„Nikdo si nedokáže představit podmínky, ve kterých jsem musel žít 13 let, než mě soud osvobodil,“ řekl mi nedávno propuštěný Robert Tempel během krátkého rozhovoru v jeho automobilu. Sešli jsme se v Praze poblíž sídla naší redakce. Protože jsem o jeho případu v minulosti psal několik článků, souhlasil s tím, že se osobně setkáme.
Hovořili jsme o tom, jak přečkal vice než 13 let ve vězení, jak žil na samotce a chodil na vycházky v poutech, nebo jak vnímá venkovní svět poté, co se z doslova beznadějné situace vrátil zpátky. Řeč přišla také na jeho soudní případ, roli soudce Lněničky, který ho v podstatě poslal na doživotí, nebo otázky, kdo vlastně tehdy na parkovišti na Sokolovsku střílel.
U rozhovoru sedí také Albert Žirovnický, který sestavoval stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva v jeho případu, díky níž byl nakonec Tempel zpětně shledán nevinným z dvojnásobné vraždy.
Případ Robert Tempel
Sešli jsme se v Praze pobblíž sídla naší redakce ke krátkému rozhovoru v jeho automobilu. (Milan Kajínek / The Epoch Times)
Jaké to pro vás je, teď, když jste na svobodě?
Je to neskutečnej fofr. Hektický. Nevím, co mám dřív dělat. Musím stále něco zařizovat. Musím se rozhlížet skrze svoji práci, co budu dělat. Musím se postarat o svého bratra, který je invalidní důchodce…
Venku se změnily silnice. Stále někde bloudím. Jak hledám ty starý silnice, tak chci někde zatáčet… prostě furt někde bloudím. Jak ve Varech, tak v Sokolově, tak tady v Praze. Lidi, ty mě ani nepřekvapujou, ty jsou furt stejní. Technika mě taky nepřekvapila, protože mobil, všechno ovládám v pohodě, autem jezdím taky v pohodě. S tím problém nemám, jenom se prostě adaptuju… hledám, co budu dělat.
Co jste ve vězení dělal, když jste tam strávil 13 let?
Bez jednoho měsíce jsem tam strávil dvacet let. Dvacet let. Třináct let v nezákonném výkonu doživotního trestu. Takže…
Co se tam dá dělat tak dlouhodou dobu?
Můžete fetovat nebo dělat blbosti, nebo se vzdělávat a cvičit, jako jsem to dělal já nebo Albert Žirovnický (který sedí na zadním sedadle auta, kde děláme rozhovor, pozn. red.). Nic jinýho vám nepomůže. To je jediné, co tam můžete dělat. Tam je čas pro lidi úplně zbytečný…
Albert Žirovnický vstupuje do rozhovoru: „Ono to cvičení je důležitý i pro zachování si zdravé mysli a zdraví obecně.“
Dělal jsem kliky, dřepy, přítahy, běhal na místě, všechno možné.
Máte tam kontakt s okolním světem? Čtete tam noviny?
Samozřejmě, noviny mi posílali. Pan Krupička mi posílal noviny stále. Moji přátelé mi posílali časopisy, hlavně Chip, Forbes. Protože mě zajímá hlavně elektronika, programování, takvé ty technické věci a podnikání. Ve Forbesu máte inspiraci o tom, co dneska letí. Byty, stavebnictví, ekologické spalování, elektrárny, hydrosoláry.
Teď hledám, ve kterém odvětví se upíchnu. Baví mě toho spoustu, protože jsem workoholik jako Albert Žirovnický, který mi dal podnět, abych se vůbec odhodlal napsat Evropskému soudu pro lidská práva. On má na tom největší zásluhu, že jsem byl osvobozený z trestu za něco, co jsem nespáchal.
Jak to ve vězení na doživotí vypadá?
To si nikdo nedokáže představit. Rozdíl mezi tím, sedět několikaletý trest, nebo sedět doživotní trest, je jako žít v Severní nebo Jižní Koreji. V Jižní je vám krásně a v Severní umíráte zaživa.
Máte klec. Jste sám na cele. Zavřou za váma klec. Skříňku, kde máte veškerý věci, kde máte jídlo a to, co potřebujete, máte před klecí. Když máte hlad, tak se tam nedostanete, takže chcípáte hlady. Televizi si zapínají, jak chtějí, takže tam nevidíte.
Prostě ležíte a čekáte na smrt. V okně máte taky mříž, nevidíte ven, nevidíte nikam. Začnete mluvit se svým psem, kterého máte doma, s manželkou. Prostě deprese…
Albert Žirovnický vstupuje do rozhovoru: „Lidi si neuvědomují, jaký je rozdíl mezi klasickým vězněm a doživotním vězněm ve vězení se zvýšenou ostrahou. Klasický vězeň je sice v cele a je 23 hodin uzavřen, ale může chodit na kulturní místnost, může chodit kamkoliv. Může chodit na vycházku ven s ostatníma. Může sportovat a mluvit s ostatníma vězněma.
S doživotníma vězněma se zde zachází takovým způsobem, že jsou v podstatě izolovaný, i od ostatních vězňů. I když jdou třeba jenom k doktorovi, tak jdou s třema příslušníkama, v doprovodu psů a spoutaní. Přestože jsou jako ostatní dle zákona odsouzeni k trestu ve zvýšené ostraze, zachází se s nimi odlišně, což zákon nezná.“
Chodili jsme spoutaní na nohou, na rukách… hodně dlouho jsme chodili i na vycházky spoutaný… ruce, nohy. Takže jste vlastně ani nemohl sportovat. Jenom v cele jste mohl sportovat. Žádná sprcha, to prostě neexistuje. Dostanete flašku s vodou, teplou vodu jste neviděl, prostě středověk. Byla to psychicky neskutečná katastrofa.
Musel jste ve vězení vyhledat nějakou psychickou lékařskou pomoc?
Evropský soud v roce 2020 rozhodl, že jsem nezákonně vězněný, a od té doby trvalo hrozně dlouho, než mě propustili. V té době jsem začal docházet k psychiatrovi, který mi diagnostikoval posttraumatický syndrom. I teď tady venku dál docházím k psychiatrovi, beru uklidňující léky přes den, ale špatně se mi spí. Neskutečně špatně se mi spí…
Mám deprese z uzavřených prostor. Když jedu v autě, tak si otvírám okna. Hlavně když jsem sám, tak to na mě těžce doléhá. Doma mám psa, tak se držím se psem, to mě uklidňuje. Když jsem někde sám, tak jsem z toho na mrtvici. Musím si na to zvyknout. Není to lehký. Mám těžký deprese z toho, co se tam se mnou dělo.
Na co jste v doživotním trestu myslel?
Furt myslíte na smrt. Kdy konečně umřu, kdy se toho zbavím, protože jako věřící spáchat seberaždu nemůžu… takže čekáte na to, kdy to konečně přijde.
Nemáte žádnou budoucnost. Nevíte, co bude. To se nedá ani popsat. Je to hrozně, neskutečně těžký.
Vy věříte v Boha?
Ano, věřím v Boha. To mi pomohlo tam přežít.
Měl jste vztek na lidi, kteří vás poslali na doživotí do vězení?
Já jsem přestal nenávidět. Dřív bych (soudce) Lněničku zaškrtil, jak se říká. Ale po třinácti letech, když jsem začal věřit… věřit víc (v Boha), tak jsem přestal nenávidět a hrozně se mi ulevilo. Dneska už se směju a vůbec mě nějakej Lněnička nezajímá.
Přestal jsem nenávidět. Spousty jsem toho přečetl a mluvil jsem s množstvím chytrých lidí a zjistil jsem, že nenávistí oslabuju svoji osobnost, oslabuju sám sebe a jsem lehká oběť pro dozorce, pro policajty, pro všechny…
Když jsem přestal nenávidět a začal jsem se usmívat, tak jsem získal velkej klid. Uklidnil jsem se. Lidi mě přestali otravovat, protože viděli, že to nemá cenu.
Obrátíte se teď na státní úřady s žádostí o odškodnění za nezákonné věznění?
Připravujeme žádost o odškodnění. Byl jsem nezákonně odsouzený. Moje rodina, moje manželka tím trpěla, můj syn i bratr. Rodiče se k žádosti připojovat nechtěli, ale také trpěli neskutečně, protože jim to bylo všude vyčítáno, předhazováno. Můj syn kvůli tomu ukončil školu, protože tam na něj měli furt plnou hubu keců…
Budeme pokračovat. Jak řekl Evropský soud, že by se se mnou měla Česká republika vyrovnat jak finančně, tak morálně. Zatím neudělala ani jedno. Slibovali omluvu, ale zatím to neudělali. Čekám omluvu od ministerstva spravedlnosti a čekám nějaké odškodnění.
Nemohl jsem kvůli nim pracovat, takže nemám na důchod. Sebrali mi dvacet let práce. Protože jsem měl doživotní trest, tak jsem nemohl ve věznici chodit do zaměstnání. Neměl jsem šanci. Kvůli státu teď nemám důchod.
Děkujeme za rozhovor.
V DALŠÍM ČLÁNKU PŘIPRAVUJEME: Řeč přišla také na jeho soudní případ, roli soudce Lněničky, který ho v podstatě poslal na doživotí, nebo otázky, kdo vlastně tehdy na parkovišti na Sokolovsku střílel… (Článek vyjde příští týden)
TIP: Rozhovor s Robertem Tempelem (Jan Šinágl)
