Komentář

Existuje jen málo větších jistot než ta, že o právě zahájeném slovinském předsednictví EU se bude psát pouze špatně.

Už řadu měsíců liberální média i politici před slovinským předsednictvím varují – slovinský premiér Janša je prý populista, který má potenciál zbrzdit tlaky na finanční potrestání Polska a Maďarska a další blahodárné záležitosti týkající se migrace nebo expanze EU do oblastí vyhrazených členským státům. (Ve skutečnosti má předsednický stát mnohem méně pravomocí, než by se z těchto článků mohlo zdát).

Peskování šéfa vlády malého alpského státu vyvrcholilo tento týden ve Slovinsku, kdy během slavnostního zahájení jeho předsednictví odmítl místopředseda Evropské komise, nizozemský socialista Timmermans, zapózovat s Janšou na skupinové fotografii (ten Timmermans, za jehož odstavení byli představitelé V4 kritizováni, protože by nám prý jako šéf Evropské komise skvěle posloužil a rozhodně nebyl zaujatý).


O Janšovi se píše jako o příteli Orbána, kterého se snaží napodobit. Ze strany EU je kritizován za údajnou snahu podkopávat svobodná média. Janša se brání, že naprostá většina slovinských médií je liberálně-levicová a jeho konzervativní vláda se snaží – byť s nevelkými úspěchy – dát prostor i jiným hlasům. Dokonce se lze dočíst, že jde „o zarytého antikomunistu, který pošlapává unijní hodnoty“ (Die Welt).

Je pravdou, že pouze 3 ze 27 lídrů členských států mají zkušenost s odporem vůči komunistické diktatuře. Polák Mateusz Morawiecki, Maďar Viktor Orbán a – už tušíte – Slovinec Janša. Všichni tři jsou také v současnosti nálepkovaní jako populisté a krajní pravice, srovnáváni tu s Trumpem, tu (v českých médiích) s Andrejem Babišem.

Jak vypadaly jejich životní cesty?

Morawiecki: Syn šílence

Polák Mateusz Morawiecki se narodil v červnu 1968 ve Vratislavi jako třetí dítě Jadwigy a fyzika, politika a disidenta Kornela Morawieckého. Rodina měla dlouhou antikomunistickou tradici, dědeček byl u tzv. Zemské armády, jejíž někteří členové přešli z boje proti nacistům automaticky do boje proti komunistům (tzv. prokletí vojáci).

Otec Kornel byl buřič a složitá osobnost, od 60. let se věnoval antikomunistické činnosti, protestoval proti okupaci Československa, účastnil se dělnických demonstrací, tiskl a rozšiřoval samizdaty. Zapojil se do činnosti Solidarity, ale její zákaz ho na rozdíl od většiny ostatních vyburcoval k radikálnějším akcím. Ta chvíle přišla na přelomu května a června 1982, kdy založil Bojující Solidaritu, odbojovou jednotku usilující o nezávislost Polska, odmítající jakoukoliv dohodu s vládou či reformu systému, využívající metody partyzánského boje.

Vážení čtenáři, naší prací vyplňujeme mezery na českém trhu s informacemi. Sledujeme události v Číně i v USA z nezávislého úhlu. Podporujeme tradiční kulturu a vzestup morálních hodnot. Podpořte naši činnost darem, podpoříte tak naše zpravodajství. Děkuji Vám,

Milan Kajínek, šéfredaktor Epoch Times ČR.

Od toho okamžiku se po něm slehla zem. Kromě rozbíjení komunistických manifestací vydávali polovinu ilegálních novin, které tehdy v Polsku vycházely, a valnou většinu často hanlivých plakátů a nálepek, dokázali režim sabotovat, krást materiál z továren, pašovat zakázanou literaturu (mimo jiné vagon plný Biblí) do zahraničí, odposlouchávali činitele, posílali jim výhrůžné vzkazy, odhalovali a shromažďovali evidenci agentů, vedli mstivou válku.

Mateusz se od třinácti let se účastnil opozičních akcí, s dětmi dalších disidentů malovali nápisy na zdi, vylepovali plakáty, strhávali vlajky. V letech 1983 až 1988 byl opakovaně vyslýchán v souvislosti s aktivitami svého otce, kterého několik roků neviděl. V patnácti byl unesen estébáky přímo z ulice, v lese si musel pod jejich ozbrojeným dohledem vykopat vlastní hrob. Tehdy to Bojující Solidarita nenechala být, na oplátku vypálila daču šéfa vratislavské státní bezpečnosti.

Po pádu režimu vystudoval filozofii a historii ve Vratislavi, studoval i na Vratislavské polytechnice a americké Central Connecticut State University. Dále vystudoval business administration, absolvoval postgraduální studia evropského práva a ekonomické integrace v Hamburku, mezi jeho další dokončené vysoké školy patří Basilejská univerzita a Kellogg School of Managment na univerzitě v Illinois.

Pracoval především v bankovním sektoru, jako expert se podílel na vyjednávání podmínek polského vstupu do EU. Vyučoval na univerzitách ve Vratislavi, na ekonomce a technice. V letech 2007 až 2015 šéfoval polské odnoži nadnárodní bankovní skupiny.

V roce 2015 byl po vítězství PiS ve volbách jmenován místopředsedou vlády a ministrem rozvoje, v roce 2016 ministrem financí a v roce 2017 nahradil Beatu Szydłovou na postu premiéra. Podařilo se mu zvítězit ve volbách v roce 2019, koalice Sjednocená pravice získala o 2.5 milionu hlasů víc než před čtyřmi lety. Není považován za řemeslného politika, do PiS vstoupil teprve v roce 2016 a na rozdíl od Janši a Orbána není předsedou vládní strany, tím zůstává Jarosław Kaczyński. Vystupování i povaha Morawieckého premiérství je spíše úřednická.

Od studií je ženatý, manželka Iwona je v domácnosti, mají čtyři děti, je katolického vyznání.

Orbán: Dítě, které nikdo nechtěl

Viktor Orbán se narodil v květnu 1963 v maďarském Székesfeherváru dvěma mladým studentům. Vyrůstal ve vesnicích Alcsútdoboz a Felcsút ve skromných podmínkách domu bez tekoucí vody a toalety, o politice se v rodině nemluvilo. Odmalička byl extrémně výchovně problémový, rodiče ani učitelé si s ním nevěděli rady, vystřídal několik základních škol. Byl akademicky a sportovně nadaný, během studia gymnázia v Székesfeherváru se zaměřením na angličtinu hrál fotbal za mládež tehdy prvoligového týmu ze stejného města.

Antikomunistou se stal podle svých slov na vojně, kde se pro své povahové rysy dostával často do konfliktů a byl neustále kázeňsky trestán. Po vojně začal studovat práva v Budapešti a dostal se do elitního kolegia, kde se věnoval sociálním vědám, zejména politologii.

Politologii chtěl také vyučovat na univerzitě. Studium úspěšně zakončil diplomovou prací o polské Solidaritě, v březnu 1988 však se spolužáky založili mládežnickou antikomunistickou organizaci Fidesz (Svaz mladých demokratů), která byla provokativní alternativou k maďarskému svazu komunistické mládeže (KISZ).

Tehdy v jednom filmu Orbán nevědomky označil svého budoucího hlavního politického soupeře, když řekl, že za jediného schopného svazáka považuje jistého Gyurcsánye, funkcionáře KISZ. Jako aktivista se Orbán podílel na vydávání tiskovin, účastnil se demonstrací (při jedné z nich byl zatčen) a v červnu 1989 ve svém projevu před statisíci diváků na symbolickém pohřbu Imreho Nagye porušil předchozí dohodu a jako první vyzval ke skoncování s komunismem, uspořádání svobodných voleb a odchodu sovětských vojsk z Maďarska.

Díky stipendiu Sorosovy nadace studoval v roce 1989 na Oxfordské univerzitě dějiny britského liberalismu. Od roku 1990 byl poslancem za Fidesz, roku 1993 pak zvítězil v boji o jeho (dosud kolektivní) vedení a ze strany odešlo její levicově-liberální křídlo. Fidesz začal vystupovat jako konzervativně-pravicová strana a během čtyř let opanoval rozvrácené a oslabené pravicové spektrum. Jeho hlavním oponentem byl v té době Gyula Horn, bývalý komunistický ministr zahraničí a v letech 1994 až 1998 premiér za postkomunistickou MSZP.

Poprvé byl Orbán premiérem v letech 1998 až 2002. Bylo mu 35 let, jeho vládě složené převážně ze třicátníků se poměrně dařilo a průzkumy jí předpovídaly vítězství v následujících volbách. Jenže proti spojenectví postkomunistů s liberály Fidesz nakonec těsně prohrál. Orbána výsledek šokoval, psychicky se zhroutil a zatvrdil.

Za příčinu porážky považoval hluboké kořeny postkomunistů a liberálně-levicové sympatie většiny médií. Následujících osm let v opozici (volby 2006 opět těsně prohrál, přestože Fidesz od roku 1998 nikdy nezískal ve volbách méně než 40 procent hlasů) strávil budováním široké společenské struktury strany (i v nejmenších vesnicích vznikaly tzv. občanské kroužky pravicových voličů) a vlastních soukromých médií s podporou pravicově smýšlejících podnikatelů.

Socialisticko-liberální vlády pod vedením Pétera Medgyessyho (mj. bývalého agenta komunistické rozvědky) a Ference Gyurcsánye (onoho schopného svazáka) přivedly Maďarsko na hranu státního bankrotu. Poté, co na veřejnost unikl projev, v němž Gyurcsány přiznává, že se k vítězství ve volbách 2006 prolhali („lhali jsme ráno, večer i v noci“) a situace země je neudržitelná, vypukly prudké demonstrace, které vláda tvrdě potlačovala vodními děly, slzným plynem a gumovými projektily. S hroutící se společenskou podporou však nedokázala hnout.

Socialistická MSZP se propadla z 45 procent na 19, liberální SZDSZ úplně přestala existovat. Demonstrace byly živnou půdou pro vznik Jobbiku. Orbán v roce 2010 slavil totální triumf, Fidesz vyhrál dokonce i v tradičně liberální Budapešti a držel toto město až do roku 2019. Ústavní většinu zopakoval i v letech 2014 a 2018.

Orbán je ženatý od roku 1986, jeho manželka je právnička, má pět dětí a pět vnoučat. Je kalvínského vyznání, miluje fotbal.

Janša: Zlý muž slovinské politiky

Janez Janša se narodil v září 1958 v Lublani. Pochází z dělnické rodiny, jeho otec v mládí byl členem skupiny katolické antikomunistické skupiny Slovensko domobranstvo, i přes nízký věk byl odsouzen k 21 měsícům nucených prací v táboře Dachau. Po válce dalšímu odsouzení (skupina byl antikomunistická a bojovala i proti partyzánům) unikl kvůli dětskému věku. Janša byl v dětství fascinován otcovými historkami z bojů a z vězení.

V nízkém věku se nicméně začal angažovat v jugoslávské komunistické mládeži a stal se jedním z vůdců. Vystudoval Obranná studia na univerzitě v Lublani a stal se zaměstnancem Sekretariátu obrany Slovinské socialistické republiky. Ze strany byl vyloučen za kritiku poměrů. V roce 1983 začal psát sžíravé články o poměrech v jugoslávské armádě. Navzdory mírnější povaze režimu mu byl záhy odebrán cestovní pas, dostal se pod dohled tajné policie a nesměl získat zaměstnání v žádné státní instituci ani ve státem vlastněném podniku. V letech 1985-1986 podal více než 250 žádostí o zaměstnání, ale bez úspěchu, přestože splňoval všechny kvalifikační požadavky. Nemohl také dále publikovat články v oficiálních periodikách. Živil psaním počítačových programů a načerno jako horolezecký instruktor.

S liberalizací poměrů se mohl vrátit do časopisu Mladina a založit si vlastní softwarovou společnost. V té době, tj. v polovině 80. let, byl levičákem, aktivistou pacifistického a ekologického hnutí. Editoval také rukopisy zesnulého reformního komunisty Stane Kavčiče.

Na jaře 1988 Janša kandidoval na předsedu Svazu socialistické mládeže Slovinska, polonezávislé mládežnické organizace komunistické strany, která byla od roku 1986 otevřená i pro nestraníky. Ve svém programu Janša navrhoval, aby se organizace osamostatnila od komunistické strany a přeměnila se ve sdružení všech mládežnických a občanských seskupení; navrhoval také, aby se přejmenovala na „Svaz mládežnických organizací a hnutí“ a aby převzala roli hlavní platformy občanské společnosti ve Slovinsku. V té době se také účastnil veřejných diskusí o ústavních změnách.

V roce 1988 byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu s dalšími dvěma redaktory časopisu Mladina. Byli souzeni vojenským soudem, bez právního zastoupení a proces probíhal v srbochorvatšině, navzdory slovinské národnosti obviněných. Janša byl odsouzen na 18 měsíců odnětí svobody, které si odpykával ve věznicích na Dobu a v Igu. Proces vyvolal masové protesty a urychlil proces demokratizace.

Odseděl si půl roku. V roce 1990 byl jako šéfredaktor politického týdeníku Demokracija poprvé zvolen do parlamentu za Slovinský demokratický svaz, jehož založení se účastnil. V 90. letech byl ministrem obrany a stal se předsedou Slovinské demokratické strany, která změnila své směřování na konzervativnější a protržnější.

V roce 1994 musel odstoupit kvůli aféře, ve které měl zneužít své ministerské pravomoci. Svými odpůrci byl považován za mocichtivého a schopného vojenského puče. Léta 1994 až 2004 strávil v opozici. Stejně jako Orbán útočil především na postkomunistické elity.

V letech 2004 až 2008 byl poprvé premiérem, pršela na něj obvinění z omezování svobodných médií. Janša je odmítal jako útoky silného levicového podhoubí a v drtivé většině levicových novinářů. Po tříletém pobytu v opozici (2008 až 2011) se stal podruhé premiérem na rok (2012-13). Tehdy byl obviněn, že řádně nepřiznával svůj majetek.

Po pádu vlády odešel z politiky. V té době čelil soudnímu procesu kvůli případu z roku 2006 (on a dva další obžalovaní měli chtít od finské firmy provizi výměnou za získání vojenské zakázky). V procesu, který označil za politicky motivovaný, byl odsouzen ke třem letům.

Pravicová opozice tehdy rozsudek jednomyslně odsoudila jako snahu zbavit se politického oponenta. Do vězení Janšu doprovázelo několik tisíc příznivců. Německý Frankfurter Allgemeine Zeitung následujícího dne uvedl, že domácí slovinští i mezinárodní právní experti našli v soudním procesu velká porušení Janšových práv.

Janša si opět odseděl půl roku, pak byl dočasně propuštěn. O pár měsíců později jeho rozsudek jednomyslně zrušil Ústavní soud.

Neústupný Janša se v roce 2018 vrátil do politiky a od roku 2020 je opět premiérem. V kampani mu pomáhal Viktor Orbán. Na rozdíl od Morawieckého, který vládne sám (ačkoliv Sjednocená pravice je složená z vícero stran), a Orbána, který vládne sám dokonce s ústavní většinou, Janšova strana je součástí široké koalice s těsnou většinou.

Janša je ženatý, s manželkou má dvě malé děti, další dvě děti má z předchozího vztahu s přítelkyní.

Zdroj: konzervativninoviny.cz