Navzdory častému vyrušování Austenová vytrvale psala díla, která se později stala mistrovskými.
Zatímco někteří spisovatelé a umělci měli k dispozici rozlehlý prostor ticha a samoty, kde mohly jejich tvůrčí myšlenky zrát, jiní takové štěstí neměli. Jane Austenová (1775–1817), která celý život žila v domácnosti s dalšími členy rodiny, musela bojovat o jakýkoli delší, ničím nerušený čas, aby mohla spřádat své příběhy o urozené anglické společnosti.
Zatímco umělci jako Charles Dickens nebo Ludwig van Beethoven si mohli rozvrhnout den a držet se přísné rutiny, dny Austenové byly méně předvídatelné. Přesto vytvořila značné literární dílo nejvyšší kvality, čímž dokázala, že květ tvůrčího génia může vyrůst i v nevlídných podmínkách. Ať tak či onak, spisovatelé si vždy najdou cestu k psaní. To, co v nich hoří touhou být vyjádřeno, by jim jinak vypálilo díru přímo do hrudi.
Austenová vstávala brzy, dříve než její matka a sestra. Den začínala hrou na klavír – tehdy nazývaný klavichord – vyřizováním pochůzek, psaním dopisů nebo procházkou. Její hlavní domácí povinností bylo připravit rodinnou snídani kolem deváté hodiny ranní. Poté pracovala na svém psaní v obývacím pokoji, sedíc blízko okna kvůli světlu, zatímco její matka a sestra šily. Ještě před svou smrtí jí otec daroval velmi malý psací stolek, který zahrnoval psací plochu a úložný prostor na inkoust a další psací potřeby.
Podle některých svědectví Austenová své rukopisy rychle skrývala, když někdo přišel na návštěvu – což se stávalo často. V knize Denní rituály: Jak pracují umělci cituje Mason Currey vzpomínky synovce Austenové: „[Byla] vystavena nejrůznějším náhodným vyrušením. Dávala si záležet na tom, aby její činnost nebyla podezřelá pro služebnictvo, návštěvy ani pro nikoho mimo úzký okruh rodiny.“
„Psala na malých listech papíru, které bylo snadné schovat nebo přikrýt listem pijáku. Mezi vchodem a zadní částí domu byla závěsná dvířka, která při otevření vrzala; nechtěla však, aby se toto drobné nepohodlí opravilo, protože jí sloužilo jako signál, že někdo přichází.“
Tajení jejích literárních snah se promítalo i do publikace jejích románů: všechny vyšly anonymně a teprve po její smrti bylo její jméno s díly spojeno. Během jejího života byly knihy připisovány jednoduše „jedné dámě“.
Proč ta tajemnost? Přesně to nevíme, ale zdá se, že existuje několik důvodů. Za prvé si Austenová pravděpodobně cenila svého soukromí. Za druhé nebylo tehdy neobvyklé publikovat pod pseudonymem – šlo už o ustálenou literární konvenci. Zvláště u žen, protože mnozí považovali psaní za nepatřičné pro dámu.
Jak napsal Greg Buzwell na webových stránkách Britské knihovny: „Na konci 18. a začátku 19. století… vznikaly neslušné paralely mezi prostitucí a představou žen, které píší romány, jež si může koupit kdokoli. … V polovině 18. století se označení ‚Jedna dáma‘ stalo běžným na titulních stranách knih.
„Tímto označením se neuvádělo jen pohlaví autorky, ale také to, že knihu napsala osoba určité společenské vrstvy – a tudíž byla vhodná ke čtení pro slušné ženy.“
A tak Austenová, „jedna dáma“, seděla u svého malého stolku a snila o rozsáhlých příběhových světech, s pronikavou jasnozřivostí zkoumala a pojmenovávala rozpory lidské povahy. Psala na malých lístcích husím brkem a inkoustem z duběnek (směs tříslovin s síranem železnatým, arabskou gumou a vodou). Nejprve napsala první verzi románu, přepisovala věty a celé pasáže, škrtala, upravovala. Poté přepracovala celý rukopis znovu.
Experimentovala s literární technikou zvanou volně nepřímá řeč, při níž se hlas vypravěče prolíná s hlasy a myšlenkami postav až do bodu, kdy jsou téměř nerozeznatelné. Patřila mezi první autory, kteří tuto techniku ve své tvorbě rozsáhle využívali.
Austenová s psaním končila zhruba ve tři nebo čtyři odpoledne, kdy měla rodina hlavní denní jídlo. Jídlo zmiňuje Austenová často i ve svých dopisech a zdá se, že měla slabost pro sladké. Po večeři následovala konverzace, čaj a společenské hry. Večer rodina často nahlas předčítala z románů – včetně rukopisů samotné Austenové. Zpětná vazba od matky a sestry byla důležitou součástí jejího tvůrčího procesu.
S typickým humorem napsala Austenová v jednom dopise: „Domnívám se, že se mohu s veškerou možnou domýšlivostí pochlubit, že jsem ta nejméně učená a nejméně informovaná žena, která se kdy odvážila stát se spisovatelkou.“ S tím bychom si však dovolili nesouhlasit.
Ať už jí snad chybělo cokoli z hlediska knihomolského vzdělání – což podle dnešních měřítek silně pochybuji –, byla výtečnou pozorovatelkou lidské povahy. Nikdo nemohl psát s tak pronikavou jasnozřivostí o pošetilostech a odvaze, pýše i hrdinství lidské přirozenosti, aniž by byl v této škole řádně vyškolen.
–ete–
