techniky. Schoenbergova hudba byla až do té doby považována za negaci veškeré německé hudební kultury, za zradu vkusu, cítění, tradice a všech estetických principů. Jeho hudbu Němci v té době nazývali „kokainem“: „Hrát Schoenberga znamená pro lidi totéž jako otevření kokainového baru. Kokain je jed. Schoenbergova hudba je kokain.“ [23] O několik generací později už ho hudební kritika posuzovala takto: „Jde o důkaz nesmírného úspěchu člověka, který i padesát let po své smrti dokáže stále vyprázdnit jakýkoli sál na zemi.“ [24]

K širokému přijetí Schoenberga došlo až díky hudební teorii Theodora W. Adorna, významné osobnosti frankfurtské školy. V díle z roku 1949 Filozofie moderní hudby se Adorno pokoušel využitím teorie ukázat, že Schoenbergova dvanáctitónová metoda je vrcholem hudební kompozice. Toto vytvořilo předpoklady pro všeobecné přijetí Schoenbergova systému pozdějšími generacemi skladatelů a hudebních kritiků. [25] Od té doby mnozí hudebníci Schoenberga napodobovali, a jeho avantgardní styl začal mít zásadní vliv na poválečný hudební svět.

Poté, co avantgarda za pomoci moderní hudby zničila tradici, nahradila roli klasické hudby v životě lidí rock-and-rollem. Sidney Finkelstein, přední hudební teoretik Komunistické strany USA, otevřeně prohlásil, že hranice mezi klasickým a populárním by se měly odstranit. [26] Ve stejnou dobu si silně rytmická rocková hudba získala ve Spojených státech rostoucí oporu, zatímco klasická a tradiční hudba byla vytěsňována a marginalizována. [27]

K vlastnostem rock-and-rollu patří disharmonické zvuky, nestrukturovaná melodie, silné rytmické údery a emocionální konflikty a rozpory – ve své podstatě podobné komunistické myšlence boje. V Zápiscích historika, starověkém díle nejznámějšího čínského dějepisce S‘-ma Čchiena, se píše, že jen když zvuk koresponduje s morálkou, může být nazván hudbou. Život rockových hudebníků je obvykle plný sexu, násilí a drog.

Po rock-and-rollu se ve Spojených státech objevily a získaly si popularitu další formy hudby, jako například rap. Texty rapu jsou plné nadávek a obscénnosti a jeho hudba jasně ukazuje vzpouru proti tradici a společnosti prostřednictvím užívání drog, násilí, hrubých slov a promiskuity. [28] Vzhledem k tomu, že morálka společnosti jako celku klesá, takovéto „umělecké formy“, dříve považované za subkultury, se dostaly do širší společnosti a jsou dokonce vyhledávány populárními hudebními sály.

Dosud jsme se soustředili na současnou situaci ve světě výtvarného umění a hudby. Ve skutečnosti byl výrazně ovlivněn celý umělecký svět a vliv moderního uměleckého hnutí lze vidět v odklonu od tradičních myšlenek, metod a dovedností v oblastech, jako je sochařství, architektura, tanec, dekorace, design, fotografie, filmy, a dalších. Mnoho lidí zabývajících se moderním uměním silně ovlivnila komunistická ideologie. Například zakladatelka moderního tance Isadora Duncanová byla bisexuálka a ateistka. Protestovala proti baletu a označila ho za ošklivý a nepřirozený. Spolu se stovkou studentů vystoupila v Moskvě pro Lenina a jako hlavní taneční téma si vybrala „Internacionálu“. [29]

Pokud jde o to, proč tyto odchylky existují a stávají se trendem či dokonce hlavním proudem, je to úzce spjato s tím, jak komunismus poškodil tradiční umění, které bylo inspirováno nebesy. Na povrchu to samozřejmě není patrné. Situace se jeví jako určitá forma sebeklamu, který byl široce přijat – v podobě představy, že pokud je za tím teorie, je to umění.

Pokud lidé pečlivě zkoumají rozdíly mezi avantgardním uměním a tradičním uměním, zjistí, že umělci z období renesance používali umění nejen ke chvále Boha, ale v ještě větší míře také představovali krásu způsobem, který v lidském srdci vyvolával pocity pravdy a dobroty, a tím zachovávali morálku ve společnosti.

Různé pokřivené formy avantgardního umění se na druhé straně snaží zvrátit všechny úspěchy renesance. Vedou lidi, aby byli přitahováni ošklivostí, která v člověku vyvolává démonickou povahu: temné, dekadentní, zkažené, násilné, zlé a jiné negativní myšlenky jsou na vzestupu. Urážení Boha v moderním umění způsobilo, že se lidé odcizili nejen Bohu, ale i svému vlastnímu vnitřnímu božství, společenství, tradičním hodnotám a morálce. [30]

d) Pokřivení literatury

Literatura je výjimečná umělecká forma. Používá jazyk k tomu, aby předala moudrost, kterou nebesa svěřila lidstvu, a rovněž zaznamenává drahocenné životní zkušenosti lidstva. Oba velké eposy starověkého řeckého světa ÍliasOdysseia líčí komplexní historický příběh kolem období trojské války, živě vykreslují bohy a lidi a malují tak velké plátno historie. Ctnosti odvahy, štědrosti, moudrosti, spravedlnosti a skromnosti jsou v eposech chváleny a staly se důležitým zdrojem hodnotového systému v Řecku, a potažmo v celé západní civilizaci.

Vzhledem k velkému vlivu, který má literatura na člověka, zlé prvky řídí lidi, zejména ty ztracené, kteří hledají slávu a bohatství, aby vytvářeli a propagovali literární díla, která předávají ideologii komunismu. Uráží tradiční kulturu, ničí lidskou morálku a šíří pesimismus, brak a pasivistický a nihilistický přístup k životu. Literatura se stala jedním z klíčových nástrojů, které komunistické prvky používají k ovládání světa.

Některé vlivné práce přímo propagují komunistickou ideologii. Poté, co byla potlačena Pařížská komuna, člen komuny Eugene Pottier napsal „Internacionálu“, ve které píše: „Nikdy nebyl žádný spasitel světa, ani božstva, ani císaři, na něž by šlo spoléhat.“ Hrozil: „Starý svět musí být zničen!“ „Internacionála“ se stala oficiální písní První a Druhé internacionály a stala se rovněž oficiální písní Komunistické strany Číny. Byla široce používána na schůzích a v literárních dílech v komunistických zemích po celém světě.

Komunistická strana v Sovětském svazu a Komunistická strana Číny instruovaly své intelektuály, aby pomocí tradičních technik vylíčili, za účelem vymývání mozků široké veřejnosti, život proletariátu a pojetí třídního vědomí, aby si tak obhájily svoji ideologii a politiku. Toto dalo zrod velkému množství literárních prací, včetně sovětských románů Železný proudJak se kalila ocel a čínských komunistických děl Píseň mládí, Slunce nad řekou Sang-kan a podobně, jež měla ohromný propagandistický efekt. Komunistická strana nazývá tento styl „socialistickým realismem“. Mao Ce-tung zobecnil funkci tohoto druhu literatury jako „službu dělníkům, rolníkům a vojákům“ a „službu proletariátu“ [31]. Schopnost tohoto druhu literatury ke vštěpování ideologie je zřejmá a dobře objasněná. Metody, kterými komunismus využívá literaturu k tomu, aby zničil lidstvo, se však neomezují pouze na toto.

Následující oddíl shrnuje některé hlavní dopady literatury ovlivněné komunismem.

Použití literatury ke zničení tradice. Velkým krokem ke zničení lidstva bylo pomlouvat tradiční civilizaci, která byla lidstvu svěřena nebesy. Komunistické prvky využívají ty intelektuály, ať už v Číně nebo na Západě, kteří mají moderní myšlenky, aby vytvořili a propagovali díla, která překrucují nebo znevažují tradiční kulturu.

Během čínského hnutí za novou kulturu se autor Lu Sün stal známý tím, že zuřivě útočil na tradici a odsuzoval starověkou Čínu. V jeho prvním románu Bláznův deník hlavní hrdina prohlašuje, že celou čínskou historii lze shrnout do slov „požírejte se navzájem“. Mao Ce-tung chválil Lu Süna jako „největšího a nejodvážnějšího praporečníka nové kulturní armády“ a „velitele čínské kulturní revoluce“. Mao také řekl: „Cesta, kterou se dal, byla cestou nové čínské národní kultury.“ [32]

Italský básník Marinetti vydal v roce 1909 „Manifest futurismu“, který prosazuje úplné odmítnutí tradice a oslavuje stroje, technologii, rychlost, násilí a soutěžení. Ruský básník a komunista Vladimir Majakovskij publikoval v roce 1913 sborník s názvem „Políček veřejnému vkusu“, v němž vyjádřil své odhodlání odtrhnout se od ruské tradiční literatury.

Obhajování odpudivých obrazů coby „reality“. Dnešní intelektuálové a umělci používají literaturu a umění k vykreslení věcí nebo scén, které jsou ošklivé, divné a děsivé, s výmluvou, že pouze zobrazují věci tak, jak jsou.

Tradiční umění vyjadřuje harmonii, půvab, jasnost, zdrženlivost, slušnost, rovnováhu, univerzálnost a ideály, což vyžaduje výběr a volbu. Podle názoru moderních umělců nelze takové práce považovat za opravdové. Tyto názory ve skutečnosti pocházejí z nepochopení původu a funkce umění. Umění vychází z každodenního života, ale mělo by běžný život přesahovat tak, aby zároveň přinášelo potěchu i poučení. Z tohoto důvodu si umělci musí vybírat, kultivovat a zpracovávat to, co chtějí během tvůrčího procesu vykreslit. Slepé zaměření se na „realismus“ uměle omezuje hranice života a umění. Pokud je tento typ absolutního realismu uměním, pak to, co všichni vidí a slyší, je rovněž uměním – proč potom obětovat čas a peníze na výcvik umělců?

Použití literatury k ničení morálních hodnot. Výmluvy, jako je „vyjadřování pravého já“, „proud vědomí“ a podobně, vedou lidi k tomu, aby opustili tradiční morální standardy a oddali se své démonické stránce. Příkladem toho jsou slova francouzského komunisty a básníka André Bretona, který v „Manifestu surrealismu“ definoval svou novou literaturu jako „psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, ať už písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální“. [33]

Styl psaní, kterému se říká „proud vědomí“, a surrealistické „automatické psaní“ jsou spolu úzce spjaty. Někteří spisovatelé na Západě začali od počátku 20. století pod vlivem psychopatologie Sigmunda Freuda experimentovat se stylem psaní využívajícím proud vědomí. Tato díla mají obvykle jednoduchý děj a soustředí se na vnitřní a soukromé myšlenkové procesy obyčejných postav (anti-hrdinů) skrze příběhy složené z volně plynoucích myšlenek.

Lidské bytosti v sobě mají současně potenciál jak pro laskavost, tak pro zlo. Život by měl být věnován neustálému zvyšování morálních norem a kultivaci ctnosti prostřednictvím sebekázně. V moderní společnosti má mnoho lidí škodlivé myšlenky a touhy. Jen tak je vystavit k veřejné spotřebě se rovná znečišťování společnosti.

Uvolnění temné stránky člověka ve jménu „kritiky“ a „protestu“. Spisovatelé a umělci v západním svobodném světě pod vlivem anti-tradicionalistického sentimentu považují všechny zákony, předpisy a morální kodexy za omezování a potlačování. Jsou si vědomi problémů v moderní společnosti a slabosti lidské přirozenosti, ale místo toho, aby je řešili racionálně, propagují extrémní individualismus kritikou a protestováním, a oddávají se svým osobním touhám. Používají degenerované prostředky k vyjádření takzvaného odporu, zatímco posilují temnou stránku své povahy, a oddávají se nenávisti, lenosti, tužbám, žádostivosti, agresi a usilují o slávu. Nedostatek morálního sebeovládání nevyřeší žádné sociální problémy; namísto toho je jen zhorší.

Během hnutí kontrakultury v 60. letech se americký básník Allen Ginsberg stal zástupcem generace beatniků a dodnes je idolem těch, kdo se chtějí vzbouřit proti společnosti. Jeho báseň „Kvílení“ zobrazuje extrémní životní styl a duševní stavy, jako je alkoholismus, sexuální promiskuita, užívání drog, sodomie, sebemrzačení, prostituce, obnažování na veřejnosti, násilné útoky, krádeže, potulování a šílenství. Vzhledem k tomu, že se hnutí kontrakultury institucionalizovalo, začalo se „Kvílení“ považovat za literární klasiku a bylo zařazeno do mnoha literárních sbírek. Ginsberg připustil, že byl v mládí komunistou, a dodal, že toho nelituje. [34] Jeho idolem byl Fidel Castro a další komunističtí diktátoři. Zároveň široce propagoval homosexualitu a pedofilii. Ginsberg je ukázkovým příkladem propojení mezi komunismem a extrémním individualismem.

Šíření pornografie prostřednictvím literatury. Počátkem 20. století se v literárních dílech začal objevovat sexuálně explicitní obsah. Některá z těchto děl byla tímto obsahem prosycena, ale přesto je kritici velebili coby klasiku. Mnozí novinoví komentátoři a učenci se zřekli své společenské zodpovědnosti a tato pornografická díla chválili jako vrcholná umělecká díla. Víme, že mnoho tradičních morálních hodnot působí prostřednictvím abstinence. Zrušení takových omezení, s jakýmkoli zdánlivě ušlechtilým ospravedlněním, podkopává a ničí morálku.

Dehumanizace lidí prostřednictvím literatury. V posledních několika desetiletích, jak se kultura stávala čím dál zmatenější, se objevilo velké množství žánrové fikce, včetně thrillerů, hororů, filmů o nadpřirozených jevech a fantastických příběhů. Prostřednictvím takovýchto děl mohou mysl a tělo člověka ovládat prvky nízké úrovně, což vede k odlidštění lidí.

Říká se, že „tři stopy tlustý led není výsledkem jednoho chladného dne“. Stejně tak zabere dlouhou dobu a je třeba zapojení mnoha oblastí, aby degradace literatury dospěla tak daleko, že se z ní stane nástroj zla. Romantismus rozšířil oblasti literatury tím, že zachycoval život lidí, přičemž byly veřejnosti předkládány i některé ošklivé a bizarní jevy, včetně extrémních stavů mysli a duševních poruch. Skupině britských romantických básníků se kvůli nemorálnímu obsahu jejich básní začalo říkat „Satanská škola“.

Realismus využívá výmluvu o prezentování skutečnosti k obhajobě zobrazování degenerované stránky lidské povahy. Některá díla vyzdvihují pokřivené myšlení a nemorální chování. Jeden kritik nazval realismus „romantismem chodícím po všech čtyřech“. [35] Například filozofie naturalismu, kterou prosazoval Jean-Jacques Rousseau, připisuje úpadek lidské morálky sociálnímu prostředí a genetice v rodině, čímž odstranil morální odpovědnost jednotlivce. Estetismus hlásá „umění pro umění“ a tvrdí, že umění má pouze poskytnout smyslový podnět a nenese s sebou žádný morální imperativ.

Ve skutečnosti má veškeré umění jemné, hluboké a dlouhodobé účinky na mravní svědomí lidí. Odmítání morální odpovědnosti umění znamená otevřít dveře nemorálním věcem, které pak mohou vstoupit. Nelze popřít, že různé literární školy vytvořily i vysoce kvalitní díla, nicméně se k nim vmísila také díla ošklivá. I když nemůžeme říci, že s těmito trendy v literatuře přímo manipulovaly komunistické prvky, příčinou negativních prvků je zcela zjevně pokles morálních měřítek. To vydláždilo cestu komunistické ideologii, která chce prostřednictvím literatury zničit lidstvo.

Když člověk píše, v jeho díle se odráží jeho morální standard a duševní stav. Spolu s celkovým poklesem lidské morálky v literárních dílech převládá negativní myšlení spisovatelů. Takto byla vytvořena četná díla, která namísto toho, aby se snažila probudit v lidech laskavost, stahují lidi do pekla.

Závěr

Umění má obrovskou moc. Dobré umění může napravit srdce člověka, pozvednout jeho morálku, uvést do souladu jin a jang, a dokonce umožnit, aby se lidé spojili s nebem, zemí a božskými bytostmi.

Přízrak komunismu v minulém století využil lidské démonické povahy a zlomyslnosti, což vedlo k vytvoření obrovského množství tzv. „umění“. Lidé byli vedeni ke vzpouře proti Bohu a rouhání, k tomu, aby opovrhovali tradicí a svrhli morálku. To vedlo k démonickým projevům ve velké části společnosti. Každého, kdo žil v minulosti, by to hluboce šokovalo.

Ve srovnání s krásou tradičního umění je moderní umění nesmírně ošklivé. Lidské estetické normy byly zničeny. Hlavním proudem se stalo avantgardní umění a točí se v něm velké množství peněz. Tradiční, ušlechtilé umění se stalo terčem posměchu. Umění se stalo prostředkem, kterým se lidé oddávají svým tužbám a dávají průchod své démonické povaze. Hranice mezi krásou a ošklivostí, půvabem a vulgaritou či laskavostí a zlem byly rozostřeny nebo dokonce úplně smazány. Univerzální hodnoty nahradily bizarnost, chaos a temnota. Lidská společnost je zaplavena démonickými prvky a lidé jsou zaváděni na cestu dekadence a zničení.

Pouze pokud si lidstvo pozvedne svou morálku a navrátí se zpět k víře a tradici, může se stát svědkem další renesance v umění. Teprve potom budeme všichni moci uvidět krásu, vznešenost a nádheru toho, čím by umění mohlo a mělo být.

Přeloženo z původního článku newyorské edice The Epoch Times.


Odkazy

[1] „Record of Music“, Classic of Rites, Chinese Text Project,   https://ctext.org/liji/yue-ji?filter=435370&searchmode=showall#result

[2] Confucius, Lunyu, 3.14

[3] Sima Qian, „A Treatise on Music“, Records of the Grand Historian, Vol. 24.

[4] Ouyang Xiu and Song Qi, New Book of Tang, Vol. 237.

[5] Robert McKee, Story: Style, Structure, Substance, and the Principles of Screenwriting (New York: Harper-Collins Publishers, 1997), 129–130.

[6] Yingshou Xing, et al., „Mozart, Mozart Rhythm and Retrograde Mozart Effects: Evidences from Behaviours and Neurobiology Bases“, Scientific Reports Vol. 6, Article #: 18744 (2016), https://www.nature.com/articles/srep18744.

[7] David A. Noebel, The Marxist Minstrels: A Handbook on Communist Subversion of Music, (Tulsa, Okla.: American Christian College Press, 1974), 58–59.

[8] David Cloud, „Rock Music and Suicide“, Way of Life Literature, December 20, 2000, https://www.wayoflife.org/reports/rock_music_and_suicide.html.

[9] Val Williams, „Leni Riefenstahl: Film-maker Who Became Notorious as Hitler’s Propagandist“, The Independent, 10. září 2003, https://web.archive.org/web/20090830045819/http://www.independent.co.uk/news/obituaries/leni-riefenstahl-548728.html.

[10] Mao Tse-tung, n.d., „Talks at the Yenan Forum on Literature and Art“, stránka navštívena 10. července 2018, https://www.marxists.org/reference/archive/mao/selected-works/volume-3/mswv3_08.htm.

[11] Robert Florczak, Why Is Modern Art So Bad? PragerU, https://www.youtube.com/watch?v=lNI07egoefc

[12] Herbert Marcuse, The Aesthetic Dimension: Toward a Critique of Marxist Aesthetics (Boston: Beacon Press, 1978), ix.

[13] „Gustave Courbet Quotes“, http://www.azquotes.com/author/3333-Gustave_Courbet.

[14] Tony McKenna, „Vincent van Gogh“,  Taylor & Francis Online, Critique: Journal of Socialist Theory, 2011, „Vincent van Gogh“, Critique Vol. 39 (2), 2011: 295–303, https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/03017605.2011.561634.

[15] Pablo Picasso, „Why I Became a Communist“, https://blogs.cul.columbia.edu/schapiro/2010/02/24/picasso-and-communism/. Viz také „Picasso, the FBI, and Why He Became a Communist | On Archiving Schapiro“, stránka navštívena 11. července 2018, https://blogs.cul.columbia.edu/schapiro/2010/02/24/picasso-and-communism/

[16] Robert Hughes, The Shock of the New: The Hundred-Year History of Modern Art—Its Rise, Its Dazzling Achievement, Its Fall (London: Knopf, 1991), 24. Viz také https://www.moma.org/learn/moma_learning/pablo-picasso-les-demoiselles-davignon-paris-june-july-1907

[17] Richard Huelsenbeck a Raoul Hausmann, „What Is Dadaism and What Does It Want in Germany?” in Robert Motherwell, ed., The Dada Painters and Poets: An Anthology, 2nd ed., (Cambridge, Mass.: Belknap Press, 1989).

[18] Michael Wing, „Of ,-ismsʻ, Institutions, and Radicals: A Commentary on the Origins of Modern Art and the Importance of Tradition“, The Epoch Times, 16. března 2017, https://www.theepochtimes.com/of-isms-institutions-and-radicals_2231016.html.

[19] Katherine Brooks, „One of The World’s Most Controversial Artworks Is Making Catholics Angry Once Again“, Huffington Post, 13. května 2014, https://www.huffingtonpost.com/2014/05/13/piss-christ-sale_n_5317545.html.

[20] „Joseph Beuys: The Revolution Is Us“, Tate, https://www.tate.org.uk/whats-on/tate-liverpool/exhibition/joseph-beuys-revolution-us.

[21] Ben Cade, n.d., „Zhu Yu: China’s Baby-Eating Shock Artist Goes Hyperreal“, Culture Trip, stránka navštívena 26. července 2018, https://theculturetrip.com/asia/china/articles/zhu-yu-china-s-baby-eating-shock-artist-goes-hyperreal/.

[22] Brad Smithfield, „,The World Is Not Big Enough for Me and a Picassoʻ: The life and Artwork of John William Godward“, The Vintage News, 10. ledna 2017, https://www.thevintagenews.com/2017/01/10/world-not-big-enough-picasso-life-artwork-john-william-godward/.

[23] Walter Frisch, ed., Schoenberg and His World (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1999), 94.

[24] Norman Lebrecht, „Why We Are Still Afraid of Schoenberg“, The Lebrecht Weekly, 8. července 2001, http://www.scena.org/columns/lebrecht/010708-NL-Schoenberg.html.

[25] Golan Gur, „Arnold Schoenberg and the Ideology of Progress in Twentieth-Century Musical Thinking“, Search: Journal for New Music and Culture 5 (léto 2009), http://www.searchnewmusic.org/gur.pdf.

[26] Tamtéž.

[27] David A. Noebel, The Marxist Minstrels: A Handbook on Communist Subversion of Music, 44–47.

[28] Jon Caramanica, „The Rowdy World of Rap’s New Underground“, New York Times, 22. června 2017, https://www.nytimes.com/2017/06/22/arts/music/soundcloud-rap-lil-pump-smokepurrp-xxxtentacion.html.

[29] „Politics and the Dancing Body“, Library of Congress, https://www.loc.gov/exhibits/politics-and-dance/finding-a-political-voice.html.

[30] Michael Minnicino, „The New Dark Age: The Frankfurt School and ,Political Correctnessʻ“, převzato z Fidelio Magazine (zima 1992), stránka navštívena 13. srpna 2018, http://archive.schillerinstitute.org/fid_91-96/921_frankfurt.html.

[31] Mao Zedong, „Talks at the Yenan Forum on Literature and Art“, 1942, Selected Works of Mao Tse-Tung, (Marxists.org), https://www.marxists.org/reference/archive/mao/selected-works/volume-3/mswv3_08.htm.

[32] Mao Zedong, „On New Democracy“, 1940, Selected Works of Mao Tse-Tung (Marxists.org), stránka navštívena 13. srpna 2018, https://www.marxists.org/reference/archive/mao/selected-works/volume-2/mswv2_26.htm.

[33] André Breton, „Manifesto of Surrealism“, https://www.tcf.ua.edu/Classes/Jbutler/T340/SurManifesto/ManifestoOfSurrealism.htm.

[34] Allen Ginsberg, „America“, https://www.poetryfoundation.org/poems/49305/america-56d22b41f119f.

[35] Irving Babbitt, Rousseau and Romanticism (Boston: Houghton Mifflin,1919), 104.