Komentář
(Inflace ve Spojených státech je mnohem vyšší, než se uvádí v oficiálních ekonomických datech publikovaných v rámci statistických úřadů. Je situace i v ostatních částech světa podobná vzhledem k tomu, že většina států během období lockdownů za pandemie prošla podobným ekonomickým scénářem? Je i u nás inflace mnohem vyšší, než se uvádí?)
V článku deníku New York Times o rostoucí krizi komerčních nemovitostí ve městech v USA se skrývalo nepřímé poselství. Ano, je to přesně ten typ článku, který lidé přejdou, protože se zdá, že nemá široké uplatnění. Ve skutečnosti však ano, má. Dotýká se podstaty takových otázek, jako jsou panoramata našich měst, způsob, jakým přemýšlíme o urbanismu a pokroku, o tom, kde trávíme dovolenou a kde pracujeme, a o tom, zda jsou velká města hnací silou, nebo jen odčerpávají národní produktivitu.
V poznámce se zmiňuje o „širších potížích na trhu komerčních nemovitostí, který trpí následkem těžkých úderů ze strany vysokých úrokových sazeb, které ztěžují refinancování úvěrů, a nízké míry obsazenosti kancelářských budov – což je následek pandemie“.
Na podobné formulace obviňující pandemii covidu-19 z následků lockdownů jsme si již zvykli. Bylo to samozřejmě rozhodnutí člověka, který z respiračního viru udělal záminku k uzamčení světa. Lockdowny rozmetaly všechny klasické ekonomické údaje a vytvořily kolísavé grafy všech ukazatelů, jak se v průmyslové historii nikdy nevyskytovaly. Rovněž nesmírně ztížily srovnání před a po.
Důsledky budou mít odezvu ještě dlouho v budoucnosti. Vysoké úrokové sazby jsou důsledkem snahy zpomalit penězovod spuštěný v březnu roku 2020, v němž se z ničeho nic objevilo více než šest bilionů dolarů nové hotovosti a bylo rozděleno jako z vrtulníku.
Co tato peněžní injekce způsobila? Vyvolala inflaci. Jak velkou? To bohužel nevíme. Úřad pro statistiku práce (BLS) s ní jednoduše není schopen držet krok, částečně proto, že index spotřebitelských cen (CPI) nepočítá s následujícími položkami: úroky z čehokoli, daně, bydlení, zdravotní pojištění (přesně), pojištění majitelů domů, pojištění automobilů, vládní služby, jako jsou veřejné školy, snižování objemu zboží za stejnou cenu, pokles kvality, náhražky kvůli ceně nebo dodatečné poplatky za služby.
To je hlavní část toho, co se zvýšilo, což je důvod, proč údaje o jednotlivých odvětvích vykazují obrovský rozdíl (potraviny vzrostly za čtyři roky o 35 %) a proč ShadowStats odhaduje dvoucifernou inflaci dva roky po sobě, přičemž vrchol dosáhl 17 %. Podle odhadu Národního úřadu pro ekonomický výzkum se inflace v roce 2023 zvýšila na 19 %.
Různé studie ukazují, že od roku 2019 ceny rychlého občerstvení – zlatý standard na finančních trzích pro měření skutečné inflace – předstihují oficiální index spotřebitelských cen o 25 až 50 procent.
Chybné údaje o inflaci jsou ale jen začátkem problému. Máme štěstí, pokud se nějaké vládní údaje upravují jen o chybná čísla. Jako příklad uveďme maloobchodní tržby. Řekněme, že jste si loni koupili hamburger za 150 korun a tento týden jste si ho koupili za 300 korun. Řekli byste, že vaše maloobchodní výdaje vzrostly o 50 %? Ne, jen jste utratili více za stejnou věc. No, a hádejte co. Všechny maloobchodní tržby se počítají tímto způsobem.
Stejné je to s továrními objednávkami. Inflační úpravy si však musíte provést sami. Dokonce i použití konvenčních údajů, které jsou divoce podhodnocené, vymaže všechny zisky za posledních několik let. E. J. Antoni je jedním z mála ekonomů, kteří tyto věci skutečně sledují, a vytvořil následující dva grafy. První je rozdíl mezi nominálními a reálnými maloobchodními prodeji, druhý pak nominální a reálné tovární objednávky.
Antoni napsal: „Toto jsou tovární objednávky před a po očištění o inflaci. To, co vypadá jako nárůst o 21,1 % od ledna 2021 do března 2024, je nárůst pouze o 1,8 % – zbytek jsou jen vyšší ceny, nikoli více fyzického zboží; a co hůř, reálné objednávky se od svého vrcholu v červnu 2022 snížily o 6,9 %.“
Představte si stejné grafy, ale s mnohem realističtějšími úpravami. Už vám to dochází? Hlavní údaje, které nám denně předkládá hospodářský tisk, jsou falešné. A představte si tytéž výše uvedené grafy přepracované s dvoucifernou inflací, jaká by měla být. A máme vážný problém.
Problémy s údaji o zaměstnanosti jsou stále známější. V podstatě se jedná o to, že údaje z podniků, které se běžně uvádějí, jsou započítávány dvakrát nebo jsou prostě nepřesné, a existuje obrovský rozpor s jinou metodou počítání pracovních míst prostřednictvím průzkumů v domácnostech. Antoni opět nabízí tento pohled.
Kromě toho se poměr pracovníků k obyvatelstvu ani míra účasti na trhu práce nevrátily na úroveň před lockdowny.
Nyní se podívejme na hrubý domácí produkt (HDP). Podle starého vzorce ze 30. let 20. století vládní výdaje HDP zvyšují, zatímco škrty jej snižují, stejně jako vývoz přidává a dovoz ubírá. Proč? Je to stará teorie zakořeněná v jakémsi keynesiánském/merkantilistickém stylu, kterou zřejmě nikdo nikdy nezmění. V dnešní době explozivních vládních výdajů je však tato odchylka velmi hluboká.
Chceme-li vypočítat, zda a do jaké míry jsme v recesi, nezkoumáme nominální HDP, ale reálný HDP – tedy HDP očištěný o inflaci. Za recesi se považují dvě čtvrtletí, kdy došlo k poklesu. Co když upravíme ubohá a vážně míněná čísla o průmyslové produkci podle realistického chápání inflace za posledních několik let?
Tato čísla nemáme k dispozici, ale zpětný propočet naznačuje, že jsme nikdy neopustili recesi z března 2020 a že se vše postupně zhoršuje.
Zdá se, že to odpovídá každému jednotlivému průzkumu spotřebitelských nálad. Zdá se pravděpodobné, že lidé sami jsou lepšími pozorovateli reality než vládní sběrači dat a statistici. Je to vidět níže na grafu spotřebitelské nálady.
Zatím jsme se krátce zabývali inflací, výrobou a tržbami a zjistili jsme, že oficiální údaje nejsou spolehlivé. Jedna chyba se promítá do dalších, například do úpravy průmyslové produkce pro inflaci nebo do úpravy tržeb o zvýšené ceny. Údaje o pracovních místech jsou obzvláště problematické kvůli problému dvojího započítávání.
A co finance domácností? Převrácení míry úspor a zadlužení na kreditních kartách vypovídá o všem. Modrá úspory, červená půjčky.
Když to všechno sečtete, získáte zvláštní pocit, že nic z toho, co nám statistiky říkají, není skutečné. Podle oficiálních údajů ztratil americký dolar za poslední čtyři roky asi 23 procent kupní síly. Tomu nevěří absolutně nikdo. V závislosti na tom, za co peníze skutečně utrácíte, se skutečná odpověď blíží 35 procentům, 50 procentům, nebo dokonce 75 procentům … či více. Nevíme, co nemůžeme vědět.
Nezbývá nám než spekulovat. A tento problém se spojuje se skutečností, že se nejedná pouze o problém USA. Růst inflace a pokles výrobní produkce je skutečně globální. Mohli bychom to nazvat inflační recesí nebo vysokou inflační depresí celého světa.
Uvědomme si, že většina ekonomických modelů používaných v 70. letech 20. století – a stále ještě v současnosti – předpokládá, že mezi výrobní produkcí (se zaměstnaností jako zástupným ukazatelem) a inflací existuje věčný kompromis, takže když jedno roste, druhé klesá (Phillipsova křivka).
Nyní čelíme situaci, kdy jsou údaje o zaměstnanosti hluboce ovlivněny špatnými průzkumy a úbytkem pracovních sil, údaje o výrobní produkci jsou zkresleny historicky významnou úrovní vládních výdajů a dluhu a nikdo se již ani nesnaží o realistické zohlednění inflace.
Co se to sakra doopravdy děje? Žijeme v době posedlé daty se zdánlivě magickými schopnostmi všechno vědět a vypočítat. A přesto se zdá, že i nyní jsme slepější než kdykoli předtím. Rozdíl je v tom, že dnes máme věřit a spoléhat se na údaje, kterým nikdo ani nevěří, že jsou reálné.
Když se vrátíme k oné krizi komerčních nemovitostí, pro příběh NY Times nechtěly velké banky s reportéry, kteří o ní psali, ani mluvit. To by vám mělo něco naznačit.
Žijeme v ekonomice „neptej se a nemluv“. Nikdo nechce říct slovo hyperinflace. Nikdo nechce říci, že jde o hospodářskou depresi. A především nikdo nechce přiznat pravdu: zlomovým bodem v našich životech a událostí, která celou tu pohromu pro svět urychlila, byly samotné lockdowny. Všechno ostatní jen následuje.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
–ete–
