Už v mládí si vytvořil pevný denní režim – a manželství pak rozkvetlo v jeho umění.
Po absolvování Bowdoin College v roce 1825 se Nathaniel Hawthorne prakticky stal samotářem. Většinu dalších dvanácti let strávil uzavřený v potemnělé půdě svého domu v Salemu, kde četl a psal. Zavázal se k literární obdobě spartánského života a celé dny trávil čtením a psaním v místnosti, kterou sám nazýval „Ponurý hrad“. V tomto období přečetl zhruba 1 200 knih a živil se kancelářskou prací ve strýcově dostavníkové společnosti a redigováním článků o ovocných stromech. Také psal, ale velkou část svých děl zničil. O sobě a svých sestrách, které s ním sdílely dům, jednou poznamenal: „My v našem domě nežijeme; my jen vegetujeme.“ Jediným plodem těchto let osamění byla sbírka povídek vydaná v roce 1837.
Jak vysvětluje kniha Masona Curreyho Denní rituály: Jak pracují umělci, Nathaniel si během těchto let vytvořil poměrně pravidelný režim. V chladnějších měsících psal nebo četl až do oběda, poté četl, psal, nebo prostě nic nedělal až do západu slunce. Někdy jen sledoval, jak se po pokoji pomalu posouvá pruh slunečního světla. Se západem slunce vyrážel na dlouhou procházku – podobně jako jiní romanopisci, například Charles Dickens. Po návratu si Hawthorne dal misku čokolády s rozdrobeným chlebem a se dvěma sestrami rozmlouval o knihách. V teplejších měsících chodil brzy ráno plavat a procházel se po pobřeží. Někdy stával na útesech a házel kameny dolů. Rád také pozoroval lidi – cestující po mýtném mostě severně od Salemu nebo věřící, kteří se v neděli ráno scházeli u kostela.
Jednou napsal příteli Horatiu Bridgeovi, že se v tomto období cítil bezmocně a ztraceně.
Obrat v životě
Co nakonec spisovatele vytrhlo z jeho osamělého útočiště a ponurých snů? Láska. Nejprve však literatura – a pak láska. Hawthornova sbírka povídek Twice-Told Tales, vydaná roku 1837, získala pochvalnou recenzi od Henryho Wadswortha Longfellowa a upoutala pozornost sousedky rodiny Hawthornových, Elizabeth Peabodyové. Ta zjistila, že autorem povídek je mladší bratr její přítelkyně Elizabeth Hawthornové. Elizabeth Peabodyová rodinu navštívila a Hawthorne později návštěvu několikrát oplatil. Zaujala ho její sestra Sophia – půvabná, umělecky založená, ale tělesně křehká žena. Nathaniel v ní možná vycítil spřízněnou duši; Sophia strávila velkou část života na lůžku kvůli chatrnému zdraví. Už dříve své sestře řekla, že kvůli zdravotnímu stavu o sňatku neuvažuje. Když jí však Nathaniel požádal o ruku, souhlasila. Vzali se roku 1842.
Po svatbě se Hawthornův život výrazně změnil a jeho denní režim se musel přizpůsobit. Nathaniel samozřejmě přestal být tak osamělý jako dřív, ale trval na tom, že při práci na literárním projektu musí mít denně několik hodin klidu. Jak sdělil jednomu redaktorovi: „Každé ráno se nábožně uzavírám do samoty (velmi proti své vůli) a zůstávám v ústraní až do doby oběda či tak nějak.“ „Oběd“ přitom znamenal polední jídlo kolem druhé hodiny odpolední. Po jídle chodil do města do knihovny. Po návratu domů se se Sophií procházel k řece, pili čaj a Nathaniel několik hodin nahlas předčítal.
Když slunce svítí
Po určitou dobu si Nathaniel a Sophia vedli společný deník, v němž zachycovali první léta svého dlouhého a šťastného manželství. V prvním zápisu Nathaniel napsal: „Deštivý den – deštivý den, a já opravdu věřím, že na tomto světě není jiného slunce než to, které září z očí mé ženy.“ V jiném záznamu poznamenal: „Obvykle se má za to, že s manželstvím přicházejí starosti života; já se však cítím, jako bych všechny starosti odložil, a žiji s tak klidnou důvěrou v Prozřetelnost, jakou mohl Adam cítit, než se dozvěděl, že za jeho Rájem existuje jiný svět.“
K prvnímu výročí manželství byla Sophia těhotná s jejich dcerou Unou. Oba si k této příležitosti napsali téměř básnické dopisy: „[Před svatbou] jsme měli vize a sny o ráji,“ napsala Sophia. „Teď je ráj tady a naše nejkrásnější vize se zhmotnily před námi.“ A dokonce i Nathaniel, jakkoli byl velký spisovatel, nedokázal najít slova, která by vystihla všechny jemné odstíny citů, jež v něm vířily: „Život se teď pode mnou vzdouvá jako oceán plný až po okraj – a snaha zachytit byť jen jeho část do slov je jako pokoušet se nabrat oceán do číše.“
Hawthorne zemřel v roce 1864 ve věku 59 let. Jeho žena zemřela o sedm let později v Londýně, kde byla pohřbena. Po 142 letech odloučení však byla Sophia roku 2006 exhumována a znovu pohřbena po boku svého manžela na hřbitově Sleepy Hollow v Concordu.
Hawthornův příběh naznačuje několik pravd o uměleckém životě. Především: vyžaduje disciplínu. Hawthorne ji nepochybně měl – během let samoty i poté. Ale vyžaduje i něco víc než jen disciplínu. Není bez zajímavosti, že jeho literární kariéra se skutečně rozběhla teprve poté, co potkal Sophii, zamiloval se – a spatřil v jejích očích sluneční paprsky.
–ete–
