Komentář
Když jsem málem zemřela při porodu, zpět k životu mě i mou dceru přivedla zázračná vize.
Nikdy by mě nenapadlo, že právě porod mi ukáže záblesk nebes – dokud jsem neběžela sprintem přes most ve snaze zachránit své dceři život.
Otevřelo mi to oči v tom smyslu, jak moc toho stále nevíme o lidských zkušenostech – a o pozoruhodné mozaice, která možná existuje za hranicemi toho, co dokáže vysvětlit věda.
Můj příběh: Běh přes most
Poté, co jsem doma porodila svou 4kg holčičku Trinity, byl to okamžik naplněný radostí – dokud jsem si nevšimla, že její oči působí prázdně. Neplakala, nemrkala a nehýbala se.
Pak mi tělem projela prudká bolest – bylo to horší než jakákoli kontrakce. Během okamžiku jsem ztratila velké množství krve a omdlela.
Co následovalo, bylo zcela mimo rámec jakýchkoli mých představ.
Běžela jsem přes most ke své matce a nevlastnímu otci – kteří nedávno zemřeli. Stáli v zářivém, přírodou naplněném prostoru, který jsem nikdy předtím neviděla – byly v něm zářivé barvy, majestátní stromy a zlaté světlo. Necítila jsem žádný strach. Jen klid.
Má matka držela Trinity v náručí, obě byly v naprostém klidu, jako by na mě čekaly. Nějak jsem věděla, že k nim musím rychle doběhnout, pokud má moje dítě přežít.
Doběhla jsem k nim a vyhrkla: „Potřebuju hned teď své dítě.“ Můj nevlastní otec se usmál. „Víme,“ řekl. Maminka mi Trinity jemně podala.
Okamžitě jsem se otočila a začala utíkat zpět. Ale most přede mnou začal mizet, rychle se rozplýval centimetr po centimetru. S Trinity v náručí jsem přes mizící cestu skočila – a probudila jsem se na podlaze, na místě, kde jsem omdlela.
S lapáním po dechu jsem vykřikla: „Kde je mé dítě?“
Z vedlejší místnosti jsem uslyšela lékaře, jak naléhá: „No tak, no tak. Zvládneš to. Dýchej.“
Proti všem předpokladům
Trinity konečně zaplakala – nádherným, srdcervoucím pláčem, který prorazil ticho. Byl to její první nádech po mnoha minutách bez života.
Dalších 18 hodin jsem upadala do bezvědomí a opět se probouzela. Můj hemoglobin klesl na kritickou úroveň 5 gramů na decilitr – hluboko pod normální rozmezí, které činí 12 g až 15 g. Podle lékařských standardů byla má šance na přežití naprosto mizivá.
A přesto jsem se zotavila – bez transfuze nebo další lékařské intervence.
O týden později, když jsem byla na kontrole u své obvodní lékařky – která u porodu nebyla – prohlédla si mé záznamy, nevěřícně zavrtěla hlavou a označila to za zázrak. „Měla jste zemřít,“ řekla.
Trinity se také zcela zotavila. Dnes jsou jí čtyři roky a prospívá.
Když se věda setkává s neznámým
Zážitky blízké smrti nastávají během stavů ohrožení života, jako jsou infarkty, silná krvácení, mrtvice, úrazy mozku, utonutí nebo nedostatek kyslíku. Přibližně polovina dospělých a až 85 procent dětí, které se ocitly blízko smrti, takové zážitky popisuje. Lidé často mluví o tom, že se vznášeli mimo tělo, cítili klid, viděli zemřelé příbuzné, viděli tunel či jasné světlo – a že to celé bylo skutečné, nikoli sen.
Skeptici by mohli tvrdit, že extrémní ztráta krve, kterou jsem prodělala, vyvolala krajní fyziologický stav – živý snový zážitek či halucinaci formovanou mým duchovním přesvědčením. Tento pohled chápu.
Jako vědkyně jsem byla vedena k tomu, abych tyto jevy považovala za biologické artefakty – halucinace spuštěné náhlým výkyvem neurochemikálií při kolapsu kyslíkové saturace.
Ale to, co mi stále nedá spát, nejsou ty fyziologické projevy – nýbrž ono načasování. Trinity se poprvé nadechla přesně ve chvíli, kdy jsem znovu nabyla vědomí. S jakou pravděpodobností se toto může stát?
A já vím, že ten zážitek byl stejně skutečný jako tento okamžik, který právě žiji. A nejsem sama.
Dr. Bruce Greyson, jeden z předních výzkumníků zážitků blízkých smrti, uvádí, že lidé často popisují tyto události jako stejně reálné jako běžný život.
Někteří badatelé se domnívají, že tyto zážitky mohou být pohledem do vědomí přesahujícího fyzické tělo.
V roce 2001 nizozemský kardiolog Pim van Lommel zveřejnil průlomovou studii, která sledovala 344 lidí, kteří přežili srdeční zástavu. 18 procent z nich popisovalo zážitky blízké smrti, přestože jejich mozková aktivita byla nulová a srdce nepracovalo. Tyto výsledky zpochybňují běžné pojetí, že vědomí zaniká současně s funkcí mozku – to je myšlenka, která byla pro mě, coby člověka vyškoleného západní vědou, ještě nedávno zcela nemyslitelná.
Studie AWARE (Awarenness During Resuscitation) z roku 2014 – dosud nejrozsáhlejší svého druhu – zkoumala více než 2 000 případů srdeční zástavy napříč různými zeměmi. Mezi nimi byl pacient, který navzdory klinické smrti přesně popsal události i nástroje použité během resuscitace – což později lékařský personál potvrdil.
Tyto studie naznačují, že vědomí možná není výhradně vázáno na mozkovou činnost – to je otázka, kterou bych si před svou vlastní zkušeností nikdy nepoložila.
Nová perspektiva
Ať už tyto zážitky blízké smrti pramení z pozměněného stavu vědomí či z biochemických procesů, bývají popisovány jako hluboce proměňující. Mnozí lidé uvádějí trvalou změnu pohledu na život: menší strach ze smrti, obnovení smyslu života, větší soucit, silnější zaměření na přítomnost a hlubší vděčnost za svůj život.
To vše platí i pro mě.
Můj zážitek blízký smrti nezachránil jen Trinity – změnil i mě samotnou.
Už se smrti nebojím, protože jsem spatřila nebe – říši naplněnou světlem, láskou a milovanými bytostmi.
Nikdy se necítím sama, protože vím, že na mě má matka i nevlastní otec dohlížejí.
Nyní žiji se srdcem zakotveným ve vděčnosti za každý nádech, každé svítání, každý okamžik tohoto krásného života.
Už pro mě není místo pro dramata nebo honbu za úspěchem. Nezajímá mě šplhání po kariérním žebříčku ani soutěžení se sousedy.
Můj zájem se přesunul k mezilidským vztahům – být plně přítomná a dát lidem, které miluji, najevo, že jsou přijímáni a milováni takoví, jací jsou.
Když pozoruji Trinity, jak na zahradě honí motýly, připomíná mi to zázraky, které se mohou odehrát v jediném okamžiku – nebo během dvaceti minut ticha.
Ať už byl můj zážitek blízký smrti biochemickou halucinací, nebo krátkým přechodem do vyšší dimenze, naučil mě, že samotná věda nemůže – a neměla by – tvrdit, že má všechny odpovědi. Víra, intuice a duchovní hledání mají v našem pátrání po pravdě rovněž své místo.
Konec konců, i když věda ještě nepostavila most na „druhou stranu“, máme mocné příběhy těch, kteří po takovém mostě běželi – a vrátili se, aby nám je vyprávěli.
–ete–
Sina McCulloughová získala doktorský titul v oboru biologie výživy a bakalářský titul v oboru neurobiologie, fyziologie a chování na Kalifornské univerzitě v Davisu, kde také vyučovala biochemii a bioenergetiku. Je certifikovanou přírodní léčitelkou™. Dříve působila jako ředitelka výzkumu a vývoje v nutraceutické společnosti. Je autorkou online programu „Go Wild: How I Reverse Chronic and Autoimmune Disease“ (Návrat do divočiny: Jak jsem zvrátila chronické a autoimunitní onemocnění) a autorkou knih „Hands Off My Food“ (Ruce pryč od mého jídla) a „Beyond Labels“ (Co na etiketách nenajdete). Je matkou tří dětí, které se učí doma.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
