Vědci zpochybňují model rychlého kolapsu polárního ledu a vzestupu mořské hladiny, nicméně poukazují na možné důsledky. Mezitím se zdá, že i příroda se vzpírá předpovědím IPCC, a to jak na pobřeží, tak i mimo něj, jak ukazují srovnání historických záznamů s moderními satelitními daty.
V posledních letech se médii šíří zprávy o zuřících lesních požárech, silných hurikánech a ničivých záplavách. Mnohé z těchto událostí jsou připisovány klimatickým změnám způsobeným člověkem.
Američtí vědci z Dartmouth College v Hanoveru ve státě New Hampshire nyní oznámili, že jedna z nejhorších předpovědí Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC) je velmi nepravděpodobná. Konkrétně se jedná o zvýšení hladiny moří v důsledku tání polárních ledovců.
Hamburk a Brémy v Severním moři?
IPCC je známý tím, že analyzuje současné studie a výzkumy v oblasti klimatu a životního prostředí a předpovídá možné dlouhodobé i krátkodobé důsledky pro Zemi. Tyto někdy alarmující předpovědi jsou pravidelně zveřejňovány v tzv. světových zprávách o klimatu. Naposledy se tak stalo v loňském roce, kdy vyšla šestá zpráva IPCC, která má více než 3 000 stran.
Tato zpráva předkládá možný scénář, podle něhož rozpad antarktického ledového příkrovu zvýší do roku 2100 průměrnou hladinu světového oceánu více než dvojnásobně oproti očekávání. Do roku 2300 je možný dokonce trojnásobný nárůst.
Ačkoli IPCC označil tuto konkrétní předpověď za „nepravděpodobnou“, byla přesto do zprávy zahrnuta. Uvádí se v ní, že podle jednoho modelu by světový oceán mohl stoupnout až o 15 metrů. Pokud by se tento rozsah naplnil, Miami v americkém státě Florida by bylo zcela pod vodou, Severní moře by sahalo až k Hamburku a Brémám a v Meklenbursku-Předním Pomořansku by vzniklo velké množství nových ostrovů.
Tato předpověď je založena na novém hypotetickém mechanismu, který popisuje, jak ledovce – silné pevninské ledovce pokrývající polární oblasti – ustupují a rozpadají se. Podle vědců však tento mechanismus, známý také jako „Marine Ice Cliff Instability“ (zkráceně MICI), skrývá značná úskalí.
Zvyšování mořské hladiny na písečném podloží
Jak vysvětlují vědci pod vedením Mathieu Morlighema, profesora věd o Zemi v Dartmouthu, tento mechanismus zatím nebyl ani jednou pozorován v reálném světě. Kromě toho byl předpoklad stoupání mořské hladiny zatím testován pouze v počítačovém modelu, který navíc pracuje s nízkým rozlišením.
Morlighem a jeho kolegové testovali mechanismus MICI na třech modelech s vysokým rozlišením, aby otřesnou hypotézu IPCC podrobili zkoušce. Tyto modely jsou prý vhodné pro lepší zachycení a vizualizaci složité dynamiky ledových příkrovů. Jejich studie byla zveřejněna 21. srpna 2024 v časopise Science Advances.
Geologové v ní simulovali ústup ledovce Thwaites v Antarktidě. Tento ledovec je široký 120 kilometrů a taje stále rychleji. Vzhledem ke své hmotnosti má potenciál zvýšit hladinu světového oceánu o více než jeden metr. Výpočty Morlighema a jeho kolegů však ukazují, že ani Thwaitesův ledovec se pravděpodobně nezhroutí tak rychle.
„Výsledky naznačují, že fyzikální údaje, na nichž jsou založeny extrémní prognózy zprávy IPCC, jsou nepřesné, což může mít reálné důsledky,“ říká Mathieu Morlighem. „Tyto prognózy skutečně mění životy lidí. Tvůrci politik a plánovači se na tyto modely spoléhají a často berou v úvahu nejvyšší rizika. […]“, říká Morlighem.
Domino v Antarktidě sporné
Myšlenka MICI spočívá v tom, že pokud by se ledový šelf – plovoucí prodloužení ledového příkrovu – rychle zhroutil, ledové útesy, které tvoří vnější okraj ledového příkrovu, by mohly být obnaženy a bez podpory.
Pokud jsou tyto útesy dostatečně vysoké, zlomily by se pod vlastní vahou. Výsledek: vznikl by ještě vyšší útes, což by vedlo k ještě rychlejšímu ústupu, protože ledový příkrov by se hroutil dovnitř jako řada kostek domina. Jakmile by se led dostal do oceánu, vedlo by to k předpokládanému dramatickému zvýšení hladiny moří. Geologové si však uvědomují, že ústup ledovců není ani tak snadný, ani tak rychlý.
„Všichni se shodují, že poškození útesu je reálné – útes se zřítí, pokud je příliš vysoký. Jedinou otázkou je, jak rychle k tomu dojde,“ řekl Morlighem. „Zjistili jsme, že rychlost ústupu není zdaleka tak vysoká, jak se předpokládalo v těchto prvních simulacích. Pokud použijeme rychlost, která lépe odráží fyzikální zákony, zjistíme, že nestabilita ledového útesu se nikdy neprojeví.“
Skutečnost, že v důsledku tání antarktických ledovců dojde ke zvýšení hladiny moří, i když ne tak extrémnímu, jak předpovídá IPCC, je v Morlighemových modelech s vysokým rozlišením rozpoznatelná.
Ztenčení místo zhroucení
Výzkumníci se zaměřili na ledovec Thwaites, protože je považován za obzvláště náchylný ke kolapsu. Vědci simulovali ústup ledovce po dobu 100 let po náhlém hypotetickém zhroucení jeho ledového šelfu a po dobu 50 let pod skutečnou rychlostí ústupu.
Při všech simulacích vědci zjistili, že ledovcové útesy Thwaites nikdy neustupovaly do vnitrozemí rychlostí, kterou předpokládal MICI. Bez ledovcového šelfu, který ledový příkrov zadržuje, se pohyb ledovce směrem k oceánu rychle zrychluje, což způsobuje rozšiřování ledového příkrovu směrem od vnitrozemí. Tento zrychlený pohyb také ztenčuje led na okraji ledovce, čímž se snižuje výška ledových útesů a jejich náchylnost ke zřícení.
„Nezpochybňujeme zavedené standardní prognózy, na nichž je zpráva IPCC převážně založena,“ říká Hélène Seroussi, spoluautorka studie. „Zpochybňujeme pouze tuto projekci s vysokým dopadem a nízkou pravděpodobností, která zahrnuje tento nový proces MICI, který je nedostatečně pochopen. Jiné známé nestability polárních ledovců budou v příštích desetiletích a staletích stále hrát roli při jejich úbytku.“
Stabilní po staletí
Zdá se, že skutečnost také odporuje předpovědím IPCC, neboť ledovce se chovají stabilněji, než se očekávalo. Na jedné straně se zjevně dramatické úbytky ledu v průběhu let vyrovnávají. To odpovídá typickému chování ledovců, které pomalu, ale stabilně rostou a náhle se zmenšují, když se ledovce odlomí.
Na druhou stranu v delších časových obdobích a v různých regionech nedochází téměř k žádným změnám ledových podmínek. Například tam, kde britský objevitel a mořeplavec James Cook pozoroval v Jižním oceánu „ledové ostrovy“, „ledové ostrůvky“ a „ledové kopce“, plují ledové hory dodnes. Skutečnost, že se od té doby nezměnily, je podle vědců, kteří analyzovali deníky starých mořeplavců, „fascinující“. Profesor David G. Long z Brigham Young University vysvětlil:
„Tam, kde oni (dávní mořeplavci) viděli ledovce, vidíme ledovce dnes; tam, kde je neviděli oni, je nevidíme my.“
Jinými slovy, velké i malé antarktické ledovce se dnes nacházejí ve stejných oblastech, kde se nacházely před třemi stoletími. Ukazuje to porovnání historických záznamů slavných mořeplavců, jako byli Edmond Halley, Lozier Bouvet, Edward Riou a James Cook, s moderními satelitními daty.
„Systém v rovnováze“
Nejen u pobřeží se však ukazuje, že led je stabilnější, než se očekávalo. To platí i pro velké části pobřeží, jak zjistili a zveřejnili profesor Anders Bjørk, doktorand Mads Dømgaard a kolegové z Kodaňské univerzity na základě leteckých snímků pořízených norským velrybářem Larsem Christensenem. Studovaná oblast pokrývá přibližně 2 000 kilometrů pobřeží a obsahuje tolik ledu jako celý grónský ledový příkrov.
Celkem 2 200 snímků z roku 1937 leželo ladem v Norském polárním institutu v Tromsø. Jejich analýza poskytla podle Dánů „dosud nejpodrobnější obraz vývoje ledu ve východní Antarktidě“. Společně s australskými záznamy z let 1950 až 1974 ukazují, „že led zůstal téměř sto let stabilní a dokonce mírně vzrostl“.
Kromě toho se rychlost proudění ledu v porovnání s dnešními údaji nezměnila. A zatímco některé ledovce se v kratších přechodných obdobích 10 až 20 let zmenšily, v dlouhodobém horizontu „zůstávají stabilní nebo mírně rostou, což svědčí o systému v rovnováze“.
–etg–
