Když se spisovatelka Hannah Brencherová začala postupně vzdalovat od svého telefonu, našla klid a pocit svobody. V rozhovoru vysvětluje, jak k podobné zkušenosti můžeme dojít i my.
Na své 33. narozeniny se spisovatelka, řečnice a online koučka Hannah Brencherová rozhodla během jednoho roku strávit 1 000 hodin bez telefonu.
Brencherová, která žije v Atlantě se svým manželem Lanem a dcerou Novalee, je také zakladatelkou organizace The World Needs More Love Letters, inspirované její první knihou If You Find This Letter.
Její nejnovější kniha The Unplugged Hours: Cultivating a Life of Presence in a Digitally Connected World přináší čtenářům poznatky, které během této výzvy získala.
V rozhovoru pro Epoch Times se Brencherová ohlíží za tímto rokem a nabízí tipy, jak si i ostatní mohou začít užívat vlastní chvíle bez telefonu.
Epoch Times: V knize Unplugged popisujete, že jste tuto cestu zahájila ve svých 33 letech, kdy jste dostala „popostrčení“, abyste odložila telefon. Co tím „popostrčením“ myslíte?
Hannah Brencherová: Říkám tomu popostrčení, protože pro různé lidi v různých životních situacích to znamená odlišné věci, ale myslím, že většina z nás něco podobného zažila. U mě osobně přicházela tato popostrčení hlavně od chvíle, kdy jsem se stala věřící. Vždy si je ale pečlivě ověřuji. To, které přišlo v ten den, bylo tak hluboké, že jsem cítila, že je opravdu důležité naslouchat a následovat je, abych zjistila, kam mě povede.
Epoch Times: O něco později v knize zmiňujete přítelkyni z nakladatelství, která se vás zeptala, co byste chtěla, aby o vás lidé říkali za 15 let. Můžete vysvětlit, co jste myslela tím, když jste řekla: „Nejvíc ze všeho chci být opravdová“?
Hannah Brencherová: To je můj cíl a má naděje – největší kompliment, zvlášť v době sociálních médií, kdy je tak snadné vytvářet a prezentovat určité obrazy. Pro mě je nejdůležitější, abych žila to, co hlásám. Myslím, že mnozí z nás zažili zklamání z lidí, o nichž jsme si mysleli, že jsou nějakou osobností, a pak se ukázalo, že ve skutečnosti žijí úplně jinak. Zjistíte, že někteří lidé vedou tajné životy nebo vlastně vůbec nežijí tak, jak jsme si mysleli, že ctí Boha. Pro mě je vždy důležité být upřímná a otevřená v tom, kde jsem zakopla, kde jsem musela začít znovu, nebo kde narážím na překážky. Co vidíte, to ode mě dostanete.
Epoch Times: Píšete o „duchu dostatečnosti“. To může znamenat něco jiného pro každého. Co pro vás znamená duch dostatečnosti?
Hannah Brencherová: Přílišné používání telefonu nás může připravit o pocit, že jsme dost, nebo že máme dost. Neustále se objevuje něco dalšího, co bychom mohli koupit, udělat, kliknout nebo splnit – a to vás udržuje v tom závodě, kdy máte pocit, že musíte stále dělat víc, abyste měli větší hodnotu.
Jedna z prvních věcí, které se staly, když jsem začala vypínat telefon a odpojovat se, bylo to, že jsem začala cítit to, čemu říkám duch dostatečnosti. Najednou přišel okamžik, kdy jsem se mohla rozhlédnout, nadechnout se a uvědomit si: „Všechno je tady.“ Jakmile ten hluk zmizel, dokázala jsem se usadit v pocitu dostatečnosti – že to, co mám, mi stačí. Nemusím chtít víc.
Epoch Times: Velmi se mi líbí vaše myšlenka odpojovat se jen na pár hodin denně, místo úplného stažení se od všeho. Můžete dát tři konkrétní tipy, jak mohou lidé začít?
Hannah Brencherová: První a nejdůležitější je začít v malém. Pokud je pro vás hodina moc, zkraťte to. Není na tom nic špatného. Žijeme v realitě, kde mnoho lidí nikdy nemá telefon od sebe. V knize píšu o tom, že existuje dokonce fobie, nomofobie – strach z toho být bez telefonu. Zní to šíleně, ale generace, která vyrůstá s technologiemi, nikdy nezažila období formujícího dětství bez zařízení. Takže pokud je hodina příliš dlouhá, začněte s 30 minutami. Klidně i s 15.
Další tip je mít způsob, jak sledovat, co děláte. Existují aplikace, které k tomu můžete použít – je v tom určitá ironie. Nebo si to zapisujte do deníku, diáře, případně využijte papírové přehledy, které nabízím na svých stránkách. Pokud svůj pokrok nesledujeme, můžeme sami sebe klamat a mít pocit, že jsme pořád na startovní čáře, přestože už jsme nasbírali hodiny odpojení. To je silný důvod, proč důkazy shromažďovat a zpětně si je připomínat.
Třetí tip je vědět předem, co chcete s tím časem dělat, než telefon vypnete. Spousta lidí vypne telefon a hned si řekne: „Nudím se, nevím, co mám dělat,“ a telefon zase zapne. Proto si udělejte seznam věcí, které chcete stihnout – ať už je to cokoliv – abyste se mohli pustit do činností a k telefonu se vrátit až potom.
To jsou tři tipy. Myslím si ale, že jednou z nejdůležitějších věcí při odpojování je vědět proč. Je to proto, že chcete být přítomnějším rodičem? Nebo se více soustředit na svou práci? Nebo být pozornějším partnerem? Když máte jasno v důvodu, je snazší si v těžkých chvílích, kdy se vám odpojovat nechce, připomenout: „Právě tímto člověkem se stávám.“
Epoch Times: Několikrát v knize Unplugged zmiňujete své školní a vysokoškolské roky. Jakou radu byste dnes dala mladým lidem?
Hannah Brencherová: Řekla bych mladší verzi sebe sama, ať nečeká a nezdržuje se jen proto, že se bojí, co si o ní lidé pomyslí nebo jak ji mohou kritizovat. Když jsem chodila na druhý stupeň, živě si pamatuji, jak jsem šla na schůzku školního časopisu, protože jsem chtěla psát. Ale nepřidala jsem se, protože bylo považováno za divné a „nepopulární“ být v redakci.
A teď jsem spisovatelka na plný úvazek. To je moje kariéra. A část mě si říká: škoda, že jsem nezačala svůj talent rozvíjet ještě dřív, kdybych se nebála toho, co si ostatní pomyslí.
Epoch Times: Knihu Unplugged končíte kapitolou „Dopřejte si čas“. Máte nějaké obecnější postřehy o zpomalení tempa?
Hannah Brencherová: Víte, zpomalování je vlastně považováno za duchovní disciplínu, protože jsme tak vybičovaní a zrychlení. Nejde jen o naše telefony a zařízení, ale i o zrychlenou kulturu, v níž žijeme. Dá se to vysledovat až k průmyslové revoluci – a od té doby se jen zrychlujeme. Ale nemyslím si, že lidský život je navržený na efektivitu a rychlost. Většina věcí, které si v hloubi srdce přejeme – vztahy, víra, láska a zdraví – postupuje pomalu. Vyvíjí se den po dni díky závazku a disciplíně.
Proto si myslím, že prvním krokem je dojít do bodu, kdy si zpomalení začneme přát. U mě to byly roky, kdy jsem život nacházela jen v shonu, v pohybu, v neustálém „go, go, go“. A pak mnoho z nás dospěje k vyhoření, kdy si řekneme: „Jedu tak rychle, ale nepřináší mi to radost. Jsem unavená a nestíhám.“ Je to o uvědomění si: „Chci jiné tempo.“
A tak, upřímně řečeno, tím nejdůležitějším je, že sami sobě říkáte novou pravdu. Ráno se probudím a cítím: „Ach bože, mám toho tolik a nemám dost času.“ Ale když se podívám na skutečnost, mám před sebou celý den – a pokud to nestihnu dnes, může to počkat do zítřka. Je to proces přeučování a přeprogramování mysli na lepší vnímání času.
Čím víc jsem to praktikovala, tím víc jsem si uvědomovala, že ten falešný pocit naléhavosti vycházel ze mě samotné – z let, kdy jsem si neustále opakovala, že všechno je urgentní. A čím častěji si říkáte tuto novou pravdu, tím víc se denní rytmus postupně slaďuje s ní.
Více o Hannah Brencherové najdete na stránkách HannahBrencherCreative.com.
–ete–
