V životě jsou chvíle, kdy se věci hroutí, kdy ztratíme někoho nebo něco hluboce důležitého, díky čemu jsme se cítili spojeni, zakotveni nebo v bezpečí. Někdy se rozpadne mnoho věcí najednou a my máme pocit, že jsme ztratili veškeré základy a jistotu v životě..

Jedna moje kamarádka nedávno prošla rozvodem. Konec jejího manželství přišel, jako mnoho jiných, s velkým nepochopením a bolestí. Nejhorší na tom bylo, že měla pocit, jako by se z jejího nejlepšího přítele, bývalého manžela, stal někdo, koho nezná a kdo ji zřejmě nenávidí. To samozřejmě vedlo k velkému smutku a pocitu bezmoci.

Nyní se stala padesátiletou svobodnou ženou s pocitem, že se v životě nemůže na nic spolehnout. Jestliže k takovému rozchodu došlo v době, kdy její úmysly byly dobré, a s někým, koho hluboce milovala a k němuž byla upřímná, pak se jí svět jistě zdál nebezpečným místem. Cítila se v koncích a vyděšená, jako by se vznášela ve vesmírné kapsli, která ztratila spojení se svým pozemským řídicím střediskem. A neměla ani ponětí, jak se posunout dál.

To, co moje kamarádka udělala dál, je to, co dělá mnoho z nás, když trpíme: přepnula se do akčního módu. Začala plánovat setkání s dalším mužem. Zapojila se do seznamovacích skupin, zaregistrovala se na seznamkách a obvolávala všechny známé, jestli by jí nemohli někoho dohodit. Koupila si předplatné časopisů, v nichž byly uvedeny společenské aktivity v jejím městě, zapsala se na nové kurzy a ve všech směrech se snažila „dostat ven“.

To, jak moje kamarádka reagovala na svůj smutek a strach, je zcela normální a lidské. Když se v reakci na utrpení horečně vrháme do nejrůznějších aktivit, ve skutečnosti se jen snažíme zbavit špatných pocitů a postarat se o sebe. Chceme se cítit lépe, a tak se pustíme do vymýšlení, jak toho dosáhnout. Cítíme se bezmocní, a tak se posilujeme akčními kroky. Ve skutečnosti, když trpíme, není nic špatného na tom, když děláme něco, abychom se cítili lépe.

A přesto zcela běžnému akčnímu přístupu mé kamarádky chyběla jedna zásadní složka – nedovolila, aby byly do jejích zážitků zahrnuty její skutečné pocity. Když se horečnatě a impulzivně pustíme do změny své těžké situace, naše skutečné pocity mohou být snadno vytlačeny a ignorovány.

Přijměte neznámé

Když prožíváme velkou ztrátu nebo emocionální trauma, obvykle nevíme, co dělat nebo jak to zlepšit. Nevíme, jak bude vypadat cesta k tomu lepšímu zítřku, ani jak toho docílit. Kromě toho, že si dovolíme cítit smutek, bezmoc a strach, které ztráta přináší, je také nesmírně důležité dovolit si pocítit, jaké to je, když nemáme žádné odpovědi.

Připomeňme si, že situace a pocity se mění, jako se vždycky všechno mění. Ale právě teď, v tomto okamžiku, si můžeme dát svolení, že nevíme, co dělat.

Pro nás, lidi typu A, a dokonce i pro lidi typu B a C, může být pocit nevědomosti děsivý. A přesto je povolení nevědět hlubokým darem a projevem hluboké péče o sebe sama. Někdy už jen to dokáže zmírnit utrpení a postarat se o naši bolest, aniž bychom museli dělat cokoli jiného.

Utrpení, jakkoli je hrozné, je naším učitelem. Může nás však učit jen tehdy, když mu dovolíme, aby bylo procítěno. Smutek, strach, nevědomost, všechny těžké emoce, mění to, kým jsme. Paradoxně právě toho se snažíme dosáhnout, když zběsile pobíháme kolem a snažíme se své bolestné pocity napravit.

Když dovolíme svým skutečným pocitům, aby tu byly takové, jaké jsou, nabízíme si vřelou náruč a laskavost díky vlastní soucitné přítomnosti. Souhlasíme s tím, že budeme sami se sebou, a děláme si společnost ve svém skutečném prožívání.

Je to v rozporu s tím, jak jsme v moderní kultuře podmíněni reagovat na utrpení, ale tento jednoduchý akt emoční upřímnosti nesmírně pomáhá při léčení a vytváření změn.

Dovolit si být smutný smutek uklidňuje. Dovolit si mít strach uklidňuje náš strach. Dovolit si nevědět, jak svou bolest napravit, zmírňuje úzkost z toho, že ji musíme napravit. Dovolit si být tím, kým jsme, takoví, jací jsme, nám umožňuje cítit se hluboce milovaní, vítaní ve svém vlastním životě, a ne osamocení.

Když si dovolíme cítit to, jak se cítíme, najdeme společnost ve vlastní přítomnosti, která vždy zmírní naše utrpení.

Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký.