Mobilizace a povolávání za války

Od 50. let minulého století se děti v českých školách učily, že feudalismus je přežitkem, že císař využíval svoje poddané, kteří pak museli narukovat a bojovat v době války „za císaře pána“, zatímco císař si „užíval svého bohatství“ apod. Spíše se chválilo založení Československé republiky, po které Češi i Slováci toužili. (To nelze popřít, zvláště když v předchozí historii hrozil zánik českému jazyku.)

Od r. 1990 se postupně dozvídáme, že císař František Josef nebyl až tak proklínaným, nenáviděným panovníkem. Pokud nebyl milován, byl přinejmenším respektován jako „z boží vůle panovník“. Sám František Josef byl milovníkem armády, nikoliv války.

Císař o sobě říkal, že je prvním úředníkem své říše. Neužíval přepychu, byl skromný, spával na polním lůžku.

Denně vstával ráno ve 3,30 hodin a začínal pracovat. Měl to vždy nalinkované přesně. A ještě den před svou smrtí si přál být probuzen o hodinu dřív, že nemá hotová všechna akta…

Zeptali jsme se Viléma Wodáka, jihlavského badatele, na pár věcí, které souvisejí s povoláváním mužů do armády.

Jak to bylo s povoláváním mužů do služby v armádě na přelomu 19.–20. století?

„Rakouská monarchie byla mnohonárodnostním soustátím, takže v armádě sloužili Češi, Němci, Moravané, Slezané, Poláci, Maďaři, Chorvati i Italové. Pokud většina národnosti skládala vojenský útvar, musela tam být sjednocená velící řeč. Důstojníci museli tu řeč ovládat. Samozřejmě ústředním jazykem byla němčina, jednotná řeč pochopitelně musela být, podobně jako dnes bude v rámci NATO třeba angličtina.“

Kdo rozhodoval, že k vojsku mají rukovat muži ze stejného regionu?

„Monarchie byla teritoriálně rozdělená na branné obvody. Respektovány byly jazykové oblasti, např. dnešní Slovensko byly „Horní Uhry“. Byly pěší, jízdní pluky a dělostřelectvo – jeden pluk čítá tak 3 – 4 tisíce mužů. Pluk byl základním tělesem v armádě. Když v roce 1914 šla monarchie do války, měla 102 pěší pluky. Obecně v nich sloužilo asi 25 % Němců.

Samotný pěší pluk se skládal ze čtyř pěších polních praporů, jeho početní stav dosáhl v letech 1. světové války na 4 000 mužů.

Rakouská armáda v době míru byla velmi barevná. Transparentnost prozrazovala, kdy ten pluk byl založen, kde má posádku, jaké tzv. barvy pluk měl, např. grass grün – travní zeleň, hecht grau – štičí šeď. Pokud dva pluky měly stejnou barvu, lišily se kovovými bílými nebo žlutými knoflíky. Ale za války se to změnilo, museli barvy více sjednotit, pluky ´zešedly´.

Nepřítelem monarchie byli především Rusové a pak Srbové. Válka měla původně 2 bojiště – východní frontu ruskou a srbskou, v roce 1915 přibyla fronta italská. Už v září r. 1914 na balkánské frontě důstojníci, elita rakouského důstojnictva, hodně vykrváceli. To byla jatka. Důstojníci byli aktivní i záložní.

V okamžiku mobilizace byli povoláni všichni záložníci, tedy muži ročníků 1882–1891, kteří si byli v letech 1903–1913 odbyli prezenční službu. Ti doplnili mírové početní stavy jednotek na válečné. Když vypukla válka, povolali třeba učitele, který byl důstojníkem v záloze.

Po splnění povinné základní služby se voják vrátil domů a zůstával v záloze. K odvodu nevzali všechny muže, u malé výšky ho odmítli. (Za socialismu brali všechny.)

Také mívali cvičení, manévry, kterých se zúčastnil i panovník. Důstojník byl v té době společenskou elitou, musel umět vystupovat, znát jazyky.

K jednotkám rukovali lidé ze stejného regionu, což se ukazovalo být výhodou. Lidé ze stejné vsi nebo obce se znali, byli sousedé nebo kamarádi. Měli k sobě vztah, a to podpořilo jejich soudržnost u jednotky, a potom v boji. Do vojska přicházeli muži odvedeni z různých jazykových regionů, takže spolu měli i jednotný jazyk. V rakousko-uherské armádě zněly různé jazyky, ale byly slučovány k sobě, velící důstojník měl k sobě lidi mluvící stejným jazykem. Většinou každý znal alespoň dvě používané řeči.

Za socialismu fungovalo vše právě naopak – muži ze stejného regionu nebo obce se v jednotce nepotkali. Byli odesíláni co nejdále od domova a mezi neznámé lidi, s kterými se předtím neznali. Byli si cizí, což mělo také svoje následky.“

Někteří muži byli zproštěni odvodu.

„Ano, z hlediska důležitosti mohly být výjimky. Např. Karel Löw, textilní průmyslník z Jihlavy, vyráběl skoro veškeré sukno pro armádu. To byl monopolní zásobitel. Byl jeden z hlavních dodavatelů a v podstatě z války prosperoval. Nebo také Baťovi zaměstnanci mohli být zproštěni odvodu.

Vojáci měli přesně stanovený systém dovolenek, po oddychu se pak vždy vrátili ke stejné jednotce. Z válečné fronty dostávali dovolenou, ale za války to bylo komplikované.

Ministerstvo války nebo obrany vydávalo pravidelně seznamy padlých nebo nezvěstných.

Ve Vídni je i dnes válečný archiv. Dá se vyhledat jméno anebo podle seznamů vyznamenání. U důstojníků je to jednodušší.“

Jaké potom byly negativní stránky armády?

„Pokud Rakušané zatkli vojáky, kteří přeběhli od armády jinam, tak je brali jako zrádce a dezertéry. Za to byl trest smrti. Vztahoval se na ně válečný zákon. Fyzické tresty, jako uvazování, zrušil až císař Karel, poslední panovník.“

Jenomže popravy také fungovaly disciplinárně i uvnitř armády.

„Mohl tam být národnostní útlak nebo i šikana. Zásobování bylo problematické.

Byly i vzpoury, ale koncem války, jako třeba rumburská vzpoura (o ní film Hvězda zvaná pelyněk) nebo v Boce Kotorské, hodně známá.“

Mohl se i Čech stát důstojníkem? Nebo Maďar, Polák?

„Ano. Mohli. Je doloženo, že i z pohledu rakouských nebo německých důstojníků byli Češi hodnoceni jako dobří vojáci, inteligentní a vojensky způsobilí.“

Jaké byly systémy vojenského utajení?

„Za rakouské monarchie bylo téměř všechno transparentní.

K základní orientaci v rámci armády sloužily Schematismy (Ranglisten) rakouské a rakousko-uherské armády vydávané v letech 1790 – 1918. Měli dokonalé přehledy pluků, aktivních důstojníků. Na každý rok vycházel schematismus. Kdo byl za důstojníka, tisíce jmen, kdo byl ve štábu, jaké šarže, kdo byl vojenským lékařem.

Zatímco potom za bolševika se utajovalo všechno: kdyby třeba někdo v hospodě prozradil, kolik má samopal nábojů, šel po něm politruk.“

„Normalizace v armádě v první polovině 70. let zastavila reformní proces, jenž mohl lépe vybalancovat poměr mezi požadavky na její odbornost a na politicko-ideovou způsobilost. Normalizace učinila z armády poslušný nástroj Moskvy, Husákova režimu a ´měkké totality´ 80. let.“ – Válka a armáda v českých dějinách – M. Koldinská, Ivan Šedivý

Jak bylo postaráno o obživu rodin, od kterých muži narukovali? Rodina přišla o hlavního živitele, když narukoval.

„Sociální otázka byla velmi složitá a krutá. Byly i hladové bouře v zázemí. Zásobování vázlo. V průmyslu pracovaly ženy, bouřily se kvůli nedostatku potravin. Panoval obrovský černý trh, korupce. Města trpěla, venkov byl na tom o něco lépe.

Voják na frontě jídlo dostal, prostě ho dostat musel.

Zásadní přelom v rakouském vojenství znamenalo zavedení všeobecné branné povinnosti
v roce 1868. Značný posun potom přinesla novela branného zákona z roku 1912.“

Děkujeme za rozhovor.

Čs. armáda pod socialistickým vedením

Na webu Info.cz se dočteme, že když po pádu totalitního režimu v ČSSR odborníci z Vojenského historického ústavu vůbec poprvé v Česku spočítali, kolik vojáků zemřelo během výkonu vojenské služby v době socialismu, ze statistiky, vyplývá, že i přestože tehdejší Československá socialistická republika s nikým neválčila, počet úmrtí v armádě byl paradoxně srovnatelný s válkou. Jen mezi lety 1964 až 1989 nepřežilo službu v Československé lidové armádě 3 843 mužů.

Armádní sbor fungoval pod názvem Československá lidová armáda (ČSL) v letech 1957 až 1990.

Profesionalizace armády je jedním z největších úspěchů polistopadové transformace. Posunula blíž k západním spojencům, lépe zapojila do euroatlantické zóny. Rozejít se komunistickými stereotypy, jež přestavovaly jasně definovaného nepřítele ohrožujícího územní celistvost státu.“ – Válka a armáda v českých dějinách – M. Koldinská, Ivan Šedivý