Poznámka: Článek čerpá z přednášky vědecké pracovnice Sociologického ústavu Akademie věd prof. PhDr. Dany Hamplové, PhD. (zdroj)
Jak dopadl jeden z největších marxistických, levicových experimentů v Izraeli, podařilo se kolektivistickým družstvům změnit „lidskou přirozenost“?
Zemědělské osady v Izraeli, takzvané kibucy, vznikaly v minulém století jako kolektivistická družstva, která zde založili emigranti z východní Evropy ovlivnění komunistickou revolucí a utopickým feminismem.
Tato družstva chtěla úplně zrušit rodinu a zrušit základní vztahy nebo základní definice toho, co je muž a žena. „Děti se odevzdávaly po narození do kolektivní výchovy, potlačovaly se tam jakékoli znaky odlišnosti pohlaví, ženy se měly oblékat stejně jako muži, dělaly úplně stejnou práci. V podstatě šlo o to, opravdu vymazat pohlaví,“ vysvětluje profesorka Hamplová.
O vývoji této komunity máme velmi dobré záznamy.
Izraelské kibucy měly plán „osvobodit člověka od zkorumpované buržoazní kultury, osvobodit ženy od tradičních rolí a od mateřství, což bylo vnímáno jako biologická tragédie žen,“ vysvětluje profesorka Hamplová.
Existuje něco jako lidská přirozenost? Podle profesorky Hamplové to není pouze filozofická otázka, ale také reálná zkušenost každého, kdo v rodině vyrůstal. „Pojetí lidské přirozenosti prostupuje celou společností, naším myšlením, celou politickou kulturou. Bez toho si nemůžeme vůbec představit naše diskuse,“ říká profesorka Hamplová.
Dnes se různá novodobá politická hnutí znovu snaží změnit vzorce chování muže a ženy v rodině, proč se o to pokoušejí a jak to dopadlo s kibucy?
V Evropě existují dvě historické tradice. Židovsko-křesťanská tradice věří, že člověk byl stvořen k obrazu božímu, byla mu dána určitá přirozenost. Naopak tradice spojovaná se jménem Johna Locka, která sahá až do starého Řecka, vidí člověka jako tabula rasa – nepopsaný list, který teprve výchovou a socializací přijímá svoji podstatu.
Marxismus, komunistická hnutí, utopický feminismus a podobné proudy, se oddávají představě, že lidská přirozenost je velmi tvárná, je možné ji do značné míry měnit. „V konečném důsledku se vlastně jedná o představu, že něco takového jako lidská přirozenost neexistuje,“ upřesňuje profesorka Hamplová z Akademie věd.
Od samého začátku obsahovala marxistická nebo marxisticko-leninská hnutí velmi silný důraz na otázky postavení mužů a žen – respektive snahu změnit chápání muže a ženy.
Kibucy – marxistický experiment
„Marxistický, nebo řekněme levicový experiment, o kterém se už dnes nemluví, ale je v podstatě podle mého názoru naprosto zásadní, jsou izraelské kibucy,“ vysvětluje Hamplová.
Izraelské kibucy jsou kolektivistická družstva, která se stala „jedním z největších sociálních experimentů 20. století, nebo nejenom 20. století, obecně si myslím, že to je jeden z největších sociálních experimentů v historii, protože tam v podstatě došlo ke snaze úplně zrušit rodinu a zrušit základní vztahy nebo základní definice toho, co je muž a žena.“
Děti se odevzdávaly po narození do kolektivní výchovy, potlačovaly se tam jakékoli znaky pohlavního dimorfismu (rozdíly dané pohlavím), ženy se měly oblékat stejně jako muži, dělaly úplně stejnou práci. V podstatě šlo o to, opravdu vymazat pohlaví.
„O vývoji této komunity máme velmi dobré záznamy, protože americký antropolog Melford Spiro navštívil kibuc dvakrát za sebou, v 50. letech napsal takovou, řekněme, téměř oslavnou knihu (zdroj), která popisuje to, jakým způsobem se to prostě podařilo změnit, tu lidskou přirozenost. Prostě se ukázalo, že ono to jde,“ vysvětluje Hamplová.
„Problém byl v tom, že Melford Spiro byl čestný člověk, kterého zajímala pravda více než ideologie, takže on se do toho kibucu vrátil po více než 20 letech a napsal novou knihu, která se jmenovala Kibucké ženy – revisited (zdroj),“ cituje z práce antropologa Hamplová. „Tehdy dospěl k závěru, že kibucy uspěly ve všem, kromě reformy rodiny.“
Zajímavé na celé věci je to, že v některých kibucech byly tři generace lidí. Byli tak lidé, jejichž rodiče vyrůstali v kolektivní výchově v kibucu a neznali ty vzorce předcházejících generací nebo okolní společnosti.
„Kibucy měly samostatné školy, takže oni se nesetkávali ani s většinovou společností mimo kibuc,“ vysvětluje profesorka. „Nakonec se tam vytvořily takové dosti tradiční genderové role.“
„Opravdu, když čtete to, jak to v kibucu vypadalo, je to naprosto fascinující, protože se ukázalo, že v kibucech se rekonstituovala rodina podle biologických vazeb,“ říká Hamplová.
Dnes už po dalších několika desetiletích můžeme podle profesorky říci, že kibucy „neuspěly vůbec v ničem, ani v tom kolektivním vlastnictví“. V těch 70. letech to v kibucech s kolektivním vlastnictvím „ještě vypadalo poměrně pozitivně“.
Kolektivní hospodaření izraelských kibuců se od 80. let 20. století dostávalo do stále větších ekonomických problémů. V roce 1989 došlo k velké dohodě mezi organizacemi kibuců a bankami. Přibližně 160 kibuců získalo nový splátkový harmonogram a byla jim odmazána část dluhů (další část dluhů odepsala izraelská vláda). Dohoda sice dočasně umožnila stabilizovat ekonomickou situaci kibuců, ale postupně se ukázalo, že ani nové podmínky oddlužení nejsou zvládnutelné a kibucy se znovu ocitly v rozpočtových problémech.
Posun přinesl krok izraelské vlády z roku 1996, která převedla půdu v držení kibuců na nemovité statky s možností prodeje. Kibucy tak získaly způsob, jak umořit dluhy pomocí odprodeje půdy.
Ještě v roce 2000 byla z 257 kibuců více než polovina zadlužená, proto začal v 90. letech 20. století proces privatizace. V roce 2007 už jen cca 30 % z nich zachovávalo tradiční kolektivní hospodaření. V některých méně častých případech byl kibuc úplně zrušen a přešel na méně kolektivní organizační formu, mnohé přešly ze zemědělské na průmyslovou výrobu se soukromým vlastnictvím.
