Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě
Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 10. srpna 2020.
Obsah
1. Umění: dar nebes
2. Obrovský vliv umění na lidstvo
3. Jak komunismus sabotuje a zneužívá umění
a) Umění v komunistických zemích
b) Komunistické prvky v pozadí avantgardního hnutí
c) Převrácení tradiční estetiky: ošklivost se stává uměním
d) Pokřivení literatury
4. Obnovení opravdového umění
Závěr
Odkazy
***
1. Umění: dar nebes
V průběhu mnoha let lidské civilizace člověk rozjímal o tom, co představuje skutečnou krásu. Věřící lidé jsou si vědomi toho, že všechny divy světa mají božský původ. Umění s vnitřní hloubkou se pokouší napodobit a zobrazit krásu nebe v lidském světě. Inspirace pochází z nebes, a pokud se umělcům dostane nebeského požehnání a moudrosti, mohou se stát ve své oblasti význačnými postavami.
Velcí renesanční umělci, vedeni silnou vírou a zbožností, směřovali své tvůrčí úsilí k tomu, aby vytvořili díla, která velebí bohy. Středověcí renesanční umělci jako Leonardo da Vinci, Michelangelo a Raffael ovládli techniky, kterými až téměř zázračně předstihovali své předchůdce a vrstevníky. Díky svým mistrovským dílům – malbám, sochám či architektuře – se stali nesmrtelnými klasiky uměleckého světa.
Tato umělecká díla dávají lidstvu již po staletí ušlechtilý příklad. Díky tomuto umění mohou umělci pozdějších generací studovat a ocenit ryzí uměleckou techniku a veřejnost může skutečně pocítit a spatřit božskou přítomnost. Jestliže budou tyto práce, techniky, které je vytvořily, a duch, který tyto umělce naplňoval, zachovány, lidská společnost bude schopna udržet si své spojení s nebesy. I když bude lidstvo procházet obdobím dekadence a úpadku, bude mít díky těmto dílům naději, že se navrátí k tradici a nalezne cestu ke spáse.
Stejné zásady platí i v hudební oblasti. Jedno rčení, které údajně pochází z německého operního domu, praví: „Bach nám dal Boží slovo. Mozart nám dal Boží smích. Beethoven nám dal Boží oheň. Bůh nám dal hudbu, abychom se mohli modlit beze slov.“ Johann Sebastian Bach po celý život považoval za nejvyšší princip při tvoření své hudby oddanost Bohu, a velebení a ctění Boha. Na všech jeho důležitých hudebních partiturách nalezneme písmena SDG – zkratku hesla „Soli Deo gloria“, jež znamená „Jen ke slávě Boží“.
Nejvyšší úrovně umělec dosáhne, jestliže se mu podaří zhmotnit nebeské předměty v lidské říši prostřednictvím božského zjevení. Velké obrazy a sochy a ty nejnádhernější hudební skladby v raném, barokním a klasickém kánonu byly všechny vytvořeny věřícími lidmi a představovaly vrchol uměleckého snažení dosaženého člověkem.
Tři nejdůležitější prvky umělecké tvorby jsou reprezentace, vytváření a komunikace. Všechny umělecké výtvory obsahují téma, tedy poselství, které se autor snaží sdělovat, bez ohledu na formu, kterou dílo přebírá – ať už se jedná o báseň, malbu, sochu, fotografii, román, hru, tanec nebo film. Umělec svěřuje téma do srdce čtenáře, posluchače nebo diváka. Tento proces je komunikací – přenosem umělcovy mysli do mysli příjemce.
Aby umělci dosáhli cíle komunikace, musí mít vynikající schopnost napodobit a reprezentovat – předmětem nápodoby je svět bohů či člověka, nebo i podsvětí. Umělecká tvorba je procesem zdokonalování hlubších nebo podstatnějších prvků ztvárňovaného objektu. To od umělce vyžaduje posílení vlastní schopnosti komunikace a schopnosti dotknout se srdce lidí. Pokud má umělec spravedlivou víru v nebesa a v morálku, nebesa mu poskytnou k tvorbě inspiraci. Taková díla pak budou božská, čistá a dobrotivá – prospěšná jak umělci, tak i společnosti.
Na druhou stranu, když umělec opustí morální standardy, do tvůrčího procesu se vloží negativní prvky, umělce ovlivní zlé síly a využijí jej k vyobrazení ohavných výjevů z podsvětí. Práce tohoto druhu škodí autorovi i širší společnosti.
Hodnota pravověrného, tradičního umění je tak zřejmá. Božská kultura a umění na Východě a na Západě představovaly spojení mezi nebesy a lidskou civilizací a měly být jejich prostředníky. Myšlenky a poselství předávané tímto uměním jsou krása, dobrotivost, světlo a naděje. Na druhé straně znetvořená „umělecká“ díla vytvářejí ti, kdo jsou pod kontrolou zlých prvků. Vrážejí klín mezi člověka a Boha a stahují člověka blíže ke zlu.
2. Obrovský vliv umění na lidstvo
Velká umělecká díla předávají dědictví lidstva dále, šíří znalosti a moudrost a posilují charakter. Ve velkých civilizacích na Západě i na Východě zaujímají význačné postavení.
Starověký řecký matematik a filozof Pythagoras věřil, že tajemství hudby spočívá v její nápodobě harmonie nebeských těles, která odráží harmonii vesmíru.
Číňané měli podobný názor. Pojednání o hudbě a harmonii diskutují o tom, jak hudba koresponduje s pěti prvky (kovem, dřevem, vodou, ohněm a zemí) a jak jsou hudební nástroje vytvořeny, aby reprezentovaly a napodobovaly vzory nebe a země. Pouze tímto způsobem může „hudba velkolepého stylu“ dosáhnout „stejné harmonie, která panuje mezi nebem a zemí“. [1] Takováto hudba je schopna nejen přivábit nebeské ptáky, jako jsou jeřáb a fénix, ale slouží také jako pozvání božských bytostí, aby lidé mohli být během hudební události poctěni jejich přítomností.
Konfucius jednou řekl: „[Dynastie Čou] prozkoumala dvě předešlé dynastie; jejich způsoby jsou rafinované a elegantní. Následuji Čou.“ [2] Konfucius také obdivoval, jak legendární čínští vůdci vládli za pomoci rituálu a hudby: „Moudrý císař Šun vynalezl pětistrunný hudební nástroj, který nazval čchin, zpíval na jeho melodii o jemném letním jižním větříku, a tak hle, řízení jeho říše šlo hladce [pod vlivem jeho hudby].“ [3]
„Hudba prince Čchin rozbíjejícího nepřátelská vojska“, kterou složil císař velkolepé dynastie Tchang, Li Š‘-min, si vysloužila hluboký respekt etnických menšin žijících na okraji území Tchang. Záznam z Nové knihy Tchang uvádí, že mnichovi Süan-cangovi při cestě na západ, kam se vypravil hledat buddhistická písma, král ze vzdálené Indie řekl: „Váš císař musí být světec, protože složil ,Hudbu prince Čchin rozbíjejícího nepřátelská vojskaʻ.“ [4]
Francouzský královský dvůr oplýval během vlády Ludvíka XIV. vysokou elegancí, která byla znázorněna v tanci a umění. Tanec obsahuje nejen techniky pohybu, ale i sociální etiketu a normy. Ludvík XIV. prostřednictvím umění a kultury svého dvora inspiroval Evropu a byl napodobován jak dalšími dvory, tak i širokým obyvatelstvem po celé Evropě.
Pruský panovník Bedřich Veliký byl nejen vynikajícím králem, ale i skvělým hudebníkem, skladatelem a flétnistou. Nařídil výstavbu berlínského operního domu, osobně nad operou dohlížel a otevřel ji širšímu okruhu společenských tříd. Opera dodnes zůstává důležitou součástí německé kultury. Těchto pár příkladů objasňuje, jak může mít pravověrné umění dlouhodobý vliv na společnost.
Autentické umění odpovídá přirozenému zákonu, napodobuje božskou moudrost a nese s sebou zvláštní energii a účinky. Prospívá lidem tím, že uspokojuje jejich smysly i ducha. Největší umělci pracují nejen na fyzické a technické úrovni, ale také, ve svém spojení s tématem díla, na úrovni duchovní. Tito umělci někdy vyjadřují pocit prožitku vyšších sil mimo tento fyzický svět. Tento efekt je podobný tomu, když člověk zpívá ódy Bohu – jde o posvátný a nebeský zážitek, který překračuje lidský jazyk. V pravém umění se nachází lety nahromaděná moudrost lidí, jejich tvořivost a inspirace. Často zahrnuje hluboké významy, které dalece přesahují to, co je vidět na povrchu. Některá díla vyzařují zvláštní druh duchovní energie. To vše má na hluboké, duchovní úrovni vliv na diváky. Efekt je jedinečný a nelze jej nahradit žádnými jinými prostředky.
Vynikající umělec může ovlivňovat morálku společnosti tím, že skrze dojemné příběhy a obrazy vnáší do srdce člověka určité hodnoty. Dokonce lidé, kteří nemají hluboké vědomosti či vzdělání, mohou z tradičního umění získat vhled, inspiraci a morální ponaučení. Považme, kolik lidí se v tradičních západních společnostech naučilo rozlišovat správné od špatného či dobro od zla prostřednictvím lidových příběhů, jako je „Perníková chaloupka“ nebo „Sněhurka“.
V Číně se mnoho generací učilo ze čtyř velkých románů (Příběhy od jezerního břehu, Cesta na západ, Příběhy Tří říší a Sen v červeném domě) a tradičního umění vyprávění a dramatu. Takováto díla umožňují lidem pocítit velikost nebes a jejich působením se člověk touží přizpůsobit nebeským principům.
Prostřednictvím umění neviditelným způsobem působí i zdegenerované hodnoty. Přednášející scenárista Robert McKee ve své knize Příběh: Podstata, struktura, styl a zásady scenáristiky (Story: Substance, Structure, Style and the Principles of Screenwriting) uvádí: „Každý účinný příběh nám předává určitou výbušnou myšlenku, kterou nám prakticky vnutí, a přiměje nás tak, abychom mu uvěřili. Ve skutečnosti je přesvědčivá síla příběhu tak velká, že můžeme uvěřit jeho smyslu, i kdybychom ho považovali za morálně odpuzující.“ [5]
Umění může mít obrovský vliv na lidskou morálku, myšlení a chování, a to v pozitivním i negativním smyslu.
Celosvětovou pozornost si například vysloužil tzv. Mozartův efekt, kdy vědecká komunita provedla řadu studií o pozitivním vlivu hudby Wolfganga Amadea Mozarta na lidi a zvířata. V roce 2016 se v podrobnější studii Mozartova efektu ukázalo, že skladatelova hudba má pozitivní vliv na poznávací funkce a chování člověka. Avšak hraní Mozartovy hudby pozpátku má překvapivě opačný efekt. Moderní atonální hudba rakouského skladatele Arnolda Schoenberga má účinek podobný tomu, když se hraje Mozart obráceně, což svědčí o škodlivém účinku této hudby. [6]
Ve srovnání s atonální hudbou může mít rokenrol ještě mnohem negativnější účinky. Jistý výzkumník shromáždil data ze dvou podobných měst a zjistil, že město, ve kterém se prostřednictvím rozhlasu a televize vysílalo větší množství rockových písní, zaznamenalo o 50 procent více případů těhotenství mimo manželství, osobních zhroucení, úmrtí mládeže, zločinů atd. [7] Některá rocková hudba dokonce povzbuzuje k sebevraždě. Jeden komentátor, odkazující na píseň slavné rockové hvězdy, která čelila několika soudům od rodičů mladých posluchačů, napsal: „Jejich temné rytmy a depresivní texty lze jistě chápat jako povzbuzení k sebevraždě a je nevyvratitelným faktem, že mladí lidé po jejím opakovaném poslechu skoncovali se životem.“ [8] Není neobvyklé, že dospívající spáchali sebevraždu podle toho, jak se to psalo v rockových textech, a mnoho rockových hudebníků samo upadlo do deprese a drogové závislosti nebo si vzalo život.
Dalším známým příkladem umění s negativním využitím je nacistický propagandistický film Triumf vůle. I přes tvrzení režisérky Leni Riefenstahlové, že pouze vytvořila dokument, tento propagandistický film vynikal svým uměleckým mistrovstvím. Velkolepé scény a obrazy moci přispěly k tomu, že diváci souzněli s energií a silou za nimi. Řada jejích inovativních technik natáčení a řemeslné mistrovství posléze ovlivnily filmový průmysl na celá desetiletí. Film se však také stal důležitým propagandistickým dílem pro Hitlera a nacistické Německo a proslul jako jedno z nejúspěšnějších propagandistických děl v historii. V nekrologu věnovaném Riefenstahlové, který publikoval britský deník The Independent v roce 2003, čteme: „,Triumf vůleʻ svedl mnoho moudrých mužů a žen, přesvědčil je, aby [režim] obdivovali, místo aby [jím] opovrhovali, a nepochybně pomohl nacistům získat přátele a spojence po celém světě.“ [9]
Porozumíme-li tomu, jak velkou moc umění má, může nám to pomoci lépe pochopit význam tradičního umění a důvod, proč ho zlé elementy chtějí podkopat a sabotovat.
3. Jak komunismus sabotuje a zneužívá umění
Umění má obrovský vliv na společnost. Je tedy přirozené, že jej komunismus využívá k dosažení svého cíle, kterým je sociální inženýrství lidí a destrukce lidské společnosti.
a) Umění v komunistických zemích
Komunistické strany jsou si vědomy toho, jakou sílu umění má, a přeměňují všechny umělecké formy v nástroje, které jim pomohou tento proces vylepšit. Mnoho lidí se vysmívalo Komunistické straně Číny za to, že zpěváky a herce pasovala na armádní generály. Podivují se nad tím, jak se civilisté, kteří nikdy neprošli vojenským výcvikem a nebyli vycvičeni ve zbrani nebo v boji, mohou stát generály. Komunistická strana je přesvědčena, že takovíto lidé jsou při prosazování a podporování komunistického kultu stejně důležití jako vycvičení vojáci – a možná ještě důležitější. V tomto smyslu je jejich vojenská hodnost zcela v souladu se zásadami strany. Jak řekl Mao Ce-tung: „Musíme mít také kulturní armádu, která je absolutně nepostradatelná pro sjednocení našich řad a potlačení nepřítele.“ [10]
Umělecká představení v komunistických zemích jsou koncipována tak, aby lidé zapomněli na utrpení, které jim přináší komunistická vláda, a pěstovali svou loajalitu ke komunistické straně prostřednictvím umění. Tohoto propagandistického efektu – nazývaného „práce s myslí“ – nemůže být dosaženo pouhou vojenskou silou.
Můžeme porovnat slavnostní zahajovací ceremoniál olympijských her v Pekingu, který stál daňové poplatníky obrovské částky, velký severokorejský festival zpěvu a tance Arirang, a baletní skupiny bývalého Sovětského svazu. Všechny slouží potřebám strany.
V září 2011 ministerstvo kultury Komunistické strany Číny pořádalo v Centru Johna F. Kennedyho pro múzická umění ve Washingtonu, D. C., takzvaný „čínský kulturní festival“ s názvem Čína: umění národa. Návštěvníci mohli vidět klasický balet na motivy propagandy komunistické strany Red Detachment of Women („Odloučená rudá jednotka žen“), který propaguje třídní nenávist a násilnou revoluci.
Pokud by autentické umění, které má blízko k nebesům a podporuje tradiční hodnoty, mělo existovat současně s uměním ovládaným stranou, které se používá k vymývání mozků veřejnosti, pak by stranické umění ztratilo svůj monopol a nemělo by žádný účinek. Proto všechny komunistické země udržují v otázkách umění a vydávání knih přísnou cenzuru.
b) Komunistické prvky v pozadí avantgardního hnutí
Po staletí se klasické umění předávalo z generace na generaci. Tato tradice pokračovala až do 20. století, kdy byla náhle zpřetrhána. Proces předávání byl v umění přerušen radikální avantgardou a dědictví začalo rychle degenerovat. Umělec Robert Florczak k tomu poznamenal: „Hluboké, inspirativní a krásné bylo nahrazeno novým, odlišným a ošklivým. Měřítka se snižovala, až dokud žádná nezůstala. Zbylo jen osobní vyjádření.“ [11] Lidstvo tak ztratilo svůj univerzální smysl pro estetiku.
Zdroj tohoto úpadku v nových uměleckých hnutích je úzce spjat s ideologickými trendy, které byly ovlivněny komunismem. Mnozí z těchto umělců byli buď oddaní komunisté nebo různí para-komunisté, anebo byli těmito hnutími přinejmenším ovlivněni.
György Lukács, maďarský kulturní komisař komunistické internacionály a zakladatel západního marxismu, založil frankfurtskou školu. Jedním z jeho úkolů bylo vytvořit „novou kulturní formu“ opuštěním tradiční kultury. Tato nová kulturní forma začala tím, že vyloučila umění, které se snažilo znázorňovat bohy. Jak napsal Herbert Marcuse, německý socialista a zástupce frankfurtské školy: „Umění se vzpírá těmto [existujícím společenským] vztahům a zároveň je překonává. Tímto způsobem umění podkopává převládající vědomí, běžnou zkušenost.“ [12] To znamená, že marxisté zapojují umění do vzpoury proti nebesům a podvracení morálky. Takovýto pohled nyní v moderním umění převládá.
Gustave Courbet, zakladatel francouzské realistické školy, byl jedním z účastníků Pařížské komuny. Byl zvolen členem výboru Komuny a předsedou radikální Federace umělců. Courbet se věnoval transformaci starého systému a zakládání nových uměleckých směrů. Nařídil Federaci, aby zničila propracovaný neoklasicistní Vendômský sloup (který byl později znovu postaven). Courbet popřel, že lidské bytosti vytvořil Bůh, a byl odhodlán používat umění k vyjádření světonázoru proletariátu a materialismu. Je známý svým výrokem: „Nikdy jsem neviděl anděly ani bohyně, takže nemám zájem je malovat.“ [13]
Courbet věřil, že reforma umění je opravdovou revolucí. Ve jménu malování toho, co nazýval skutečností, nahradil vlastně krásu ošklivostí. Ve svých obrazech zachycujících nahotu se například zaměřoval zejména na zobrazování ženských genitálií, což měl být revoluční čin, druh vzpoury, prohřešku proti tradici, kterým chtěl podnítit komunistický aktivismus. Myšlení a život Gustava Courbeta jsou důkazem úzkých vazeb mezi komunistickou ideologií revoluce a moderním uměním.
Revoluční zápal umělců tvořících koncem 19. století přinesl pod vlivem modernistického myšlení do uměleckého světa celou řadu hnutí. Na rozdíl od tradičních škol uměleckého ztvárnění se jednalo o avantgardní hnutí, která se výslovně snažila podkopat tradici. Termín „avantgarda“ byl poprvé použit socialistickými učenci k popisu uměleckých hnutí, která odpovídala jejich vlastním politickým snahám.
Tyto vlivy s sebou na konci 19. století přinesly impresionismus. Moderní umělci od té doby opouštěli požadavky tradiční olejomalby, včetně přesnosti, proporce, struktury, perspektivy a přechodu mezi světlem a stínem. Poté se vynořil neoimpresionismus (pointilismus) a postimpresionismus, jejichž díla se zaměřovala na zkoumání osobních pocitů umělce. Tuto školu reprezentují osobnosti jako Georges-Pierre Seurat a Vincent van Gogh, kteří byli stoupenci socialismu. Van Gogh byl závislý na alkoholu a později trpěl duševní chorobou, a vypadalo to, jako by jeho obrazy odrážely svět, který lidé zažívají, když jsou pod vlivem drog.
Umělecká díla obsahují poselství, která jejich tvůrci chtějí lidem předat. Umělci ve vrcholném období renesance přinesli svým divákům soucit a krásu. Oproti tomu obrazy současných umělců vyzařují negativní a temné odkazy. Moderní umělci opouštějí své vlastní myšlenky a nechávají se ovládat bytostmi a přízraky nízkých úrovní. Sami jsou často nekonzistentní a zmatení, a jejich práce jsou podobné – tmavé, negativní, mlhavé, šedé, depresivní, dekadentní a neuspořádané.
Po impresionismu přišel expresionismus a fauvismus, a poté následoval kubismus Pabla Picassa. Sám Picasso vstoupil v roce 1944 do francouzské komunistické strany. Ve svém dopise „Proč jsem se stal komunistou“ napsal: „Můj vstup do komunistické strany je logickým krokem v mém životě a v mé práci, a dává jim smysl. … Svým vlastním způsobem jsem vždy říkal, co jsem považoval za nejpravdivější, nejspravedlivější a nejlepší, a tudíž za nejkrásnější. Ale během útlaku a povstání jsem cítil, že to nestačí, že musím bojovat nejen malbou, ale i celou svou bytostí.“ [14]
Picasso podporoval zpřetrhání vazeb s klasickými způsoby malování. Všechno mu bylo jen kusem těsta, které stačí zvednout a vytvarovat tak, jak se mu zlíbí. Čím děsivějším se jeho dílo stalo, tím se zdál šťastnější. Proces vytváření obludných obrazů je procesem ničení obrazu, až do bodu, kdy mu nikdo nemůže rozumět. Dokonce i Georges Braque, moderní umělec, který spoluzaložil kubismus spolu s Picassem, byl při prohlížení Picassových „Avignonských slečen“ „zděšen jejich ošklivostí a intenzitou“. Prohlásil, že Picasso „vypil terpentýn a chrlí oheň“ a působí spíš jako karnevalový herec než jako skutečný umělec. [15]
Marcel Duchamp, zakládající člen dadaistického uměleckého hnutí, se také snažil rozvrátit a vzbouřit proti tradici tím, že vystavoval a používal hotové předměty (tzv. ready-mades). Obnovoval nalezené nebo továrně vyráběné předměty a přeměňoval je na takzvané umělecké instalace. Duchamp, který byl nazván otcem konceptuálního umění, obhajoval myšlenku, že uměním může být nazváno cokoliv. Dadaistické hnutí je samo o sobě komunistickým projektem, o čemž svědčí manifest berlínských dadaistů, který vyzýval k „mezinárodnímu revolučnímu spojení všech tvůrčích a intelektuálních mužů a žen na základě radikálního komunismu“ a dále k „okamžitému zabavení majetku (socializace) a komunálnímu zásobování všech“ a „budování měst světel a zahrad, která budou patřit společnosti jako celku a budou připravovat člověka na stav svobody“. [16]
Dadaistická kritika tradice se ve Francii rozvinula do surrealismu, jejž reprezentuje komunista André Breton, který obhajoval revoluci. Byl proti údajnému útlaku, který člověku přináší rozum, kultura a společnost – což byl typický pohled moderních evropských umělců té doby.
Umělecká hnutí tyto principy dále rozvinula do abstrakce, minimalismu, pop-artu a postmodernismu. Abstrakcionismus vyjadřuje emocionální projevy vzpoury, nepořádku, prázdnoty a útěku před skutečností. Příšerné pošlapání morálních hodnot je v těchto dnešních uměleckých „-ismech“ patrné. Tito umělci se ve svých dílech dopouštějí i takových nehorázností, jako je otevřené znesvěcení náboženských postav, jako byl Ježíš Kristus.
Ne všichni moderní umělci podporují levicovou politiku, avšak s komunistickým myšlením zde existuje jasná ideologická linie – a tou je odmítnutí konceptu nebes a snaha nahradit Boha jako výchozí bod pro pochopení lidského života. Tyto „ismy“ mají ve veřejné sféře stále větší vliv a jejich konečným cílem je marginalizovat klasické umění.
c) Převrácení tradiční estetiky: ošklivé se stává uměním
Četné školy moderního umění, které se objevily a rozvíjely, sdílejí několik společných znaků: převracejí konvenční estetiku, pokládají ošklivost za krásu a chtějí šokovat svou ohavností, až do takové míry, jak to jen umělcova představivost dovolí.
Marcel Duchamp se podepsal na pisoár a pojmenoval jej „Fontána“, aby jej mohl vystavit pro veřejnost v New Yorku. Ačkoli objekt nebyl nikdy vystaven, toto Duchampovo gesto bylo mezi jeho vrstevníky v uměleckém světě považováno za chytrý vtip a umělci a akademici to později pokládali za známku vysoké kreativity. Takové je prostředí v uměleckém světě, kde je klasická malba na stojanech marginalizována a populární se staly umělecké instalace. V roce 1958 uspořádal Yves Klein v galerii Iris Clert v Paříži výstavu s názvem Prázdnota – ukázalo se, že zobrazovanými pracemi jsou prázdné zdi.
Hlavní postavou poválečné německé avantgardy byl Joseph Beuys, který si v roce 1965 pomazal hlavu medem a zlatými lístky a tři hodiny bez přestání cosi mumlal k mrtvému zajíci v náručí v díle „Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci“. Podle Beuyse by umělcem mohl být každý. Anekdota praví, že při jedné příležitosti na něj jeden frustrovaný divák zakřičel: „Mluvíte o všem pod sluncem, jen ne o umění!“ Načež mu Beuys odpověděl: „Vše pod sluncem je umění!“ [17]
V roce 1961 Piero Manzoni, klíčová postava avantgardy, tvrdil, že naplnil 90 plechovek vlastními výkaly. Poté je označil za umělecká díla a poskytl je k prodeji pod názvem „Merda d’artista“ („Umělcovo hovno“). V roce 2015 se jedna z plechovek prodala v Londýně za rekordní cenu 182 500 liber, tedy přes 5 milionů korun, což je stonásobek ceny stejné hmotnosti ve zlatě. Také se podepsal na těla nahých žen jako část umělecké série, kterou nazval „Sculture viventi“ („Živá socha“).
V Číně si jeden nahý „umělec“ potřel tělo medem a rybím tukem, aby přilákal mouchy. Znesvěcení těla mělo zřejmě sloužit ke znázornění myšlenky, že život je levný, ošklivý a nechutný. V dokumentu BBC „Beijing Swings“ o čínských „extrémních umělcích“ se hovoří o tzv. výkonném umění, které zahrnuje performativní pojídání lidského plodu. Poté, co se dílo dočkalo veřejného odsouzení s tím, že takovéto umění je „ohyzdné“, moderátor dokumentu, umělecký kritik Waldemar Januszczak, nechtěně odhalil pravou povahu dokumentu svým komentářem: „Měli bychom se pokusit pochopit, proč Čína produkuje nejohavnější a nejtemnější umění na celém světě.“ [18] Ve skutečnosti to je výsledek usilování o démonické věci. Některá z těchto moderních, takzvaných uměleckých děl, jsou tak ohavná a nestydatá, že překračují duševní odolnost normálních lidí. Takovéto chování avantgardy je „kulturní revolucí“ uměleckého světa.
Ti, kteří podporují modernismus, se cítí jako ryba ve vodě, nicméně malířům, kteří skutečně ovládají techniku malování, nastaly krušné časy. Malíři a sochaři, kteří dodržují přísné tradice, kteří se stali mistry svého řemesla namáhavým výcvikem, byli vytlačeni z uměleckého světa. John William Godward, anglický neoklasicistní malíř viktoriánské éry spojovaný s prerafaelity, cítil, že je diskriminován, protože jeho styl realistického klasického obrazu upadl v nelibost s nástupem Picassových modernistických děl. V roce 1922 spáchal sebevraždu a údajně v dopise na rozloučenou napsal: „Svět není dost velký pro mě a Picassa zároveň.“ [19]
Podobné metody byly přijaty k podkopání hudby. Autentická hudba dodržuje hudební teorii a řád. Hudební ladění s klíči a styly, které vytváří, vychází z harmonických přírodních vzorců. Vesmír, který Bůh stvořil, je harmonický. Lidé jsou schopni ocenit a podílet se na harmonii vesmíru, a tak mohou vytvořit krásná díla, jelikož byli taktéž stvořeni Bohem.
Moderní atonální hudba odmítá myšlenky, jako je tonalita, akordy a melodie, a ve své struktuře postrádá jakýkoliv řád. Taková hudba je vzpourou proti Bohem svěřené klasické hudbě. Atonální hudba porušuje harmonii vesmíru, což je důvod, proč ji mnoho posluchačů považuje za nepříjemnou. Moderní hudebníci na základě svých pokroucených teorií estetiky argumentují, že posluchači si musí vytrénovat uši, aby si na takovou hudbu zvykli, a pak si ji údajně mohou správně vychutnat.
Schoenberg, jeden ze zakladatelů moderní hudby, představil svůj „dvanáctitónový systém“, v podstatě atonální strukturu, která znamenala vytvoření anti-klasické hudební techniky. Schoenbergova hudba byla až do té doby považována za negaci veškeré německé hudební kultury, za zradu vkusu, cítění, tradice a všech estetických principů. Jeho hudbu Němci v té době nazývali „kokainem“: „Hrát Schoenberga znamená pro lidi totéž jako otevření kokainového baru. Kokain je jed. Schoenbergova hudba je kokain.“ [20] Později už ho hudební kritika posuzovala takto: „Jde o důkaz nesmírného úspěchu člověka, který i padesát let po své smrti dokáže stále vyprázdnit jakýkoli sál na zemi.“ [21]
K širokému přijetí Schoenberga došlo až díky hudební teorii Theodora W. Adorna, významné osobnosti frankfurtské školy. V díle z roku 1949 Filozofie moderní hudby se Adorno pokoušel vyobrazit Schoenberga jako „kvintesenciálního zastánce moderny v hudbě“ a vysvětloval Schoenbergovu dvanáctitónovou kompoziční metodu jako vyvrcholení pokusu udělit hudbě „jedinečný status a strukturální soběstačnost v reakci na všudypřítomnou nadvládu kapitalistické ideologie“. Filozofická podpora Adorna vytvořila předpoklady pro to, aby byl pozdějšími generacemi skladatelů a hudebních kritiků Schoenbergův systém všeobecně přijímán. [22] Od té doby mnozí hudebníci Schoenberga napodobovali, a jeho avantgardní styl začal mít zásadní vliv na poválečný hudební svět.
Poté, co avantgarda za pomoci moderní hudby zničila tradici, nahradila roli klasické hudby v životě lidí rokenrolem. Sidney Finkelstein, přední hudební teoretik Komunistické strany USA, otevřeně prohlásil, že hranice mezi klasickou a populární hudbou by se měly odstranit. Ve stejnou dobu si silně rytmická rocková hudba získala ve Spojených státech rostoucí oporu, zatímco klasická a tradiční hudba byla vytěsňována a marginalizována.
K vlastnostem rokenrolu patří disharmonické zvuky, nestrukturovaná melodie, silné rytmické údery a emocionální konflikty – ve své podstatě podobné komunistické myšlence boje. V Zápiscích historika, starověkém díle nejznámějšího čínského dějepisce S‘-ma Čchiena, se píše, že jen když zvuk koresponduje s morálkou, může být nazván hudbou. Život a skládání rockových hudebníků se obvykle točí okolo sexu, násilí a drog.
Rokenrol společně s dalšími moderními zvuky, jako je rap či hip-hop, nadále nabýval ve Spojených státech na popularitě. Rappeři se se svým příležitostným užíváním drog, obscénním jazykem a nevhodným násilným chováním předvádějí ve své vzpouře proti tradici a společnosti. Vzhledem k tomu, že morálka společnosti jako celku klesá, takovéto „umělecké formy“, dříve považované za produkt subkultury, se dostaly do širší společnosti a jsou dokonce vyhledávány populárními hudebními sály.
Dosud jsme se soustředili na současnou situaci ve světě výtvarného umění a hudby. Ve skutečnosti byl výrazně ovlivněn celý umělecký svět a vliv moderního uměleckého hnutí lze vidět v odklonu od tradičních myšlenek, metod a dovedností v oblastech, jako je sochařství, architektura, tanec, dekorace, design, fotografie, filmy a další.
Mnoho lidí zabývajících se moderním uměním silně ovlivnila komunistická ideologie. Například zakladatelka moderního tance Isadora Duncanová byla otevřená bisexuálka a ateistka. Protestovala proti baletu a označila ho za ošklivý a nepřirozený. Spolu se 150 dětmi, které neprošly prakticky žádnou taneční průpravou, vystoupila se svým představením „Internacionála“ v roce 1921 v Moskvě pro elity komunistické strany včetně Vladimira Lenina. [23]
Pokud jde o to, proč tyto odchylky existují a stávají se trendy či dokonce hlavním proudem, je to úzce spjato s tím, jak komunismus poškodil nebesy inspirované tradiční umění. Na povrchu to samozřejmě není patrné. Situace se jeví jako určitá forma sebeklamu, který byl široce přijat – v podobě představy, že pokud je za tím teorie, pak je to umění.
Pokud lidé pečlivě zkoumají rozdíly mezi avantgardním uměním a tradičním uměním, zjistí, že umělci z období renesance nepoužívali umění pouze k tomu, aby velebili Boha, ale také k tomu, aby prezentovali krásu povznášejícím způsobem, který v srdci člověka vyvolával pocity pravdy a dobroty. Takto jejich umění pomáhalo zachovat morálku ve společnosti.
Různé pokřivené formy avantgardy se na druhé straně snaží zvrátit všechny úspěchy renesance, „zničit povznášející – tedy buržoazní – potenciál umění, literatury a hudby, aby člověk, který nemá spojení s Bohem, viděl svou jedinou kreativní možnost v politické vzpouře“. Ošklivost, která je „tak pečlivě živena frankfurtskou školou, narušila naše nejvyšší kulturní úsilí“ a populární kultura se zase stává „otevřeně bestiální“, napsal jistý akademik. [24] Obdiv a zbožňování takové ošklivosti vyvolává v člověku jeho temnou stránku: dekadentní, zkažené, násilné, zlé a další druhy negativních myšlenek jsou na vzestupu. Snaha o takovouto ošklivost vedla k dekonstrukci a zohyzdění nebeských scén, božské povahy člověka, morálky a společnosti a dokonce k přímému rouhání se Bohu. Nejenže odcizila lidi od Boha, ale také od jejich vrozené božské povahy, společnosti a tradičních hodnot.
d) Pokřivení literatury
Literatura je výjimečná umělecká forma. Používá jazyk k tomu, aby předala moudrost, kterou nebesa svěřila lidstvu, a rovněž zaznamenává utvářející zkušenosti pro život lidstva. Oba velké eposy starověkého Řecka Ílias a Odysseia líčí komplexní sérii událostí kolem trojské války, živě zobrazující historický epos bohů a lidí. Ctnosti odvahy, štědrosti, moudrosti, spravedlnosti a skromnosti, které byly v eposech oslavovány, se staly důležitým zdrojem hodnot pro řecký svět, a potažmo pro celou západní civilizaci.
Vzhledem k velkému vlivu, který literatura má, zlé prvky toho využijí k řízení lidi, aby tvořili a propagovali písemná díla, která předávají ideologii komunismu, uráží tradiční kulturu, ničí lidskou morálku a šíří pesimismus a pasivistický a nihilistický přístup k životu. Literatura se stala jedním z klíčových nástrojů, které komunismus používá k ovládání světa.
Komunistická strana v Sovětském svazu a Komunistická strana Číny instruovaly své intelektuály, aby pomocí tradičních technik vylíčili, za účelem vymývání mozků široké veřejnosti, život proletariátu a pojetí třídního vědomí, aby si tak obhájily svoji ideologii a politiku. Toto dalo zrod velkému množství propagandistických literárních prací, jako byly sovětské romány Železný proud a Jak se kalila ocel, a čínských komunistických děl Píseň mládí, Slunce nad řekou Sang-kan a podobně, jež měla ohromný efekt. Komunistické strany nazývají tento styl „socialistickým realismem“. Mao zobecnil jeho funkci jako „službu dělníkům, rolníkům a vojákům“ a „službu proletariátu“. [25] Schopnost tohoto druhu literatury ke vštěpování ideologie je zřejmá a dobře objasněná. Metody, kterými komunismus využívá literaturu ke zničení lidstva, se však neomezují pouze na toto.
Následující oddíl shrnuje některé hlavní cíle a účinky literatury ovlivněné komunismem.
Použití literatury ke zničení tradice
Velkým krokem ke zničení lidstva bylo pomlouvat tradiční civilizaci, která byla lidstvu svěřena nebesy. Komunistické prvky využívají ty intelektuály, ať už v Číně nebo na Západě, kteří mají moderní myšlenky, aby vytvořili a propagovali díla, která překrucují nebo znevažují tradiční kulturu.
Během čínského hnutí za novou kulturu se autor Lu Sün stal známý tím, že zuřivě útočil na tradici a odsuzoval starověkou Čínu. V jeho prvním románu Bláznův deník hlavní hrdina prohlašuje, že celou čínskou historii lze shrnout do slov „požírejte se navzájem“. Mao Ce-tung chválil Lu Süna jako „největšího a nejodvážnějšího praporečníka této nové kulturní síly“ a „vrchního velitele čínské kulturní revoluce“. Mao také řekl: „Cesta, kterou se dal, byla cestou nové čínské národní kultury.“ [26]
Italský básník Filippo Tommaso Marinetti vydal v roce 1909 „Manifest futurismu“, který prosazuje úplné odmítnutí tradice a oslavuje stroje, technologii, rychlost, násilí a soutěžení. Ruský básník a komunista Vladimir Majakovskij publikoval v roce 1913 manifest s názvem „Políček veřejnému vkusu“, v němž vyjádřil své odhodlání odtrhnout se od ruské tradiční literatury.
Obhajování odpudivých obrazů coby „reality“.
Dnešní intelektuálové a umělci používají literaturu a umění k vykreslení věcí nebo scén, které jsou ošklivé, divné a děsivé, s výmluvou, že pouze zobrazují věci tak, jak jsou.
Tradiční umění vyjadřuje harmonii, půvab, jasnost, zdrženlivost, slušnost, rovnováhu, univerzálnost a ideály, což vyžaduje výběr a volbu. Podle názoru moderních umělců nelze takové práce považovat za opravdové. Tyto názory ve skutečnosti pocházejí z nepochopení původu a funkce umění. Umění vychází z každodenního života, ale mělo by běžný život přesahovat, aby zároveň přinášelo potěchu i poučení. Z tohoto důvodu si umělci během tvůrčího procesu musí vybírat, kultivovat a zpracovávat to, co chtějí vykreslit.
Slepé zaměření se na toto porozumění realismu uměle omezuje hranice života a umění. Pokud je tento typ realismu uměním, pak to, co všichni vidí a slyší, je rovněž uměním – proč potom obětovat čas a peníze na výcvik umělců?
Ničení morálních hodnot
Výmluvy, jako je „vyjadřování vlastního pravého já“ a poskytnutí volné ruky „proudu vědomí“, vedou lidi k tomu, aby opustili tradiční morální standardy a oddali se své démonické stránce.
Francouzský komunista a básník André Breton definoval surrealismus jako „psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, ať už písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální“. [27]
Styl psaní, kterému se říká „proud vědomí“, a surrealistické „automatické psaní“ jsou spolu úzce spjaty. Někteří spisovatelé na Západě začali od počátku 20. století pod vlivem psychopatologie Sigmunda Freuda experimentovat se psaním využívajícím proud vědomí. Tato díla mají obvykle jednoduchý děj a soustředí se na vnitřní a soukromé myšlenkové procesy obyčejných postav (anti-hrdinů) skrze příběhy složené z volně plynoucích myšlenek.
Lidské bytosti v sobě mají současně potenciál jak pro laskavost, tak i pro zlo. Život by měl být věnován neustálému zvyšování morálních norem a kultivaci ctnosti prostřednictvím sebekázně. V moderní společnosti má mnoho lidí škodlivé myšlenky a touhy. Jejich vystavení k veřejné spotřebě se rovná znečišťování společnosti.
Uvolnění temné stránky člověka ve jménu „kritiky“ a „protestu“
Spisovatelé a umělci v západním svobodném světě pod vlivem anti-tradicionalistického sentimentu považují všechny zákony, předpisy a morální kodexy za omezující a potlačující. Jsou si vědomi problémů v moderní společnosti a slabosti lidské přirozenosti, ale místo toho, aby je řešili racionálně, kritikou a protestováním propagují extrémní individualismus, a oddávají se svým osobním touhám.
Používají degenerované prostředky k vyjádření takzvaného odporu, zatímco posilují temnou stránku své povahy, a oddávají se nenávisti, lenosti, tužbám, žádostivosti, agresi a usilují o slávu. Nedostatek morálního sebeovládání nevyřeší žádné sociální problémy; může je jen zhoršit.
Během hnutí kontrakultury v 60. letech se americký básník Allen Ginsberg stal zástupcem generace beatniků a dodnes je idolem těch, kdo se chtějí vzbouřit proti společnosti. Jeho báseň „Kvílení“ zobrazuje extrémní životní styl a duševní stavy, jako je alkoholismus, sexuální promiskuita, užívání drog, sodomie, sebemrzačení, prostituce, násilné útoky, krádeže, potulování a šílenství.
Vzhledem k tomu, že se hnutí kontrakultury institucionalizovalo, začalo se „Kvílení“ považovat za literární klasiku a bylo zařazeno do mnoha literárních sbírek. Ginsberg připustil, že „jako dítě“ byl komunistou a dodal, že toho nelituje. [28] Jeho idolem byl Fidel Castro a další komunističtí diktátoři. Zároveň široce propagoval homosexualitu a pedofilii. Ginsberg je příkladem propojení mezi komunismem a extrémním individualismem.
Šíření pornografie
Počátkem 20. století se v literárních dílech začal objevovat sexuálně explicitní obsah. Některá z těchto děl byla tímto obsahem prosycena, a přesto je kritici velebili coby klasiku. Mnozí novinoví komentátoři a akademici se zřekli své společenské zodpovědnosti a tato pornografická díla chválili jako vrcholná umělecká díla. Mnohé z tradiční morálky je založeno na správných vztazích mezi pohlavími a na sebeovládání. Porušení takových omezení – bez ohledu na ušlechtilé ospravedlnění – podkopává a ničí morálku.
Dehumanizace lidí
V posledních několika desetiletích, jak se kultura stávala čím dál zmatenější, se objevilo velké množství žánrové fikce, včetně thrillerů, hororů, filmů o nadpřirozených jevech a fantastických příběhů. Prostřednictvím takovýchto děl mohou mysl a tělo člověka ovládat prvky nízké úrovně, což vede k odlidštění lidí.
Říká se, že „tři stopy tlustý led není výsledkem jednoho chladného dne“. Stejně tak zabere dlouhou dobu a je třeba zapojení mnoha oblastí, aby degradace literatury dospěla tak daleko, že se z ní stane nástroj zla. Romantismus rozšířil oblast literatury tím, že zachycoval soukromý a vnitřní život lidí, přičemž byly veřejnosti předkládány i některé ošklivé a bizarní jevy, včetně extrémních stavů mysli a duševních poruch. Skupině britských romantických básníků se kvůli nemorálnímu obsahu jejich básní začalo kolektivně říkat „Satanská škola“.
Realismus využívá výmluvu o prezentování skutečnosti k obhajobě zobrazování degenerované stránky lidské povahy. Tudíž některá díla vyzdvihují pokřivené myšlení a nemorální chování. Jeden kritik nazval realismus „romantismem chodícím po všech čtyřech“.
Filozofie naturalismu, kterou prosazoval Jean-Jacques Rousseau, připisuje úpadek lidské morálky sociálnímu prostředí a genetice v rodině, čímž odstranil morální odpovědnost jednotlivce. Estetismus hlásá „umění pro umění“ a tvrdí, že umění má pouze poskytnout smyslový podnět a nenese s sebou žádný morální imperativ.
Ve skutečnosti má veškeré umění jemné, hluboké a dlouhodobé účinky na mravní kompas lidí. Odmítání morální odpovědnosti umění znamená otevřít dveře nemorálním věcem, které se pak mohou vplížit dovnitř. Ačkoli různé literární školy vytvořily některá vysoce kvalitní díla, stvořily i díla ohavná. Příčinou negativních prvků je zcela zjevně pokles morálních měřítek. To vydláždilo cestu komunistické ideologii, která chce prostřednictvím literatury zničit lidstvo.
Když osoba píše, v jeho nebo v jejím díle se odráží jeho či její morální standard a duševní stav. Spolu s celkovým poklesem lidské morálky v literárních dílech převládá negativní myšlení spisovatelů. Takto byla vytvořena četná díla, která namísto toho, aby se snažila probudit v lidech dobrotu, stahují lidi do pekla.
4. Obnovení opravdového umění
Umění má obrovskou moc. Dobré umění může napravit srdce člověka, pozvednout jeho morálku, uvést do souladu jin a jang, a dokonce umožnit, aby se lidé spojili s nebem, zemí a božskými bytostmi.
Přízrak komunismu v minulém století využil lidské démonické povahy a zlomyslnosti, což vedlo k vytvoření obrovského množství tzv. „umění“. Lidé byli vedeni ke vzpouře proti Bohu a rouhání, k tomu, aby opovrhovali tradicí a svrhli morálku. To vedlo k démonickým projevům ve velké části společnosti až do takové míry, že každého, kdo žil v minulosti, by to hluboce šokovalo.
Ve srovnání s krásou tradičního umění jsou moderní díla nesmírně ošklivá. Lidské estetické normy byly zničeny. Hlavním proudem se stalo avantgardní umění a točí se v něm velké množství peněz, zatímco tradiční, opravdové umění je očerňováno.
Umění se stalo prostředkem, kterým se lidé oddávají svým tužbám a dávají průchod své démonické povaze. Hranice mezi krásou a ošklivostí, půvabem a vulgaritou či dobrotou a zlem byly rozostřeny nebo dokonce úplně smazány. Univerzální hodnoty nahradily bizarnost, chaos a temnota. Lidská společnost je zaplavena démonickými prvky a lidé jsou zaváděni na cestu dekadence a destrukce.
Pouze pokud si lidstvo pozvedne svou morálku a navrátí se zpět k víře a tradici, může se stát svědkem další renesance v umění. Teprve potom budeme všichni moci uvidět krásu, vznešenost a nádheru toho, čím by umění mohlo a mělo být.
Přeloženo z původního článku newyorské edice The Epoch Times.
***
Odkazy
1. „Record of Music“, in: Classic of Rites, překl. James Legge, Chinese Text Project, stránka navštívena 8. května 2020, https://ctext.org/liji/yue-ji?filter=435370&searchmode=showall#result.
2. Confucius 孔子, Lunyu 論語 [The Analects of Confucius] (New York: Ballantine Books, 1999), 3.14. [v čínštině]
3. Sima Qian, „A Treatise on Music“, in: Records of the Grand Historian, překl. Burton Watson, sv. 24, 3. vydání (New York: Columbia University Press, 1995).
4. Ouyang Siu 歐陽脩 a Song Qi 宋祁, Xin Tang Shu 新唐書 [New Book of Tang], sv. 237 (1060). [v čínštině]
5. Robert McKee, Story: Style, Structure, Substance, and the Principles of Screenwriting (New York: Harper-Collins Publishers, 1997), 129–130.
6. Yingshou Xing et al., „Mozart, Mozart Rhythm and Retrograde Mozart Effects: Evidences from Behaviours and Neurobiology Bases“, in: Scientific Reports, sv. 6 (21. leden 2016), https://www.nature.com/articles/srep18744.
7. David A. Noebel, The Marxist Minstrels: A Handbook on Communist Subversion of Music, (Tulsa, Okla.: American Christian College Press, 1974), 58–59.
8. David Cloud, „Rock Music and Suicide“, Way of Life Literature, 20. prosinec 2000, https://www.wayoflife.org/reports/rock_music_and_suicide.html.
9. Val Williams, „Leni Riefenstahl: Film-maker Who Became Notorious as Hitler’s Propagandist“, The Independent, 10. září 2003, https://web.archive.org/web/20090830045819/http://www.independent.co.uk/news/obituaries/leni-riefenstahl-548728.html.
10. Mao Zedong, „Talks at the Yenan Forum on Literature and Art“, in: Selected Works of Mao Tse-Tung (Beijing: Foreign Languages Press), Marxists Internet Archive, stránka navštívena 23. dubna, 2020, https://www.marxists.org/reference/archive/mao/selected-works/volume-3/mswv3_08.htm.
11. PragerU, „Why Is Modern Art So Bad?”, YouTube, 1. září 2014, https://www.youtube.com/watch?v=lNI07egoefc.
12. Herbert Marcuse, The Aesthetic Dimension: Toward a Critique of Marxist Aesthetics (Boston: Beacon Press, 1978), ix.
13. Jackson Spielvogel, Western Civilization: Volume C: Since 1789 (United States: Cengage Learning, 2010), 698.
14. Pablo Picasso, „Why I Became a Communist“ (1945), citace dle: „Picasso, the FBI, and Why He Became a Communist“, Meyer Schapiro Collection at Columbia University’s Rare Book & Manuscript Library, 24. března 2010, stránka navštívena 11. července 2018, https://blogs.cul.columbia.edu/schapiro/2010/02/24/picasso-and-communism.
15. Robert Hughes, The Shock of the New: The Hundred-Year History of Modern Art—Its Rise, Its Dazzling Achievement, Its Fall (London: Knopf, 1991), 24.
16. Richard Huelsenbeck a Raoul Hausmann, „What Is Dadaism and What Does It Want in Germany?”, in: Charles Harrison a Paul Wood, Art in Theory, 1900–2000: An Anthology of Changing Ideas, 2. vydání (Malden, Mass, Oxford: Blackwell Pub, 2003).
17. Joseph Beuys, citace dle: „Joseph Beuys: The Revolution Is Us“, Tate.org, 23. března 1993, https://www.tate.org.uk/whats-on/tate-liverpool/exhibition/joseph-beuys-revolution-us.
18. Waldemar Januszczak, citace dle: Ben Cade, „Zhu Yu: China’s Baby-Eating Shock Artist Goes Hyperreal”, Culture Trip, 5. říjen 2016, https://theculturetrip.com/asia/china/articles/zhu-yu-china-s-baby-eating-shock-artist-goes-hyperreal.
19. John Wiiliam Godward, citace dle: Brad Smithfield, „,The World Is Not Big Enough for Me and a Picasso‘: The Life and Artwork of John William Godward”, The Vintage News, 10. ledna 2017, https://www.thevintagenews.com/2017/01/10/world-not-big-enough-picasso-life-artwork-john-william-godward.
20. Walter Frisch, ed., Schoenberg and His World (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1999), 94.
21. Norman Lebrecht, „Why We Are Still Afraid of Schoenberg“, The Lebrecht Weekly, 8. července 2001, http://www.scena.org/columns/lebrecht/010708-NL-Schoenberg.html.
22. Golan Gur, „Arnold Schoenberg and the Ideology of Progress in Twentieth-Century Musical Thinking“, Search: Journal for New Music and Culture 5 (léto 2009), http://www.searchnewmusic.org/gur.pdf.
23. Julia Mickenberg, American Girls in Red Russia: Chasing the Soviet Dream (Spojené státy: University of Chicago Press, 2017), 216–217.
24. Michael Minnicino, „The New Dark Age: The Frankfurt School and ,Political Correctnessʻ“, in: Fidelio Magazine 1, 1. číslo (zima 1992), stránka navštívena 24. dubna 2020, http://archive.schillerinstitute.org/fid_91-96/921_frankfurt.html.
25. Mao Ce-tung, „Talks at the Yenan Forum“.
26. Mao Zedong, „On New Democracy“, in: Selected Works of Mao Tse-Tung (Beijing: Foreign Languages Press, 1942), Marxists Internet Archive, stránka navštívena 24. dubna 2020, https://www.marxists.org/reference/archive/mao/selected-works/volume-2/mswv2_26.htm.
27. André Breton, „Manifesto of Surrealism“, překl. Richard Seaver a Helen Lane (Ann Arbor, MI: University of Michigan Press, 1969), 26.
28. Allen Ginsberg, „America“, Selected Poems 1947–1995 (New York: HarperCollins Publishers Inc., 2001).
29. Irving Babbitt, Rousseau and Romanticism (Boston: Houghton Mifflin, 1919), 104.
